Pozvali si do nového bytu návštěvu. Přišla Smrt

Vy, co už máte covidových strašáků po krk, tento článek nečtěte. Vy, co považujete protiepidemická opatření za buzeraci a ztrátu svobody, také ne. A vy, co pandemii ignorujete a považujete za spiknutí mocných, už vůbec ne.

Můj bratr, hned minulý čtvrtek po otevření, vyrazil do své oblíbené hospůdky. A já na místní trh nakoupit něco ovoce a farmářských sýrů a uzenin. Oba jsme se vrátili domů skleslí (i když žijeme desítky kilometrů od sebe), bratr navíc hodně smutný.  Těšil se po mnoha týdnech na své přátele a točené pivo. Hospůdka jen hučela. Jen čtyři lidé u stolu? Poloviční kapacita? Ale jděte. Narváno, u baru hrozen lidí stylem hlava na hlavě, roušky nic, neotravujte pořád s tou buzerací, jo! Já jsem cestou na tržiště potkal asi padesát lidí ve frontě na mikulášské dárky. Tedy ve frontě… ve skrumáži kolem brány. Rozestupy samozřejmě nula, třetina matek bez roušek, děti jakbysmet. To však nebyla ta nehorší zpráva. Nedělám si totiž o nějaké disciplíně v Česku naprosto žádné iluze. Na rozdíl od ministrů, kteří si první dny po rozvolnění pochvalovali, jak byli na kontrole a nařízení byla dodržována. Už za pár dní mluvili jinak. Nedodržování, obcházení, ignorace. Dokonce klíčoví lidé (Vladimír Dlouhý za Hospodářskou komoru, Tomáš Prouza a Václav Stárek, prezidenti Svazu obchodu a Asociace hotelů), které rozhodně nelze podezírat z radosti nad zavřenými obchody a restauracemi, zveřejnili výzvu k dodržování pravidel: Bylo by velmi smutné, kdyby se opět celá gastronomie stala obětí několika viditelných případů porušování pravidel. I oni pochopili.

Ale zpět do jihočeské hospůdky. Všichni bratrovi štamgasti do ní dorazili. Kromě pana X a pana Y. A ti už ani nikdy nepřijdou. Zemřeli na covid. Nebo s covidem, pod covidem, za covidem, vedle covidu, jak chcete. Pan X si nedávno na důchod koupil nový byt. A pozval si na návštěvu kamaráda. Návštěva přišla nakažená, jestli zcela bez příznaků nebo jen s lehkými, nevím. Popili, poklábosili. Hostitel se nakazil a za pár dnů zemřel. Kovaní chřipečkáři ihned namítnou, že byl jistě těžce nemocný osmdesátiletý stařec. Ne, bylo mu 65 let, byl relativně zdráv. To je ten věk, kdy to má člověk „stejně už za pár, takže se nic vlastně neděje“? V novém bytě zůstala vdova a v návštěvě zřejmě nadosmrti absolutně šílený pocit viny. Bude s ním muset žít, pokud si nevsugeruje, že to kamarád chytil někde jinde.

Moje švagrová ležela s covidem, který chytla v práci na poště v podatelně, v nemocnici dva týdny v umělém spánku. 80% plic zasaženo. Dodnes se nevrátila, i když už je v rehabilitačním zařízení, kde se učí znovu chodit – a jsou to už dva měsíce. Samozřejmě stařenka – 59 let. Babička mé dobré kamarádky na tom byla tak, že příbuzným nabídli návštěvu na covid oddělení. Jasnější signál, že jde o poslední rozloučení, asi nevymyslíte. Po návštěvě se babička přes víkend zázračně zmátořila, ale pocity příbuzných bych zažít také opravdu nechtěl.

Umírají i lidé, kteří absolutně popírali existenci covidu a na demonstracích mohutně protestovali. Jako Slovák Peter, který byl na divokých protestech v Bratislavě, kde premiéra Matoviče prohlašovali za Hitlera a vládu za fašisty. Nakazil se a zemřel. Na sociálních sítích jeho syn Patrik prosí lidi, aby přehodnotili svůj postoj ke koronaviru: „Můj otec Peter nevěřil na covid, byl odpůrcem anticovidových opatření a nošení roušek, …“. „Jde o reálný profil reálného člověka, jemuž zemřel otec, který umřít nemusel a mohl žít ještě dlouhá léta,“ konstatovala slovenská policie. Jen opravdu cynický člověk by prohlásil, že byl „spravedlivě“ potrestán. Já cynik nejsem, prostě podlehl anticovidové propagandě. Byla to tragická chyba, anticovidové celebrity se z toho na hlavě stejně škrábat nebudou.

Donedávna – i tady na blogu – spousta lidí ve svém zaníceném přesvědčení argumentovala „trumfem“, že statistiky hovoří jasně: žádná úmrtnost se v ČR nezvýšila, ve srovnání s několika minulými lety dokonce klesla, slyšíte, klesla! Lžou nám, manipulují s vylhanými čísly, pryč s nimi. Potom byla zveřejněna data za říjen. Počet zemřelých se vymkl všem statistikám od roku 2011. Ani v roce 1995, za nejhorší epidemie chřipky u nás za dlouhá léta, což bylo také argumentačně hojně využíváno, se nic podobného nedělo. Žádným pohazováním slov o úmrtí „s covidem“ nebo „na covid“, protože „nepitváme, takže nic nevíme o příčinách“ se nejde vysmeknout. Protože i tato čísla byla zveřejněna, včetně předběžných závěrů z pitevních protokolů. A nárůst zemřelých, kterým opravdu covid nelze klást za vinu, je také varovný. „I přesto, že onemocnění covid-19 je hlavním důvodem zvýšené mortality v České republice, říjnová data ukazují také nárůst mortality z jiných důvodů, než je právě covid-19. Klíčové proto momentálně je, aby se co možná nejrychleji podařilo restartovat standardní nemocniční zdravotní péči,“ zmiňuje ministr zdravotnictví Jan Blatný. To neznamená nic jiného, než že (opět jen kvůli covidu) úmrtí rostou i z omezování necovidové lékařské péče, tedy například nenasazení včasné a tedy daleko účinnější léčby.  

