Milada Horáková v kontextu Jáchymovského pekla

Dnes, 27. 6., vzpomeneme smutného a, řekl bych, pro moderní historii civilizovaného světa hrůzného výročí vraždy doktorky Milady Horákové. 

Tato vražda je o to hrůznější, že to byl politický proces v Československu, kdy byla popravena žena. Toto zvrácené politické divadlo v režii sovětských poradců, které se zakrývalo pod roušku pomyslné „lidové spravedlnosti“, odsoudilo k smrti také další politické vězně – pana Jana Buchala, Oldřicha Pecla a Záviše Kalandru.

Byla to prazvláštní doba, kdy celospolečenská atmosféra silně ovlivněná komunistickou nenávistnou ideologií ovlivnila dav k podpoře tisíce rezolucí žádajících pro tuto pevnou ženu trest smrti. A to vše pod dohledem prosovětského prezidenta komunisty Klementa Gottwalda, který rozsudky o trestu smrti podepsal. Nepomohly ani dopisy s podpisy významných osobností, například Alberta Einsteina či Winstona Churchilla, kteří se snažili získat pro odsouzené milost u prezidenta.

Tato statečná žena spolu se stovkami dalších spoluobčanů obětovala pro demokracii v naší zemi svůj život. Myslím si, že bych zde měl vzpomenout jejího posledního dopisu, kde píše: „Nelitujte mě. Žila jsem život plný, opravdový život, který nestál, nezahníval, ale prudce tekl a vířil. Byl to prostě skutečný život, a já jsem zaň Bohu neskonale vděčná.“ Jsou to velice inspirující slova. Proto po mnoha letech až ve svobodné zemi byl 27. červen v našem kalendáři označen jako Den památky obětí komunistického režimu.

Dovolil bych si zde a v tuto chvíli také podotknut, že v našem kraji jsme si letos v květnu opět připomněli při setkání na Jáchymovském pekle zrůdnost doby vlády komunistů. Vzpomínáme zde utrpení politických vězňů tzv. muklů, kteří byli nuceni v nelidských podmínkách a bez sebemenších ochranných prostředků těžit uranovou rudu pro vojenské potřeby sovětského Ruska. 

Co však je nanejvýše alarmující, je to, že sice vzpomínáme, ale troufám si říci, nedbáme! Komunisté jsou tu stále a s nimi také zarytí popírači těchto hrůz. Ale to je již jen další obraz naší lehkovážnosti a nepoučitelnosti.

Nyní mi dovolte v reakci na současné dění kolem historických událostí a bourání soch lidí, kteří hráli důležitou úlohu v dané epoše (a to vše lidmi bez elementárních znalostí dané doby), navrhnout odborníkům zařadit povinnou maturitu z dějepisu či občanské nauky. Myslím si, že by to byl sice malý, ale nezanedbatelný počin, který by umožnil vyhnout se možným a pro naši historii ne zrovna neznámým problémům. Také demokracie se musí umět bránit a já si myslím, že právě v té intelektuální rovině je to smysluplné a účinné.

Jak hovoří klasik - mění se jen kulisy a kostýmy.

P.S.

U nás v Ostrově se v místní části Vykmanov nachází „Národní kulturní památka, Rudá věž smrti“. Je to místo, kde političtí vězni holýma rukama třídili radioaktivní smolinec. Hovoří se o nejnebezpečnějším místě při zpracovávání tohoto nerostu. 

Národní kulturní památka – Rudá věž smrti. Cítíte tu šílenou rezonanci slov! Národ, kultura a smrt.

Je jen na nás, zda to bude memento či naše nová budoucnost. 

Mění se jen kulisy a kostýmy!