Nic lidského nám není cizí! Ani to násilí!

V květnu roku 1945 se jedna z hlavních únikových cest německé armády z východní fronty na západ do amerického zajetí nacházela mezi městy Pelhřimov a Tábor.

Na ní také leží obec Leskovice a dále směrem na Tábor po cca 6 km obec Kámen, kde na malém gruntu léta hospodařila rodina mého dědy, pradědy,…

Vždy když se proslechlo, že obcí projede německá armáda, děda zapřáhl povoz a stejně jako ostatní vesničané na něj naložil svojí rodinu a odjel za horizont směr Dobrá Voda. Odtud je vojáci nemohli ze silnice spatřit a byli zde v relativním bezpečí.

Prchající německá armáda na hlavní silnici postupně zanechávala porouchanou vojenskou techniku, či vozidla bez benzínu, a také zbraně. Ty se stávaly snadnou kořistí nejen dospělých, ale také bohužel tehdejších teenagerů. O úrazy nebyla nouze, ale bylo hůř.

Dne 5. května po této silnici jel v osobním voze důstojník SS. Ozbrojené „komando“ mladistvých, v představě hrdinných skutků, tohoto důstojníka zajalo a následně zavřelo v prasečím chlívku. To se přihodilo u obce Leskovice. Po pár hodinách tyto teenagery hra na „vojáky“ omrzela a věnovali se jiné činnosti. Vězeň toho využil a utekl do nedalekého Pelhřimova, kde sídlila jednotka SS a o všem zde velícího důstojníka informoval. Odveta byla rychlá a krutá. Jednotka SS následně dorazila do Leskovic. Vesnici obklíčili a začal masakr. Sadistické vraždění nepřežilo 25 lidí včetně sedmi žen. Ze 43 domů lehlo 31 stavení popelem, sedm zčásti vyhořelo a další domy byly poškozené.

Řádění nacistů naštěstí ukončil příjezd jednotky Wehrmachtu z nedalekého Pacova, kde se o události doslechli a donutili esesáky pod pohrůžkou jejich likvidace nešťastnou, hořící obec opustit.

Mezi oběťmi řádění těchto lidských zrůd byl také bratr otcovy matky se svojí rodinou. Toho nacisté přibili za ruce na vrata stodoly. Jen díky zásahu vojáků Wehrmachtu mohli pak přeživší vyprávět o hrůzách, které nevinní obyvatelé Leskovic museli prožít. Můj prastrýc než ho zastřelili, musel přihlížet znásilnění své ženy a dcer. Ty pak následně vhodili do hořícího domu. Ohni se nevyhnuli také další nešťastníci. To vše 5. a 6. května 1945!  

Otce (r. 1930) jsem za jeho života léta vozil na setkávání jeho spolužáků do Pacova. Vždy jsme se stavěli v Kameni a v Leskovicích. A také odtud znám tento hrůzný příběh z konce války, který mi převyprávěla jedna náhodně potkaná pamětnice v Leskovicích. Prý „mladí parchanti to zavinili“!

Otec měl mnoho přátel mezi „obyčejnými“ Němci, jak z toho budoucího „východu“, tak ze „západu“. Jako školou povinný žák se za okupace ve škole učil němčinu. Neměl tedy problém se s Němci domluvit a slyšet také jejich osudy. Zvláště když se děda s rodinou po válce přestěhovali do pohraničí po prodeji gruntu v Kameni, ale to už je jiný příběh. Ty jejich poválečné osudy také nebyly nic záviděníhodného.

Otec také vzpomínal, jak během války u jejich obce na malém letišti nouzově přistál německý pilot s letadlem Heinkel. Pilot zde musel několik dní čekat na odvoz. Nesměl porouchané letadlo opustit. Soucitná babička, dobrá to duše, mu tam nosila „chudáku vojáčkovi“ horkou polívku. Příběh jak ze Švejka. Nikdy jsem se neptal, jak na tom babička byla po tom hrůzném květnu. Ale vím, že se u nás doma nikdy nemluvilo o kolektivní vině. Nikdy. Myslím si, že tento příběh je zcela výmluvný. Ty jednotky SS dřímají, bohužel, v každém národě. Bohužel. A historie mi to dává za pravdu.

Nic lidského nám není cizí! I to násilí.

P.S.

Jen pro upřesnění, časem jsem dohledal informace k těmto událostem. Velitelem výše zmiňované jednotky byl nechvalně proslulý kapitán SS Walter Hauck, který byl v roce 1949 ve Francii odsouzen k trestu smrti za vraždění ve městě Ascq (také zde proti jeho řádění zasahovalo německé velitelství v blízkém Lille). Spravedlivý rozsudek mu byl nakonec zmírněn na doživotí. V roce 1956 dostal od francouzského prezidenta milost a vrátil se do Německa. Československo kvůli vraždění v Leskovicích žádalo neúspěšně o jeho vydání. V roce 1973 bylo v Německu jeho stíhání zastaveno. Nebylo údajně prokázáno, že zabíjení v Leskovicích proběhlo krutě a z nízkých pohnutek. Hauck navíc u soudu tvrdil, že o Leskovicích nic neví. Spokojeně pak dožil a v roce 2006 zemřel.