“Pevnost svatého Filipa, pane?” Shrbený muž okopávající stružku zvolní do andante a předloktím si utře pot z čela. “Támhle, synku” vyhodí ukazovák do vzduchu jako dirigent taktovku. “Myslíte za ty domky?” Ukážu nevěřícně do míst, kde bylo vidět jen úzkou, téměř neznatelnou pěšinu, která se pilovitě zařezávala do prudké stráně. Nechci být vůči starci netaktní, ale mám pocit, že si ze mě dělá blázny.
Kapverdy objevil D Gomez v roce 1460 jako neobydlene. MJ
Drolivá hrubá cesta připomínala čerstvě upečený posyperák. Pár kroků dopředu a skluzem zpět na startovní čáru. Věděl jsem, že se mi venkovan na oko zabraný do práce směje pod vousy, a tak jsem začal znovu od Adama a po krůčcích směřoval k pokroku. Občas jsem sice lezl po čtyřech jako moji předchůdci, ale nakonec jsem stanul na “evolučním vrcholu”. Napřímil jsem se, esovitě si protáhl páteř a triumfálně si oprášil ruce z rezavé prsti jako Rafa Nadal antuku po vítězství na dvorcích Rollanda Garrose.
Mám naspěch a tak si skoro nevšimnu, že se mi pod nohama zavlní černé hádě. Sleduju jeho pohyb, tělo, které se začalo náhle rozpínat, rozšiřovat a dělat stále větší serpentýny. Před očima se mi rozevře zemská průrva, horský hřbet rozseknutý obří šavlí.
Stojím vysoko na kamenitých pláních mohutného kaňonu, na nichž se prohání vítr znělými dutinami lebek mrtvých krav a kromě pár trsů keřů a ostřice zde není nic. Jen biblické “pusto a prázdno”.
Navzdory horkému slunci mrazilo. Táhl jsem nohy dál tou pustou krajinou, která mě do sebe vtahovala jako pouštní vír. “Prach jsi a v prach se obrátíš”, probleskne mi hlavou v okamžiku, kdy ke mně dolehnou rány jako z kanónu. Prásk. Masiv kamene tu trhaly na kusy hladové rozbušky a ty se hroutily dál do nitra kaňonu. Když vše utichlo, přišel jsem opatrně blíž a uviděl trojici “mouřenínů”, jak palicemi a železnými majzlíky dokončují dílo zkázy.
“Já jsem Carlos,” podává mi zaprášenou pracku jeden z nich, když jsem pozdravil a ztratil kus řeči. José a Paolo se vyškrábou z jícnu spáry a ze zvědavosti se přidají k hovoru. Žvaníme o životě a já se nechám unést daleko proti proudu času, do doby , kdy čerstvě osídlené Kapverdy dostaly koncesi na na obchod s otroky. Z Guineje sem tehdy proudili Pepelové a Bidžagové a postupně se stávali “flihos da terra”, syny země.
Se zemí byl spjatý život i Carlita a jeho kumpánů. Tenhle tvrdý krajíc hlíny jim byl domovem i živobytím a jejich životy obrousil na samotné jádro; ideu, kterou Michelangelo pracně hledal dlátem v kvádrech carrarského mramoru.
“Podívej , támhle dolů,” chytne mě za rameno José a já se v lehkých závratích vykloním přes okraj.
Na dně kaňonu pulzuje zelená smaragdová žíla jako v rajském čase, kdy ze stěn “velkého řečíště” stékala sladká voda, svážela se po tučných listech banánovníků a dala život první kapverdské osadě, Ribeira Grande.
Otočíme se zpět a vítr, který na planině zesílil, po nás mrskne hrst hrubého prachu. Dobrou půlminutu čekám, dokud se mi hrudky nevyplaví z očí. Pak v dálce mezi řídkými keři uvidím přicházet ženy, které jsou obtěžkány kýbly naplněnými kamením. Nesou je na hlavách a navzdory tomu jdou podivuhodně lehce a neznámá melodie je nadnáší jako prachové peří.
Podívám se na Carlita, protože nevěřím svým vlastním očím. Ten ale s bráchanci stojí v naprostém klidu. “Ukažte, já vám s tim pomůžu,” přihlásí se zbrkle ke slovu má středoevropská výchova. Pravá ruka vystřelí směrem k ženě způsobem, jako kdybych jí chtěl pomoci s nákupní taškou či kufrem do vlaku.
Hlavu mám jako kýbl, sotva držím rovnováhu a v uších mi zvoní rozjařený a pobavený ženský smích: Holky, viděly jste chlapa, kterej by dělal ženskou práci?
Asi po pěti kolech přenášení narubaného kamene už znovu lezu téměř po čtyřech a ohlášená siesta mi je vysvobozením. Pustím šutry z hlavy a sesunu se do chladivého stínu podél stěny narychlo splácaného domku. Joaninha zmizne v útrobách a zanedlouho nám pod nos zavoní opražená kukuřice, banány a také místní třtinová pálenka, “grogue”, které přinese na plechovém podnose.
- “Ber si,” řekne s úsměvem a spolu s ostatními ženami prohodí několik nesrozumitelných vět v crioulo. Sem tam si uzobnou kukuřice, líznou kořalky a pak si mezi stehna stisknou role látek a začnou vytloukat smyslný rytmus batuque.
Usrkávám ze sklenky kořalku a sleduju sz obdivem, kde berou tolik energie. Zaklánějí se, vlní a vydupávají doby těmi legračně světlými ploskami. Jsem fyzicky vyčerpaný, úplně groggy, ale jako by ze mě spadla zátěž, o níž zpívá Načeva: “ A co seš shrbenej, co to taháš?” Špičkou boty kopnu do kýble, který se ani nepohne. Musela v něm ležet kila zbytečností, falešných sociálních úsměvů, klišé a taky nároků, jenž na nás kladou sociální role, které “musíme hrát”. V tu chvíli se cítím “paradoxně” svobodný - a nikoliv jako “svůj otrok, sebenegr.”
Nevím, jestli mě Joaninha celou tu dobu, co jsem se zamyslel, pozorovala. Možná jí na tom přišlo něco divného a nebo prostě nechtěla, abych seděl stranou. Řízne mi jednu do ramene až půlku té kořky vyprsknu na zem.
“Dáš si ještě jednu?”- zakření se spilkenecky.
- Jasně.
Pevnost. Sv. Filipa
Carlos a jeho parta
Ribeira Grande
Joaninha
MJ