Samostatnou kapitolou je doslova kobercový nálet na protiepidemická opatření. Snad žádný kus látky na světě není dnes tak napadán, profanován a zesměšňován jako roušky. Stal se z nich pro mnohé symbol poroby, opět – jako by vládci světa za každou cenu chtěli mít své ovce přehledně označkované, viditelně, jako manifestace zotročení. I nechutné přirovnání k Davidově žluté hvězdě padlo. A podle příspěvků v internetových diskusích to skoro vypadá, že všichni, co jsme přeci jen podlehli rouškové propagandě, nosíme roušky zásadně primitivní, naprosto neúčinné, špinavé, neprané, promáčené, a nejenže zbytečné, ale strašně škodlivé. O značném pokroku v technologiích výroby včetně nanovláken, stříbra, respirátorů s vysokou účinností ochrany a obří nabídce - ani slovo. Je k tomu třeba něco dodávat?

Temné a zoufale smutné příběhy se tímhle odmítnutím „nechat se strašit“ ovšem odehrávat nepřestanou. Naopak. Bude jich o to víc, o co víc budeme pandemii zlehčovat, nerespektovat, či přímo sabotovat. Abychom si rozuměli: opatrnost a bdělost nemá s šířením strachu nic společného. Nestrkám hlavu do písku jako pštros, virus tu je a dlouho ještě bude, zabíjí a poškozuje zdraví. Kdybych ho ignoroval nebo dokonce totálně popíral donkichotským bojem proti jakýmsi větrným mlýnům organizované světové nadvlády nových uzurpátorů absolutní moci, musel bych být někdo jiný. To, že někdo záměrně a masově šíří strach z covidu, aby si mě snadněji podmanil a zotročil ke svým mocenským choutkám, to prostě nemůžu brát vážně. I ten nejkrutější diktátor sice rozsáhlými represemi zajišťuje svou moc, ale – věřte/nevěřte - i on sní o tom, že lid ho spontánně bezmezně miluje a uctívá, nikoli k smrti nenávidí. Básnířka S. Fischerová kdysi napsala, že nejhorší ponížení není hrát jejich hymnu pod namířenými hlavněmi, ale dobrovolně, radostně. A myslet si, že tím něco zachráníte. To je to největší ponížení, krutovládci tak milované. A podotýkám, že tyhle verše (nějaký cenzor si schrupnul?) vyšly za totáče, už v roce 1985.

Naši vládu mám sice občas za chaotickou, manažersky málo schopnou a někdy i bezradnou, některá protiepidemická opatření za bezzubá a zbytečná, ba vylíhlá v hlavách tvorů, zcela odtržených od reality, ale že je jejím cílem nadělat z nás tupé otroky, si nemyslím. Opravdu se domníváte, že premiér Babiš zaškrtil ekonomiku se zvrácenou rozkoší a chutí ji totálně zničit, ministryně Schillerová s nadšeným úšklebkem, šťastná jak blecha, sype ze státní kasy, dokud tam nezůstane poslední dávno neplatný pětník, ministr Havlíček s pomstychtivou radostí zavírá obchody, restaurace a živnosti, Plaga v blažené extázi žene děti ze škol a modlí se za jejich absolutní zblbnutí. A ministři zdravotnictví si jeden jako druhý pomlaskávají, jak nás doma zamkli a pěkně k smrti vyděsili? A všichni dohromady se těší, jak budou neomezeně vládnout zcela rozvrácenému státu, zadluženému po uši a chudému jak kostelní myš, kde stojí žebráci na každém rohu? Podezřívám vládu z lecjakých nepravostí, ale tohle jí „přišít“ neumím. I proto, že to obdobně řeší „zničehonic“ na písknutí všude po světě. Protože té sladké moci se prostě nedá odolat? Hele, dám palec dolů, a poddaní zalezou třesoucí se do děr, dám palec nahoru a líbají mi nohy, že jsem rozvolnil. Úžasné, pojďme si to vychutnat, kluci.

Lítý spor protestantů s epidemickými „Koniáši“ ve skutečnosti ani prvoplánově není rozporem typu Peníze nebo život. A nejde dokonce ani pouze o ochranu zdravotnického systému, i když jeho zhroucení by už bylo děsivým mementem a signálem, že jsme v této první linii naprosto selhali a prohráli. I když slovo humanita bylo zvláště v posledních letech zneužíváno, skutečně dnes hrajeme o své lidství a hodnoty úplně základní: o nesobectví, nezištné pomoci, osobní i kolektivní odpovědnosti, soudržnosti, odvaze a schopnosti srdnatě čelit nejrůznějším protivenstvím. Vladimír Holan kdysi napsal: Vaše velikost – nemyslet na sebe. Vaše urozenost – oběť.  Byl to velký básník.