Voyager a Bůh

Všeobecné vnímání křesťanského Boha je obraz bělovlasého, vousatého dědy, kolem něhož rotují prdelatí andílci. A On sedě na obláčku trpělivě naslouchá našim steskům a přáním. Velice dojemné a milé. 

Nedávno byla zveřejněna fotografie naší planety Země, kterou pořídila americká družice Voyager při opuštění „našeho“ vesmíru. Ohromující pohled na nekonečný(?) prostor a čas. A tady představa Boha dostává zcela jiný rozměr. Se vší pokorou Ho vnímám, jako bytost (snad!) vyplňující prostor mezi námi poznaným a doposud nepoznaným. Jako ten pověstný pevný bod řeckého filozofa Archiméda tady mezi nekonečně velikým a nekonečně malým Universem.

Technický zázrak, výtvor lidského genia, družice Voyager, tiše pokračuje ve své cestě nekonečnem a tím neustále posouvá to naše „nepoznané“ a s ním také naší malost a nabubřelost před Univerzem, před naší minulostí, současností a budoucností. A to, bez nám tolik potřební pokory a víry v dobro člověka. Tady ten pevný bod – Bůh má zcela nezastupitelnou roli i pro ty „ateisty“, ve které já nevěřím. Přiznejme si, že každý alespoň jednou v životě s Bohem rozmlouval, třeba nevědomky. V kritických chvílích každý s Bohem hovoří v dobrém či ve zlém, nadává mu (proč já?!), nebo ho prosí (proč já?). Americký kaplan sloužící ve vietnamské válce napsal: „V prvních liniích nejsou ateisté!“. Tedy viz předešlá věta.  

Je to opravdu hluboko v nás. Tady bych si dovolil citovat výrok, který bývá připisován Sokratovi: „Vím, že nic nevím!“