“Vykloněn přes ochoz pozoruji příboj, hladina květin němě zvířena,” zapsal jsem si do deníku v době, kdy jsem poprvé v životě stál na portugalském mysu sv. Vincenta. Tento nejjihozápadnější výběžek starého kontinentu kdysi představoval středověký konec světa, finis terrae. Na bouřlivé hladině Atlantiku se volně a unášivě vznášela hrst utrhaných květů. Celý ten obraz působil až hypnoticky. Jako otevřená Kniha neklidu.
maritime museum
Vzpomínám si, že tady jsem se začal učit číst moře. Vpíjel jsem se očima do jeho sytě indigového inkoustu a otáčel jeho nové a nové stránky jako ve slabikáři portolánových map:
Na bíle křídové pláži v Nazaré se oceán vyléval na břeh pomalu, jako když kočka líže mlíko z misky a jen pár kapek vyšplíchne přes okraj. Osmělili jsme se a vešli dovnitř s odevzdanou důvěrou, spolu s níž vcházejí křesťané do Jordánu. Netrvalo však dlouho a tahle předoucí micka se proměnila ve řvoucí nelítostnou šelmu, která nás zabalila do vln jako kuře v KFC do Twisteru. Roztrhala , pohltila, obrátila vnitřnosti a bez soucitu vyplivla.
Stáli jsme na břehu, popadali dech a téměř s posvátnou úctou se dívali za sebe na běsnící živel v barvách podebraného monoklu, ze kterého jsme se tak tak vyškrábali. S hlavou lehce přichýlenou k rameni si ležérně vyždímala dlouhé vlasy stočené do vánočky a odlepila triko od těla. Obrátil jsem zrak na své rameno. Za pár let jsem stejným ohlédnutím zjistil, že tehdy se mi moře nadosmrti zažralo pod kůži rozedřenou pískem jako nefalšovaná námořnická kérka.
Kus níže, za Cascais, už jsem se vydržel dlouze a bez hnutí mysli dívat do chřtánu pekla (Boca do Inferno). Příbojem vymletá skaliska se nacházejí v místě, kde svou smrt inscenoval slavný mág Aleister Crowley. V tu chvíli jsem měl duši na povrchu zdrsnělou a roztočenou jako brusný fíbrový disk.
Povážlivě měknout a obrušovat se začala až na jihu, na pobřeží Algarve. Seděli jsme tehdy na terase visunuté v moři a já jsem pozoroval zvláštně třpytící se rysku vytvářející předěl obzoru. Tehdy jsem - jako původem “portugalský Jihočech” - doslova zjihl. Z moře mě zaplavilo typické portugalské saudade, stav mysli, v němž se mísi malomyslnost i touha, štěstí i melancholie:
“Duše tvé se zmocňuje zvláštní tesknota, divný pocit, který podle mého vědomí z českého kmene mají pouze Jihočeši a který je úhelným kamenem jejich psychologie. Pocit, který, když se dostaví, prsa tíží a svírá, srdce hrozí se v kusy roztrhat, a přitom přece naplňuje niternou, duchovní blažeností,” píše pateticky, ale výstižně Josef Holeček v kronice Naši.
Díval jsem se beze slova na obzor a když se na něm dlouho neukázaly karavely naložené zlatém a cizokrajným kořením, vrátil jsem se na zem a nostalgii zaplašil portským a treskou vychladnutou na talíři.
Avšak ještě dnes, v okamžicích, kdy nevím kudy kam, přivírám oči a v duchu stojím zpátky na mysu sv. Vincenta. Cítím jako tehdy ostrou vůni soli, před sebou vidím volný obzor a čekám na příznivý vítr, který mi “hoře z moře” pošle do plachet...
(z volného cyklu Smutné stropy http://www.josephy.cz/smutne-stropy/) MJ
