4. etapa cesty kolem republiky (Velké Karlovice - Valašské Klobouky)

V květnu 2009 vyšly dobře májové svátky a tak jsme pátek využili k poznání moc hezkého koutu naší vlasti. Tahle etapa se mě (z těch deseti, co už máme za sebou) líbila nejvíc, tak vám ji servíruji jako vánoční dáreček :-)

Další,v pořadí už čtvrtý díl, měl sraz na známém místě. Peťan tam dorazil asi o hodinu a půl dřív vlakem z Brna a my zbylí jsme přišli včas. 

Na nádraží se nás ptal vedoucí nějakého výletu, zda nejedeme taky do Ostružné. A protože jsme si nechtěli podvodem zkrátit trasu, nastoupili jsme do rychlíku „VSACAN“, který nás zavezl na vsetínské nádraží. Nádraží v Ostružné máme v plánu navštívit někdy kolem roku 2030. Ve Vsetíně jsme přesedlali na motoráček do Karlovic a po vystoupení z vlaku vyrazili po silnici na Kasárna. Asi po 300 metrech jsme šli kolem překážky – restaurace U Pepiša, kde jsem splnil slib daný na minulé výpravě. Radegastík bodl a po chvilce jsme vyrazili po silnici, první dva kilometry celkem frekventované, po odbočce na Kasárna auta skoro zmizely a po silnici nás předjížděli většinou cyklisté. V Podťatém jsme minuli hospůdku, která nás lákala na houbovou polívku s Černou Horou. Snad jsme z hlediska budoucnosti neudělali chybu … Cesta už pak začala stoupat, chvilku terénem, chvilku po silnici a hlavně pořád v pylovém oparu. Osada Kasárna se nachází na Slovensku, ale na chatě Bačkárka jsme mohli ochutnat produkt z českého pivovaru v Humpolci za české peníze a většina z nás si k tomu dala slovenské halušky. Bylo tam moc hezky, ale bylo potřeba jít dál. A protože se nám nechtělo šlapat pomalu do kopce, rozhodli jsme se jej zdolat nejkratší

cestou – podél vleku přímo do oblak. Ještě před výstupem nám Jana a Jura předvedli, jak se dá dostat do oblak na houpacím laně. Asi v půlce sjezdovky nás čekaly sněhové zátarasy skrz celou sjezdovku, ale my jsme si s touhle překážkou hravě poradili. Já jsem zvolil cestu spodem – a úspěšně! Po mě následovaly další pokusy, Jura s Peťanem se rozhodli zátarasy překonat vrchem. Peťan se nezdá, dřevo se pod ním prolomilo a tak holky raději podlézaly. Čím jsme po sjezdovce stoupali výš, tím se otvíraly nádhernější rozhledy – na Radhošť, Soláň , Pustevny a v dálce i na Lysou Horu. Také jsme tu mohli obdivovat vzácnou bylinku střevíčník pantoflíček. No celkově vzato, byl to dobrý trénink na zítřejší škrpál na Makytu. Na vrcholu sjezdovky jsme už měli nabranou výšku a tak jsme asi po kilometru pohodové cesty lesem došli na nejvyšší vrchol Javorníků (který leží na Slovensku), a to Velký Javorník (1071 mnm). No a protože zde ještě nikoho nenapadlo postavit chatu, občerstvili jsme se z vlastních zásob. Iva donesla vrcholovku, a tak jsme do ní udělali zápis, že obcházíme republiku. Až na Portáši nám došlo, že obcházíme Česko a ne Slovensko, snad to podle češtiny turisti na Javorníku pochopí. Z Velkého Javorníku

vede příjemná hřebenovečka, na slovenskou stranu není díky lesům moc vidět, zato pohledy k nám potvrzují slova naší hymny. Kousek za Javorníkem jsme objevili zbytky sněhu. A protože Peťan vzal „vážně“ mou předpověď počasí na víkend (sněžení, mráz) a aby ten sníh využil pro stavbu sněhuláka, tak koupil mrkev, uhlíky do očí se mu prý v Brně sehnat nepodařilo. Tak jsme se dali do práce, uhlíkyjsme nahradili sušenkama  a na výsledek se můžete podívat taky. I když jenom ve fotografické podobě. Po postavení a označení sněhuláka jsme pokračovali přes Stratenec (1019 mnm), kde je pomníček partyzánů a malá dřevěná rozhledna. Je z ní krásný kruhový rozhled a když vyjde počasí, tak je to super. Bohužel, za Stracencem jsme vešli do lesa a bylo po kochání. Ale aspoň jsme zrychlili krok. Na Malém Javorníku (1019 mnm) jsme se vrátili zpátky do Čech (Moravy) a na ubytování na hotelu Portáš nám zbývaly asi 4 km lesem. Hotel se nachází přímo pod vrcholem Stolečný (961mnm), ve kterém měli podle legend své stanoviště valašští strážci hranic a pořádku – tzv. Portáši. Hotel se nachází na české straně hranice a tak jsme měli ráno snídani a nikoliv raňajky. Měli jsme tam domluvený turistický pokoj s WC a sprchou na chodbě, a musím říct, že ubytování i jídlo zde bylo fajn. Navíc v restauraci točí Velkopopovického kozlíka a tak jsme si mohli udělat další čárku. A restaurace má ještě jedno velké plus, které jsme zjistili až s odstupem (ráno) – je totiž nekuřácká.

