Tuhle osmou etapu jsme se rozhodli absolvovat i přes důrazné varování paní Dagmar Honsové z Českého hydrometerologického ústavu o stáletrvajícím dešti na celém území naší republiky. Vsadili jsme na to, že předpověď nevyjde :)
Olomoucká a brněnská část měly sraz na hodonínském nádraží a protože ta brněnská se tam dostala
asi o půl hodiny dřív, připravila naší olomoucké části stylové přivítání. Peťan třásl pravicí, Luďa nabízel klobásky a Roman slivovičku. Po uvítacím ceremoniálu jsme pozvolna klesali kolem vyhlášeného minipivovaru Kunc a padl návrh zastavit se tam na snídani. Bohužel otvírali až v době „už čapujú“ (před r. 1989 to slovensky znamenalo deset hodin), a tak jsme pokračovali po zelené turistické značce za stálého vysvlékání až k Moravě. Zde jsme zahlédli několik těžních věží a tak jsme pochopili, proč se zdejšímu kraji říká Moravská Kalifornie. Pokračovali jsme po proudu řeky a po chvilce nás začali obtěžovat komáři. Těch je tu opravdu hodně a přestože jsme s sebou měli dostatek foťáků, nikomu se nepodařilo zachytit komára v akci. Každopádně jsme zkusili vnitřní repelent se švestkovou příchutí a při jeho aplikaci nás míjela skupina cykloturistů. Jeden z nich měl na kole číslo a tak jsme ho začli mohutně povzbuzovat. Po tomhle intemezzu jsme snižovali svou nadmořskou výšku rychlou chůzí až se z lesa vyloupl památník slovanského osídlení Mikulčice – Valy, možná to bylo i hlavní město legendární Velkomoravské říše. Dnes poskytuje archeologům spousty poznatků z doby dávno minulé. My jsme se tam občerstvili Černou Horou a pak vyrazili udělat společné foto k soše Cyrila a Metoděje – slovanských věrozvěstů, kteří k nám přišli
šířit vzdělanost a kteří zde rozšířili cyrilici. Což je písmo, které dneska nikdo nepřečte. A je docela možné, že originál psaný mou rukou v cestopisu potká podle Ministerstva školství stejný osud, psané písmo by mělo nahradit písmo zvané Comenia script. Po focení jsme vyrazili do lužního lesa a k dalšímu záchytnému bodu nás čekala patnáctikilometrová cesta. Hned po vstupu do lesa Jura konstatoval, že tam něco smrdí jako prase. Kdyby vystudoval botaniku, poznal by bezpečně medvědí česnek. Cesta byla rovná horizontálně i vertikálně a tak jsem se rozhodl povznést náladu skupiny tím, že jsem šel dva kilometry pozpátku. No a samozřejmě jsem nezapomněl na to, co se na prvního máje dělá pod rozkvetlou třešní. Cesta byla fakt nekonečná a když jsme viděli zatáčku, říkali jsme si, jestli to není fata morgana. Kousek před Lanžhotem jsme na zatím nejnižším bodě cesty opustili řeku Moravu a tím pádem i bratja Slováky a vydali se k Dyji, tam už budeme kopírovat rakouské hranice až k Železné Rudě, kde Rakušany vystřídají Helmuti. V Lanžhotě jsme se stavili v Kaca baru na příjemném venkovním posezení, kde jsme si dali výborné grilované speciality k bramborové p
olévce. Za tekutiny jsme utratili přebytek peněz ze sklípku. Z Lanžhota jsme vyrazili po cyklostezce směr Pohansko, nejdřív po poli a pak jsme vešli do obory Soutok. Na začátku obory byly informační cedule, ale ty jsme nemohli přečíst. Na vině byl lokálně rozšířený hmyz komár lanžhotský, 2x větší než náš a exponenciálně otravnější, navíc si nás ty potvory velmi oblíbily. Zde jsem také litoval, že se mi nepodařilo zachytit komára v akci. Kousek před Pohanskem jsme začali tušit zradu – proti nám začli jezdit cyklisté s oranžovými balonky a růžemi. Pohansko je staroslovanské hradiště na levém břehu Dyje, na jižním okraji hradiska je empírový zámeček. A tam probíhal mítink jisté strany. Přestože politiku vůbec nemusím, nabízeli tam lahvové Svijany a Hrubý Rohozec. V tom horku to přišlo vhod. Po krátké pauze jsme vyrazili do Břeclavi na ubytování U zlomené brusle. Jak název napovídá, museli jsme nejdřív najít zimní stadion, což se podařilo. Po malých problémech s dezorientací jsme našli i vstup na ubytování a po chvilce se tak mohli sejít na večeři a krátkém posezení. Krátkém proto, že cílem je přes den skupinu co nejvíc utahat, aby byli večer unavení. To se povedlo, nejunavenější jsem byl já. A protože pokoje byly po čtyřech a já se takticky vetřel na dámský pokoj, zcela zbytečně jsem přišel o večerní chvilku erotiky ...
