Masky se z tváří odlepují slzami

„Novodobý Kristián“ Putin řekl světu: Zavřete oči, přicházím. Stal se však pro něj evidentně nečekaný opak, západní svět oči doširoka otevřel. Nejprve v úžasu, protože rozpoutání války na Ukrajině Ruskem nečekal téměř nikdo.

Snad kromě tajných služeb (a i ty velice pozdě). Já jsem tomu nevěřil, nenašel jsem jediný racionální důvod, proč by Putin válku měl rozpoutat. Tahle agrese, anexe, okupace, vpád či válka Ruska proti Ukrajině nedávala z pohledu Ruska (a nadále nedává) jakýkoli smysl. A přesto se pro ni Putin rozhodl. Přes noc se stal nenáviděným válečným zločincem. Zcela z vlastního rozhodnutí. Jak k tomu dospěl? Zkusme uvažovat jako on (já vím, je to těžké): Západ po vpádu Ruska na Ukrajinu, zapálí obligátní svíčky, „semkne se“, nasvítí pár budov ukrajinskými barvami a přijme kosmetické sankce na úrovni pozdviženého obočí. Čína stojí za námi, právě jsem s ní vyjednal dalekosáhlé obchodní smlouvy a (zjevně) i slib, že zaútočím až po skončení zimní olympiády (což splnil). „Rusko je nezávislá země a může činit vlastní rozhodnutí v souladu se svými zájmy… některé země následují Spojené státy a přilévají oleje do ohně,“ prohlásila mluvčí čínské diplomacie Chua Čchun-jing. Připomeňme, že naleziště a těžba plynu pro plynovod Nord Stream 2 jsou shodné s tím, odkud povedou i trubky budoucího plynovodu Rusko-Čína. Prezident USA Biden všechny ujistil, že NATO Ukrajinu bránit nebude, i když Biden označil Putina za zabijáka už v březnu 2021 (ukázalo se jako prorocké). Erdogan mi je vděčný, protože jsem mu během nezdařeného puče zachránil život. Německo postavilo svůj Green Deal mj. na našem plynu, do bolavých sankcí nepůjde a zabrzdí i celou EU. Ukrajina je slabá, rozvrácená, pátá kolona připravená vítat, Zelenskyj herec, co práskne do bot minutu po prvním dopadu rakety na Kyjev. Ruský medvěd vždy při chuti a vzpomínky na SSSR, jehož rozpad byla tragédie, tak sladké. Takže jaképak s tím štráchy, sedáme na tanky a jedem!

Když jsme sledovali, jak Putin svému ministru obrany Šojguovi nařizuje částečné ukončení vojenského cvičení a stažení vojsk, leckdo si oddechl. Potom se ale stala první velice divná věc. Rusko začalo organizovat evakuaci obyvatel Donbasu do Ruska. To nemělo žádnou „logiku“ ukončení cvičení. Tedy mělo, ale tu Putinovu. Jaksi nám totiž oba pánové zapomněli sdělit, že vojska budou stažena na domovské základny… ehm, na území samozvané Doněcké a Luhanské republiky. Stalo se – a to jedenadvacátého února. Mimochodem, u nás okupace vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 začala také jednadvacátého – srpna. Buď měli Brežněv a Putin stejného astrologa nebo oba mastili rádi očko. Světu poprvé vážně zatrnulo. Až sem by to ovšem mohlo mít nadále scénář, Putinem plánovaný. Dobytí již dobytého, jen místo původních zelených mužíků na dovolené ve vypůjčeném tanku z roku 2014 pravidelná armáda, a dokonce vítací ohňostrojové rachejtle. Krveprolití se nekonalo. A první balíčky sankcí byly skutečně bezzubé. Ten snad nejpitoresknější: přísný zákaz obchodu s Luhanskem a Doněckem. A že jsme toho s nimi od r.2014 naobchodovali. O tom, že jde jen o aperitiv pro povzbuzení chuti ke skutečné krvavé hostině stále drtivá většina politiků i komentátorů pochybovala, i když varovné hlasy, že se Putin na Donbasu nezastaví, sílily. Kruté probuzení přišlo 24. února. Až do tohoto data platily všechny v poslední době hojně vzpomínané historické paralely – s rokem 1938 (nacistické obsazení Sudet), 1968 (okupace ČSSR), 1962 (karibská krize). Ve všech třech případech se tak ovšem stalo bez bojů, došlo k okupaci, ale ne k válce. U karibské krize ustoupil Chruščov v otázce rozmístění sovětských raket středního doletu na Kubu. Od jaderné války jsme byli tehdy malý krůček.