Ráno jsme se probudili do mlhavého a deštivého počasí. Na to, že nás čekalo asi patnáct kilometrů neobydlenou krajinou s batohy to byla dost dobrá vyhlídka. Další dobrá zpráva přišla od Ivy – že má na nohou pryskýře a že s náma půjde už jenom kousek a pak sejde do údolí na vlak. Po snídani, která proběhla formou švédského stolu a na kterou jsme se takticky

dostavili mezi prvníma, jsme sbalili batohy a vyrazili směr Kohútka a tam jsme opustili civilizaci a bez přehánění jsme vešli do divoké přírody. Počasí se naštěstí umoudřilo a tak jako včera příjemně hřálo sluníčko. Pohodovou lesní cestou jsme došli až na Krkostenou (890 mnm) a zde se Iva rozhodla, že s náma půjde dál. Sešli jsme z prudkého kopce do Papajského sedla (690 mnm), chvilku jsme odpočali a vyrazili zdolat Makytu. Většina lidí si pod tímto pojmem představí oděvní podnik v nedalekém Púchově, ale ten si vypůjčil název tohoto náročného vrcholu. Zezačátku se stoupalo prudce, ale šlo to. Asi po půl kilometru jsem nevěřil vlastním očím. Tenhleten brutální škrpál budem muset zdolat? Bez schodů? Bez řetězů? Bez lana? Bez eskalátorů? Naštěstí bylo sucho, tak jsme to bez problémů zvládli, ale být to stoupání o kousek delší, tak bych s klidným svědomím napsal, že jsme zvládli Makytu severní stěnou. Pak jsme šli krásným, převážně bukovým lesem a hledali jsme červené terčíky. Po chvíli jsme s Peťanem našli nenápadnou šipku – odbočku na vrchol a tak jsme počkali na holky, které šly za náma a taky na Juru, který přišel z protisměru. A když jsme se tak v pořádku sešli, tak jsme společně vyrazili zdolat poslední vrstevnice vrcholu Makyta (923 mnm). Na vrcholku se schází všechny barvy turistických tras a z mapy to vypadá jako

důležitá křižovatka. Ale opak je pravdou, cestou z Kohútky na Pulčínské skály jsme potkali jen jednoho člověka a na Makytě se jak naschvál sešly čtyři skupiny. Po obědě a nezbytné společné fotce jsme pokračovali po červené značce přes Valašskou Kyčeru (863 mnm), Butorky (828 mnm) a Šerklavu (798 mnm) k Pulčínským skalám. Příjemná změna a hezké skály, ale už to tady bylo turističtější. Myslím si, že díky převažujícím listnáčům Pulčiny vypadají na podzim líp. My jsme se drželi červené značky,která nás dovedla do Pulčína. Zde jsme narazili na trampskou hospodu U Willíka, která z venku vypadá jako komunistický obchod. Ale nenechte se odradit, návštěva rozhodně stojí za to. V denní nabídce deset jídel kolem padesáti korun se jen tak nevidí. Navíc nás potěšili, že tu točili Staropramen. Po posilnění nejen alkoholem jsme lesní silničkou klesali do Francovy Lhoty, kde jsme měli domluvené ubytování na vrátnici místního JZD, původně dělaného pro kombajnéry a dojičky. Měli to tam lepší než doma :) Paní,která se starala o ubytování, nám doporučila k posezení a nasycení žaludků nedaleký ranč U Zvonu. Udělali jsme dobře, že jsme ji poslechli. Výborně tam vaří, točí dobré pivo a tak konečně došlo na slibovaný večírek, který se mimořádně dobře vyvedl. Slečnu servírku nezaskočil ani pojem řezaný turek …    

Třetí den jsme chtěli hlavně dojít na vlak do Valašských Klobouků. Z Francovy Lhoty jsme vyrazili přes kopec Čubek (678mnm) do vesnice Střelná, která leží v Lyském průsmyku a kudy prochází důležitá železniční trať na Slovensko. Nad Střelnou mě Naďa pokřtila nově vytaženou mapu Vizovické vrchy a to natržením, naštěstí pro náš pochod nedůležité části mapy. Ze Střelné jsme šli po silnici přes Študlov a na konci dědiny jsme vystoupali až na velbloudí traverzovku, která nás dovedla až na sympatické kloboucké nádraží. A hned vedle, super, Hotel U Nádraží. Vlítli jsme na pana vrchního hladoví a žízniví, natočil  nám pivko a povídá, že máme štěstí, že mu zrovna teď přijel kuchař. A kuchař, že má ze včerejška zbytek domácích uzených klobás. Tak jsme si ťukli pivkem na zdar této akce a čekali na ty klobásky. Asi

po půl hodině nám došlo, že kuchař je vtipálek. No a protože nám do odjezdu vlaku moc nezbývalo, vzali jsme zavděk utopenci a nakládanými hermelíny. Hermelíni těsně vyhráli. Po jídle jsme se rozloučili s Peťanem, který odjel busem do Brna a my ostatní nasedli do vlaku směr Horní Lideč. Vlaky na sebe krásně navazovaly a tak jsme za chvíli byli v Olmíku. A po příjezdu do Olomouce jsem ostatním členům nabídl malou upoutávku na další pochod, zjistil jsem, že nemám klíče od auta. Auto naštěstí stálo na svém místě, ale klíče nikde. Nakonec nás do Prostějova musel odvézt Jura. A ty klíče se našly v pondělí ráno v pekařství před nádražím a byly tam už od pátku …