V noci se prý přehnala pořádná bouřka, která vyčistila vzduch a my tak mohli po snídani vyrazit dál. Před zimákem jsme počkali na Ilku a Olu, které na tuhle etapu přijely ranním vlakem z Olomouce do Břeclavi podívat se na třistatřiatřicátý kilometr našeho putování. Společně jsme vyrazili po zelené turistické značce k Janohradu a po překonání slepého ramena řeky Dyje jsme spatřili skupinku, která šla po dvoře areálu šíleně pomalým tempem. S takovým bychom byli někde kousek před Čantoryjí. My jsme pokračovali svižným krokem a za hoďku jsme vystoupali na sedmi kilometrech pět výško
vých metrů a za odměnu se před námi objevila zřícenina Janova hradu, postavená podle návrhu pana Hartmutha, který se spíš proslavil vynálezem tužky. Janohrad byl postaven už jako zřícenina, je v něm velký sál, kde se konaly lovecké hody i spousta menších místností, které sloužily k odpočinku unavených hostů. My jsme takový komfort neměli, vzali jsme zavděk posezením pod plachtou u přístaviště lodí, což za stále sílícího deště nebyl nápad k zahození. Zatímco jsme vychutnávali domácí pivo – Litovelskou jedenácku, přijela od Minaretu loďka. Po krátké poradě jsme se jednomyslně rozhodli (až na jednoho sabotéra, který byl mimochodem stejný jak na chatě Jana) využít nabídky společnosti 1. plavební na projížďku lodí LEDNICE starým korytem Dyje mezi lužními lesy až k Minaretu. Zde na nás čekal sabotér, který tu trasu ušel pěšky, a divil se naší dobré náladě. Ono totiž na rybářský háček chytit loďku se jen tak nepoštěstí.
Z přístěviště je to kousek k hlavnímu lákadlu Lednicko-Valtického areálu – k Minaretu. Je to rozhledna a přes její typický vzhled se tam nikdy nekonaly bohoslužby ani modlitby. My jsme vystoupali 302 schodů a zde si dali vrcholovky. Po náročném sestupu jsme se pak prošli parkem až k lednickému zámku a odsud jsme zamířili zasytit své hladové žaludky do restaurace na náměstí. A že nám opravdu vyhládlo, jsme se přesvědčili, když si Luďa objednal játra s bramborovým gulášem. Ještěže obsluha neměla pro tuhle saturninovskou hlášku pochopení a donesla mu bramborový salát. Nasyceni jídlem a informacemi o další etapě jsme pokračovali až na nádraží v Lednici, odkud jsme do Břeclavi jeli historickým vlakem „HURVÍNEK“ z první poloviny padesátých let minulého století. V Břeclavi jsme (olomoucká skupina) rychle přeběhli na rychlík a brněnská skupina nám v té rychlosti ani nestihla zamávat a tak jsme to museli napravit druhý den elektronickou formou.