Válka na Ukrajině ovšem vypukla. Bez vyhlášení, nelítostná a krvavá. Masky spadly. Západním politikům ty, které předstíraly poklidné vyjednávání, hledání kompromisů a nekonečné omlouvání ruských „excesů“. A tichý byznys, přikrytý milosrdně pláštíkem sankcí a zdvižených ukazováčků. Masky Putinů, Lavrovů, mluvčích Peskova a Zacharovové a dalších spadly také. A nebyl to hezký pohled, rétorika se mávnutím proutku změnila na bez skrupulí agresívní, výsměšnou, pohrdavou: „Ať se nám kdokoli pokusí postavit do cesty nebo tím spíše vytvořit hrozby pro naši zemi a náš lid, musí vědět, že Rusko okamžitě odpoví a následky budou takové, jaké jste v celé své historii ještě nezažili“, prohlásil Putin. Neslyšel jsem nic hrozivějšího od dob studené války. Někteří bezpečnostní poradci (např. Andor Šándor) v tom vidí jasnou hrozbu i jadernými zbraněmi. A v tomto světle je kritika NATO, že přímo nezasáhne do bojů na Ukrajině, hodně tenký led. Takže třeba výzvy řeporyjského starosty Pavla Novotného, abychom na Ukrajinu poslali grippeny, vrtulníkové letectvo i tanky, celou naši armádu, jsou úplně mimo mísu. Jsme členem NATO a proměna války na Ukrajině na celosvětový konflikt NATO-Rusko by neskončila u klasických zbraní, zvlášť když by se ocitl Putin v úzkých (a to by se ocitl). Po napadení Ukrajiny žádné záruky v ruském prezidentovi, zmítaném emocemi, nevidím. Od použití otce všech bomb přes taktické jaderné zbraně… až po ty strategické. Putin právě aktivoval jaderný arzenál do stavu vysoké bojové pohotovosti. Chcete jasnější důkaz hrozby světové (a poslední) války? Tančíme na hraně zničení celého lidstva, nová studená válka právě dosáhla bodu mrazu, sibiřského mrazu, co přichází z Kremlu, kdyby to lidem typu Novotného nebylo dost jasné.

Ještě zpět k rétorice Moskvy. Takhle jsme my, pamětníci osmašedesátého, znali Rusy. Zpupné, naduté, arogantní, diktující. Včetně lhaní typu brežněvovského Éto váše ďélo. Nevěřil bych, že se tahle ruská tvář může v plné síle vrátit. A stalo se. Jsme svědky i dalších dříve nemyslitelných úkazů. Jen na naší scéně – věřili byste, ještě před pouhými pár týdny, že prezident Zeman prohlásí o Putinovi, že je šílenec, kterého je třeba izolovat? A že bude na zasedání NATO požadovat daleko tvrdší sankce vůči Rusku než třeba Němci (SWIFT)? Že exprezident Klaus prohlásí, že napadení suverénní země je neakceptovatelné a je potřeba jej odsoudit? Že vládní ministři a poslanci budou dlouze tleskat po projevu Babišovi v parlamentu, a naopak opoziční poslanci Fialovi? Že léta rozpolcená zahraniční politika od Hradu přes ministerstvo zahraničí a vládu potáhne najednou za jeden provaz?  Že Itálie (s velmi nadstandardními vztahy s Ruskem) přistoupí na odříznutí Ruska ze SWIFTu a Německo nakonec také? Že Google, Facebook, Instagram, WhatsApp, Youtube, Twitter a další zruší monetizaci svých služeb Rusům a přistoupí ke tvrdému postupu vůči ruské propagandě? Že EU bude sankcionovat rezervy ruské centrální banky (643 miliard dolarů) a USA vážně uvažovat o tomtéž, i když to nebude znamenat nic jiného než totální krach rublu? Že se zvedne obrovská vlna solidarity i zdola, od jednotlivců a hlavně firem, včetně těch největších – typu Intelu (zákaz vývozu čipů) či Tesly s Elonem Muskem (satelity Starlink), rovněž i ve sportu a kultuře včetně (dříve málo myslitelných) odsudků Putina i ruskými umělci? Že bude Putin souzen mezinárodním tribunálem jako válečný zločinec a nebude moci vystrčit nos z Ruska jinam než do Číny?  

Některé sankce se Rusku vrátí již velice brzy a pocítí je všichni ruští občané. Jiné „dojdou“ v delším horizontu, ale budou možná o to razantnější. Cena za válečnou agresi se Rusku v síle, kterou určitě Putin nečekal, už je účtována. A není to účet bez hostinského. Bez ohledu na to, jak to na Ukrajině dopadne, jak dlouho bude vzdorovat násobné přesile. Každý den ukrajinského statečného odporu hraje proti Putinovi. Obrovská vojenská, politická, bezpečnostní, ekonomická i ekologická katastrofa, to je dnešní válka na Ukrajině. To za našimi humny válčí největší evropská země s druhou největší. Důsledky jsou už teď pro naši zemi devastační, hroutí se obchod (nejen Škoda s továrnami v Rusku i na Ukrajině), ceny energií letí znovu do závratných výšin. Ale zároveň se vzedmula obrovská vlna solidarity, nejen vládní, ale i občanská. Byť jsem byl vždy skeptický k migrační vlně po roce 2015 a asimilaci lidí ze zcela jiných kulturních okruhů, tady nemám jedinou připomínku k vládní politice. Přijměme tolik uprchlíků z Ukrajiny, kolik bude potřeba. A pomozme, jak bude potřeba.

Byl jsem v Kyjevě v devadesátých letech s tanečním souborem. V rodinách, kde jsme byli ubytováni, nás Ukrajinci přijali nesmírně vlídně a srdečně, na stůl snesli mnohem víc, než si evidentně mohli dovolit, jen aby nás uhostili. A v kyjevském divadle, nabitém po strop, nám za náš „Deštivý příběh“ s laserovými kapkami bouřlivě tleskali. Dnes tleskám já jim, i když se na ně právě snáší úplně jiný, smrtonosný déšť. A svírá se mi srdce a maska cynického glosátora se mi odlepuje slzami.