9. etapa cesty kolem republiky (Lednice - Hrušovany nad Jevišovkou)

Další „deštivá etapa“ začínala už v týdnu sledováním předpovědi počasí. A protože už s hlášením paní Honsové máme svoje zkušenosti, věřili jsme víc moderním technologiím, konkrétně servru medard-online. A dobře jsme udělali :)

Hlavní část výpravy přijela do Mikulova auty a nechala je poblíž našeho ubytování na ulici Hraničářů. Po příjezdu nás překvapilo, kolik zvědavých lidiček je ochotno být kolem sedmé hodiny ranní za záclonou. Z Mikulova jsme jeli do Lednice autobusem přes Pálavu, a tak jsme se mohli podívat, co nás čeká a

odpoledne nemine. Do Lednice jsme dorazili o půl deváté a na náměstí se potkali s Romanem a Luďou, kteří sem přijeli z Brna už před hodinou a pauzu si krátili lahvinem Starobrna. Po krátkém uvítacím ceremoniálu jsme vyrazili kolem zámku na parkoviště, kde se řadily staré tatrovky na spanilou jízdu k lednickému zámku, což je nějakých 200 – 250 metrů. Zde si neodpustím trošku statistiky, nás čekalo z Lednice do Mikulova asi 140x tolik, zezačátku jsme šli po červené turistické značce kolem chrtího závodiště až k vodní elektrárně na Dyji. Po malém občerstvení typu lepeňák, parník, slivovička jsme po červené značce pokračovali do Bulhar, zde jsme po mostě překonali Dyji a po levém břehu jsme mířili do Nových Mlýnů. Kousek před obcí jsem napodobil Forresta Gumpa a pak jsem čistil pravou botu v každé kaluži. Zde jsme opustili čevenou značku a dál jsme šli po zelené a po chvilce jsme se dostali pod hlavní hráz Novomlýnské nádrže. Vodní nádrž Nové Mlýny je soustava tří přehradních nádrží – Horní Mušovské, Střední Věstonické a Novomlýnské a tvoří největší vodní plochu na Moravě. My jsme se po velmi krátkém trháčku dostali na hráz vybudovanou v roce 1988 a odsud se nám naskytl první a překrásný pohled na Pálavu. A samozřejmě taky na celou spodní nádrž. Po chvilce nezbytného kochání na pálavské kopečky k naší skupince připlul kapřík – akrobat a začal nám předvádět své umění. Chvilku jsme ho pozorovali, ale čas byl neúprosný a tak jsme rybce nabídli, jestli s náma nechce jít (plavat) na oběd do Pavlova. My jsme pokračovali po prav

ém břehu nádrže, chvilku s potenciálním obědem, pak jsme minuli zbytky obrovského sumce až jsme došli do prostoru Mistrovství ČR v LRU – plavané. No a kdybyste náhodou o tom měli stejné znalosti jako já, tak zkratka LRU znamená lov ryb na udici. Plavaná je zase jedna ze základních technik lovu ryb na udici a spočívá v umístění nebo vedení přirozené nástrahy (pečivo, červi, žížaly …) ve vodním sloupci, tzn. v libovolné hloubce od hladiny až po dno. Podél rybářů jsme dorazili až pod vinařskou vesnici Pavlov a zde nás konečně po 75 kilometrech čekaly kopečky. A ten první kopec na zamýšlený oběd do Pavlova,kde jsme na informační mapě hledali možnost občerstvení. Ubytovací a stravovací služby měly na mapě čísla 1 – 31, vinařské služby čísla 39 – 46 a ostatní služby 32 – 38.  My jsme využili stravovacích nabídek hostince U Jurigů, který leží na návsi hned vedle obecního úřadu. Oběd byl výborný, akorát Juru zarazilo, že ke guláši dávájí v rámci úsporných opatření jen dva knedlíky a tak si musel čtyři doobjednat. Chvilku po poledni jsme pokračovali do prudkého kopce směr Děvičky. Na odbočce k Děvičkám jsme narazili na plakát, sdělující, že 11. července 2010 ze zahrady v Dolních Věstonicích utekla želva, že má asi 20 cm a že za jakékoliv informace budou na telefonním čísle 608 885 495 moc rádi. Děvičky jsou jedním ze tří kamenných sídel, které vyrostly ve středověku na vrcholcích Pálavy (spolu s Sirotčím hrádkem a dnes už skoro neviditelným Novým hradem) a jsou z nich nejlépe zachované. První zmínka o nich je z roku 1222  a tehdy se jmenovaly Dew

iczki a svůj název dostaly podle pověsti, že do hradního zdiva byly zazdívány panny, aby byl hrad nedobytný. No ještěže jsem váha, tak mě zazdívání nehrozí :-) Zde jsme udělali vrcholovou (otku (samozřejmě po degustaci asi pěti vrcholovek), na které jsou Jura s Peťanem vyfoceni s těžkými batohy na zádech , zřejmě v nich měli miliony, že je nesundali ani při focení. Poté, co jsme se nabažili dalekých rozhledů, vyrazili jsme dále po červené a za nepříjemného horka k Děvínu, nejvyššímu vrcholu Pálavy s 554 metry nad mořem. Bohužel vrchol je pro turisty nepřístupný, a tak jsme ani nemohli posoudit výsledky ankety, která proběhla na webu trekking.cz a podle níž je Děvín druhý nejkrásnější vrchol Česka. Zde bych vyhlásil výběrové řízení na autora fotky, kterou by udělal na třetím nejhezčím vrcholu – Kralickém Sněžníku. Přihlášky se přijímají do 5. října 2018. Na nejhezčím vrcholu, na Lysé hoře, nás fotil Peťan. Značka tedy vrchol obchází a pak padá do Soutěsky. Řekl bych, že je to jedno z nejhezčích míst Pálavy. Zde jsme spatřili dub šípák, který je ve znaku CHKO Pálava. Snad se tam na správě nebudou zlobit, ale vzhledem k jeho vzrůstu jsem ho překřtil na dub chcípák. V Klentici jsme doplnili u stánku zásoby tekutin a vyrazili na Sirotčí hrádek. Sirotčí hrádek se prý dříve jmenoval Růžový podle růží, které hrad obepínaly a současný název dostal podle pověsti proto, že řád templářů pokřtil novo

