Groggy

“Pevnost svatého  Filipa, pane?”  Shrbený  muž okopávající stružku  zvolní  do andante a předloktím si utře  pot z čela. “Támhle, synku” vyhodí    ukazovák do vzduchu  jako dirigent taktovku.  “Myslíte za ty domky?” Ukážu nevěřícně  do míst, kde bylo vidět jen úzkou, téměř neznatelnou  pěšinu, která se pilovitě zařezávala do prudké stráně. Nechci být vůči  starci  netaktní, ale mám pocit, že si ze mě dělá  blázny.

Kapverdy objevil D Gomez v roce 1460 jako neobydlene. MJ

Drolivá hrubá cesta  připomínala čerstvě upečený posyperák.  Pár kroků  dopředu a skluzem zpět na startovní čáru. Věděl jsem,  že se mi  venkovan na oko zabraný do práce směje pod vousy,  a tak jsem začal znovu od Adama a po krůčcích směřoval  k pokroku. Občas jsem sice lezl  po čtyřech jako moji předchůdci, ale nakonec jsem stanul na “evolučním vrcholu”. Napřímil jsem se, esovitě si  protáhl  páteř a triumfálně  si oprášil ruce z rezavé prsti jako Rafa Nadal antuku po vítězství na dvorcích Rollanda Garrose.
Mám  naspěch a  tak si skoro nevšimnu,  že se mi pod  nohama zavlní  černé hádě. Sleduju jeho pohyb, tělo, které se  začalo náhle rozpínat, rozšiřovat a dělat stále větší serpentýny.  Před očima se  mi rozevře zemská průrva, horský hřbet rozseknutý obří šavlí.
Stojím   vysoko na kamenitých  pláních mohutného kaňonu, na nichž se prohání  vítr znělými dutinami lebek mrtvých  krav a  kromě pár trsů keřů a  ostřice zde není  nic. Jen  biblické “pusto a prázdno”.
Navzdory horkému slunci  mrazilo. Táhl jsem nohy dál  tou pustou krajinou, která mě do sebe vtahovala jako pouštní vír. “Prach jsi a v prach se obrátíš”, probleskne  mi hlavou v okamžiku, kdy ke mně dolehnou rány jako z kanónu. Prásk. Masiv kamene tu trhaly na kusy hladové rozbušky a ty se hroutily dál do nitra kaňonu.  Když vše utichlo, přišel jsem opatrně  blíž a uviděl  trojici “mouřenínů”, jak palicemi a  železnými majzlíky  dokončují dílo zkázy.
“Já jsem Carlos,” podává  mi  zaprášenou pracku jeden z nich,  když jsem  pozdravil a ztratil kus řeči. José a Paolo se vyškrábou  z jícnu spáry a ze zvědavosti se přidají  k hovoru. Žvaníme o životě a já se nechám unést daleko proti proudu času,  do doby , kdy čerstvě osídlené Kapverdy dostaly koncesi na na obchod s otroky.  Z Guineje sem  tehdy proudili Pepelové a Bidžagové  a postupně se stávali “flihos da terra”, syny země.
Se zemí byl spjatý život i Carlita a jeho kumpánů.  Tenhle tvrdý krajíc hlíny  jim byl domovem i živobytím a jejich životy obrousil na  samotné jádro;  ideu, kterou Michelangelo pracně  hledal dlátem v kvádrech carrarského mramoru.
“Podívej , támhle dolů,” chytne mě za rameno José a   já se v lehkých závratích vykloním  přes okraj.
Na dně kaňonu pulzuje zelená smaragdová žíla jako v rajském  čase, kdy ze  stěn “velkého řečíště” stékala sladká voda, svážela se  po tučných listech banánovníků a dala  život první kapverdské osadě, Ribeira Grande.
Otočíme se zpět a vítr,  který na planině zesílil, po nás mrskne hrst hrubého prachu. Dobrou půlminutu čekám, dokud se mi hrudky nevyplaví z očí. Pak v dálce mezi řídkými keři uvidím přicházet ženy, které jsou  obtěžkány kýbly naplněnými  kamením.  Nesou je na hlavách  a navzdory tomu jdou podivuhodně lehce a neznámá melodie je nadnáší  jako prachové peří.
Podívám se  na Carlita, protože nevěřím svým vlastním očím. Ten ale s bráchanci stojí v naprostém klidu.  “Ukažte, já vám s tim pomůžu,”  přihlásí se zbrkle ke slovu má středoevropská výchova.  Pravá ruka  vystřelí směrem k ženě způsobem,  jako kdybych jí chtěl pomoci s nákupní taškou či kufrem do vlaku.
Hlavu mám jako kýbl, sotva držím rovnováhu a  v uších mi zvoní rozjařený a pobavený ženský smích: Holky, viděly jste chlapa, kterej by dělal ženskou práci?
Asi po pěti kolech přenášení narubaného kamene už znovu lezu téměř po čtyřech a ohlášená siesta mi je vysvobozením. Pustím šutry z hlavy a sesunu se do chladivého stínu  podél stěny narychlo splácaného  domku. Joaninha zmizne v  útrobách a zanedlouho nám  pod nos  zavoní  opražená   kukuřice, banány a také  místní třtinová pálenka, “grogue”, které přinese na plechovém podnose.
- “Ber si,” řekne s úsměvem a spolu s ostatními  ženami prohodí několik nesrozumitelných  vět v  crioulo. Sem tam si uzobnou kukuřice, líznou kořalky a pak si mezi stehna stisknou role látek a začnou vytloukat smyslný rytmus batuque.
Usrkávám ze sklenky kořalku a sleduju sz obdivem, kde  berou tolik energie. Zaklánějí se, vlní  a vydupávají doby těmi legračně světlými ploskami. Jsem fyzicky vyčerpaný, úplně groggy, ale jako by ze mě spadla zátěž, o níž zpívá Načeva: “ A co seš shrbenej, co to taháš?”  Špičkou boty kopnu  do kýble, který se ani nepohne.  Musela v něm ležet kila zbytečností, falešných sociálních úsměvů, klišé a taky nároků, jenž na nás kladou sociální role, které “musíme hrát”. V tu chvíli se cítím “paradoxně” svobodný - a nikoliv jako “svůj otrok, sebenegr.”
Nevím, jestli mě Joaninha celou tu dobu, co jsem se zamyslel,  pozorovala. Možná jí na tom přišlo něco divného a nebo prostě nechtěla, abych seděl stranou.  Řízne   mi jednu do ramene až půlku té  kořky vyprsknu na zem.
“Dáš si ještě jednu?”-    zakření  se  spilkenecky.
-   Jasně.

Pevnost. Sv. Filipa

Carlos a jeho parta

Ribeira Grande

Joaninha

MJ