Další díl naší cesty kolem republiky České jsme pojali jako pohodově – pochodovou akci. Pohodově proto, že přicházíme do vyhlášeného vinařského kraje a byla by velká škoda místní produkty neokoštovat. Ale popořádku ...
Druhý dubnový víkend jsme vylezli z vlaku a na nádraží
jsme si posteskli, že jsme loni stáli u špatné ohrady s kozama a pak už jsme, jak to na našich cestách bývá zvykem, vyrazili do kopce. Tentokrát jsme šli neznačenou polní cestou přes kopec Bojiště. Asi už jsme trénovaní, protože nám tenhle 438 metrů vysoký kopec nedělal žádné problémy. Z kopce jsme pak scházeli ke kuželovskému „větřáku“ z první poloviny 19. století, dnes je tam muzeum. Od větrného mlýna je vidět obec Hrubá Vrbka, ze které pocházel kněz Matěj Pavlík – pravoslavený biskup Gorazd, popravený nacisty po atentátu na Heydricha. To je jen taková vsuvka a vysvětlivka názvu jednoho olomouckého kostela. Od mlýna jsme v poslední možnou chvíli vyrazili po zelené značce směr Tři kameny a tak se vyhnuli dešťové spršce. Tyhle tři šutráky jsou na místě styku tří panství – Kuželova, Hrubé Vrbky a Uher. My jsme se kousek odsud v altánku Zbojník občerstvili a cestou jsme vymýšleli jak se dostat Kobyle (583) na kobylku. No nakonec to byla chůze ... Z vrcholu Kobyly je krásný půlkruhový rozhled ke Strážnici, a tak jsme se mohli podívat, co nás ve zbytku etapy čeká. Po krátké pauze jsme vyrazili zdolat kopec Výzkum (439), cesta vedla krajem
louky a sem tam se vyskytovaly stromy. A když vysvitlo slunko, tak to byla paráda. Kousek za kopcem Výzkum stávala ves Vojšice, která byla vypleněna už za třicetileté války. Obloha se začla pomalu zatahovat, když jsme dorazili nad obec Kněždub, známou svým hřbitovem, tzv. Slováckým Slavínem. No a tady jsme se dozvěděli, že ve Smolensku spadlo letadlo s polským prezidentem Kaczynským, který letěl uctít památku mrtvých Poláků do Katyně … Nám už zbýval jen kousek do rekreační oblasti Lučina a těšili jsme se na příjemné posezení. Naše volba padla na Hotel Radějov. Nebudu vás zde trápit půlstránkovým popisem čekání na obsluhu, raději zde napíšu, že díky obsluze jsme unikli dvěma prudkým dešťovým přeháňkám. Bohužel zde Naďu hlava rozbolela natolik, že se rozhodla oželet večerní sklípek a dostat se co nejdříve domů. No a aby nešla sama, k autobusu do Strážnice ji doprovodily Ilka s Jitkou. My zbylí jsme se taky rozdělili: Roman, Luďa, Majkl a Lenka šli po silnici přímo do Strážnice. Iva, Peťan, Jura a já jsme měli v plánu zdolat 380 metrů vysoký kopec Travičná, což se samozřejmě podařilo. A protože se blížila bouřka, rozhodli jsme se ještě 53 výškových metrů přidat a vystoupat na zdejší rozhlednu a pokochat se
pohledem do zdejších bouřkových mraků. V nepříjemném počasí nás čekal sestup Oskerušovou stezkou do Tvarožné Lhoty. Oskeruše je lidový strom Slovácka a v Tvarožné Lhotě má dokonce i muzeum. My jsme do něj nešli, tlačil nás čas – na večer jsme měli objednaný sklípek přímo v Plžích. No a jelikož už jsme byli rozhození po celé Strážnici, ocenili jsme výhody vynálezu pana Bella a v pořádku jsme se sešli na centrálních plžích záchodcích a mohli vyrazit do sklípku za kulturou. Ten „náš sklípek“ patřil manželům Martínkovým a domluvil ho můj drahocenný asistent Jura. Co se týká vína, mohli jsme si vybrat, jaké chceme. Žádné řeči máme tady výbornou Rulandu, Tramín, no a vy budete večer pít toto. A tak co se týče vína, pili jsme převážně Vetlína, přestože nejsme ze Zlína. Paní Martínková nám k vínu nachystala i obložené mísy a přestože se hlavně Jura celý večer snažil, musel uznat, že odcházel najezený. Cestou zpět na ubytování jsme prošli i kolem sklípku dobrosrdečného moraváka Venóše, ve kterém hostil delegáta OSN Mirečka s jeho přáteli Kendym, Štěpánem, Honzou a Véndulkou.
Ráno jsme si přispali a na další část trasy jsme měli sraz až o půl desáté. Kupodivu jsme se tam sešli všichni (Ilka odjela domů večer autem), jen Michal s Lenkou si chtěli raději prohlédnout skanzen. Ten byl ale zavřený, takže na ně zbyla horší varianta – museli jít s náma. Vyrazili jsme podél Baťova kanálu, který dříve sloužil k přepravě lignitu z Ratíškovic do 50 km vzdálených Otrokovic, dnes už slouží jen k podpoře turistického ruchu. Cesta vedla pořád po rovině, počasí všelijaké (ale nakonec nespadla ani kapka) a my unavení ze sklípku, takže jsme byli rádi, když se před námi objevila OÁZA. Byl to motorest, pivko měli dobré, kofolu taky, pekingskou polévku správně ostrou, jen v VKZ (pozn. rodilého mluvčího - jedná se o vepřo - zelo - knedlo) nemusela být zelná omáčka místo zelí. Zde se odpojili Roman, Luďa, Majkl a Lenka, kteří odjeli do Hodonína vlakem. Nás pět statečných pak pokračovalo pěšky přes Rohatec až k hodonínské loděnici. V rodišti prvního prezidenta naší republiky Tomáše Garrigua Masaryka se nám celkem bez problémů podařilo najít skupinu 1, ukrytou v místním minipivovaru Kunc. A protože se zdejší pivo jmenuje Švihák, nemohli jsme tam přijít stylověji než zašvihaní blatem. Po nezbytném vypití piva jsme šli na vlak, který nás zavezl buď do Olomouce nebo do Brna.