vrozeného synka hradního pána Čičose a jeho ženy Růženy jménem Orphanus (Sirotek). Čičose za jeho bojkotování křižácké výpravy do Palestiny na místě popravili a Růženě pak puklo srdce žalem …. Každopádně je to místo hezkých a hlavně dalekých rozhledů. Ze Sirotčího hrádku jsme klesli do sedla Stolové hory, v sedle se nachází klentické fotbalové hřiště a když se na fotbal nedá dívat, mohou se diváci kochat okolní přírodou. Od hřiště už je krátké stoupání na Stolovou horu (459 mnm), a z plochého vrcholu jsme se naposledy podívali na trasu, co jsme dneska ušli – Sirotčí hrádek, Děvín, Děvičky, Novomlýnská nádrž a pak jsme začali klesat k Mikulovu. Zde už se naplno začaly projevovat Peťanovy kolena a do Mikulova došel se sebezapřením. V Mikulově se odpojila Jana, která odjela večerním busem domů. My zbylí jsme se ubytovali na ZŠ Hraničářů a vyrazili na obhlídku města, spojenou s večeří a posezením. Večeři jsme si dali v restauraci Pod radnicí, a protože tam měli nebo spíš neměli klimu, na posezení jsme se přesunuli do vedlejšího podniku, kde si část dala svijanský pivní produkt a část rozlívané víno ze zdejších vinic. Důležité je, že obě části byli s pitivem spokojeny.

V noci se přehnala bouřka a ranní počasí taky neslibovalo takovou jistotu jako včera. Peťan se už včera rozhodl, že tuhle etapu si projde, až ho kolena nebudou bolet. A ráno se k němu na marodku přidala Iva a Lenka, tím pádem i Naďa s Michalem a tahle skupinka si prohlédla mikulovský Svatý kopeček a jeskyni Na Turoldu. Druhá skupinka v celkovém počtu pěti dobrodruhů, vedená zkušeným rovinným vůdcem, tj. jako mnou, vyrazila do  míst, kam se pěšky chodí omylem. Šli jsem po signálce směr Březí. Asi po kilometru se počasí prudce zhoršilo, ale naštěstí nás zasáhl jen kraj bouřkového mraku. Cestou do Březí bylo zataženo, občas pokapávalo. Minuli jsme Březí a pokračovali směr Dobré Pole a odsud přes Přerovský vrch (237 mnm) do Nového Přerova. Ten vznikl koncem 16. století na místě zpustlé osady Alt Prerau, kterou založilo 9 charvátských rodin a pěstovali zde vinnou révu netradičním způsobem – na keř. Tradice pěstování vína však byla na dlouhou dobu přerušena a obnovila se teprve v roce 2002. V Novém Přerově jsme narazili na Jáňův dvůr, kde nám na dvoře zdejší hospůdky byl poskytnut oběd, sestávající se z polévky a druhého jídla. Teda kromě rovinného vůdce, na kterého s druhým jídlem zapomněli. A  taky nás potěšilo, že zde netočili žádná europiva, nýbrž jedno pravé moravské. Bohužel to nebyl Nový zubr, ale Černá Hora. Spokojeni jsme vyrazili po signálce směrem

k Jevišovce a pak pokračovali podél trati do cíle této etapy, do Hrušovan. A protože cesta byla docela monotónní, víceméně po rovině, sem tam zatáčka, sem tam malý zhup a občasné vyhýbání cyklistům, začali jsme být lehce znechuceni. Když v tom v jednom zhupu jsem uviděl „tři magory“, kteří kráčeli jistým krokem proti nám. Že by někdo jiný ještě obcházel republiku? Když se ti tři poutníci přiblížili k nám a bylo je možno identifikovat , vzpomněl jsem si na jednu hlášku : kdo nepozná Tondu Věžníka, ten musí být buď hluchej nebo blbej. Tak jsme s Věžníkama dopili slivovičku a vyrazili na vlak a doufali, že ho stihnem. Bohužel ho stihlo jen 20% výpravy, zbytku ujel tak blbě, že je to skoro na zápis do Guinessovy knihy rekordů. Volný čas jsme využili tak, že jsme šli do nádražní osvěžovny. Na můj dotaz, co se zde točí za pivo, se mi dostalo této odpovědi : Jste na Znojemsku, tak Hostan! A protože oficiální znojemský pivovar je zavřený ,tak se momentálně Hostan dělá v pivovaru Starobrno tradiční znojemskou recepturou. Druhý vlak do Mikulova už nám neujel a tak jsme ještě s Luďou přidali na mikulovském nádraží další značku – a to Krušovice, a to přes odpor našeho dvorního řidiče. Při cestě zpět jsme se museli proplést kolonou aut, která se vracela domů z MS motocyklů v Brně. Ale nebylo to zas tak hrozné, po křižovatce na Bratislavu už jsme jeli normální rychlostí směr PV. Tož tak.