No a pátý díl našeho putování málem skončil dřív než začal. Ještě v Konici si namol opilý řidič vyložil na křižovatce u DOSTu značku STOP tak, že se zastavil až o barák na protější straně silnice.
Nakonec se jednalo o sraz lidí a nikoliv aut a já jsem tak mohl ostatním členům expedice na olomouckém nádraží představit nového účastníka expedice, který se narodil
v první polovině minulého století – moji mamu. Po uvítacím ceremoniálu jsme odešli na perón a počkali na expres „VSACAN“, který nás zavezl do Vsetína, zde jsme přesedli na motoráček na Horní Lideč a zde počkali na to až dá výpravčí pokyn k odjezdu vlaku směr Valašské Klobouky. Po výstupu z vlaku se nám naskytl pohled na Hotel U Nádraží, nechvalně známý z konce minulé etapy. A protože nejen kuchař je vtipálek, tak jsme v okolí vyvěsili falešnou reklamu na grilovanou specialitu tohoto podniku. Snad na ni někdo ten den dostal chuť :) Nás čekala cesta přes Valašské Klobouky až k lyžařskému areálu. A protože nebyl sníh, museli jsme ten kopec vyšlapat po svých. Odměnou za to byly hezké výhledy z hotelu Jelenovská. Zde jsme si dali jednoho gambáče a vyrazili po červené značce kolem zchátralého dětského tábora nabírat další kilometry. Hned ten první nás zavedl k Hložecké kapli, která připomíná tatarský vpád v 17. století. Zde jsme si dali lehký oběd z vlastních zásob a po modré značce vyrazili k řece Vláře. Vláře se také říká zlodějská řeka, protože krade vodu z našeho území do povodí slovenského Váhu. Při
sestupu do vesnice Popov jsme pochopili, proč je odsud výborná švestková pálenka. Švestky tu jsou opravdu všude a odhadem tvoří tak 3/4 stromového parku. A ještě pro zajímavost, dříve se pálenka pálila z obilí, pak ze zbytků po kvašení piva a teprve v 18. století nějakého chytráka napadlo, že by se dala pálit ze švestek, kterých je tu všude plno. Ale zpět k cestě – skoro u řeky jsme objevili reklamní poutač na hospodské dobrůtky (ocásky, čumáčky, žebírka, bruslaře … ) a protože už se blížila jedna hodina, tak jsme s radostí petali ke dveřím do lokálu. Dovnitř jsme je ale nedostali, otvírali až ve dvě a ceduli zapomněli večer schovat. A tak jsme museli bez občerstvení pokračovat proti proudu Vláry mezi loukama a polema až do Bohuslavic. Asi vás to už nepřekvapí, ale otevřenou hospodu jsme zde také nenašli (otvírala za hodinu) a tak jsme po krátkém odpočinku překonali kopec do Divnice (zavřená hospoda, která jako obvykle v tomto kraji otvírala hodinu po našem odchodu) a po silnici jsme pokračovali do obce s honosným názvem Hrádek na Vlárské dráze. Dnes už to není samostatná obec, je to součást Slavičína, ale pro nás bylo důležité, že jsme tam objevili restauraci Pohoda. Protože tam měli nějakou akci, tak jim příprava jídla trvala docela dlouho – ale šmakovalo. Během večeře (oběda) jsme museli vybrat dobrovolníka, který pojede autem s paní Stejskalovou do 6 km vzdáleného Šanova. A tak jsme zavzpomínali na naši první etapu v Bukovci a vybrali jediného člověka, který tenkrát nejel autem (páč tam nebyl) – tzn. moji mamu. No a my zbylí jsme to došli nejkratší trasou, i když jsme ještě zvažovali návštěvu Hostětína, který je známý jako nejekologičtější obec ČR. Ubytování v Šanově se mě podařilo sehnat úplnou náhodou a to za lidovou cenu 50 CZK na osobu. Sice tam byly spartánské podmínky, ale nám to na jednu noc bohatě stačilo. Večer jsme vyrazili do místního nekuřáckého restauračního zařízení, kde jsme si kromě vypití pár skleniček Plzeňské 12-ky zahráli dvě partie pexesa. Obě dvě vyhrála moje manželka, já osobně bych pro zvýšení popularity této hry navrhoval jiné obrázky než hrady+zámky či skanzeny, například autíčka.
Ráno po probuzení jsme vyrazili po zelené značce dobýt místo Na koncích. Po nezbytné lesní zkratkové vložce jsme tam skutečně dorazili a po objevení vrcholové knihy nás docela překvapilo, že se tam někdo dostane, o prázdninách tam za den byli v průměru čtyři lidé. Tak jsme aspoň udělali dobrý skutek – zvýšili jsme návštěvnost. Pak si Jura užil půlkilometr cesty kolem hraničních patníků, já jsem vyměnil mapu a lesem jsme se blížili do centra Kopanic – k Starému Hrozenkovu. Kopanice jsou takový svérázný kousek Slovenska na Moravě a říká se jim tak proto, že zdejší půda je tak kamenitá, že jde obdělávat pouze motykó. No a my jsme se po dvou kilometrech dostali z lesní cesty na lesní asfaltku a zde jsme potkali první a poslední (cyklo)turisty – celkem jeli proti nám čtyři. Ale aby ta cesta po asfaltu nebyla tak nudná, tak se o zvýšení nálady skupiny postarala jedna nervózní včela, které zřejmě nedělaly dobře vlny z mobilního telefonu nejstarší členky expedice a rozhodla se hovor bodnutím žihadla ukončit. Aspoň jsme ten Jodisol netáhli zbytečně, na rozdíl od pláštěnky,které jsme měli zbytečně popáté. Kolem jedenácté
hodiny jsme se dostali do vesnice Žitková, kde nám natočili jedenáctistupňového Janáčka z pivovaru v Uherském Brodě a Iva se zde rozhodla otestovat čistotu pánských záchodků. Na závěr nás podle mapy měl čekat jednoduchý sestup do Hrozenkova. A první problém – cestu nám přehradily dráty s cedulkou, že ve stádě je plemenný býk. Upozornění jsme sice ignorovali, ale asi po dvěstě metrech jsme se rozhodli pro taktický ústup. I přes tyhle problémy jsme došli do Hrozenkova s časovou rezervou. Na náměstí nás zaujala restaurace U Kubániků s lidovými cenami kolem 60 korun, bohužel ve dvě hodiny už měli poslední 4 porce a o ochotě personálu zde raději nebudu psát :( Aspoň jsme vyplnili mezeru na autobus do Uherského Brodu. Zde jsme měli asi 3 hodiny na přestup na vlak. Další nepříjemné překvapení nás čekalo ve vestibulu ČD – spící bezdomovec, ležící ve svých tekutinách všeho druhu. Raději jsme prchli vedle do restaurace, lákající na reklamním panelu na bagety. Ani nás už nepřekvapilo, že nebyly. Tak jsme nakonec byli rádi, že přijel vlak do Olomouce a ve vlaku se shodli, že ani tahle nepříjemná závěrečná tečka nesmazala krásný dojem z této etapy.
