22. etapa cesty kolem republiky (Pomezí nad Ohří - Františkovy Lázně)

Přestože z nadpisu vyplývá, že jsme za 4 dny ušli jen 15 kilometrů, není to pravda. Prošli jsme Ašský výběžek a také jsme byli na nejzápadnějším bodě naší republiky. Pěkná krajina, ale ještě se nevzpamatovala z dřívějších dob :(

Jak by v minulém tisíciletí řekl Kozina, přesně do roka a do dne jsme pokračovali v naší krasojízdě kolem hranic republiky někam tam, kde je až Aš :) Protože se do prostoru Ašska mohlo dříve jen na propustku, většina z nás si ji doma i v práci vyřídila, pouze Jirka ji nedostal z rodinných důvodů, protože  k nim přiletěl na návštěvu čáp. Celkem v poklidu a kupodivu i přesně podle jízdního řádu jsme se dostali do Chebu. Zde se odpojila Křupčí sekce, která jela busem do Hazlova na dobrý oběd a pak nám měla

vytipovat hospůdku v Aši. My zbylí jsme si v chebské nádražce dali lehký oběd a zapili jej pivem Zlatopramen. Velká část osazenstva restaurace sledovala BBS po 25 letech, protože zrovna v tu dobu Union Cheb byl na druhém místě federální fotbalové ligy. Nás spíš zaujal mladík moderátor, ze kterého se časem vyklubal slavný Robert Záruba. Pak jsme odjeli německým vlakem do Pomezí, kde jsme se vydali (za začínajícího deště) na půldenní túru měřící 25 kilometrů. Po chvíli naštěstí přestalo pršet a my tak mohli po rozbité signálce ukrajovat první kilometry. Kousek od hranic jsme překonali Ohři v přírodní rezervaci Rathsam a zamířili ke zbytku tvrzi Pomezná. Zde jsme se napojili na červenou značku,

která nás dovedla skoro až do cíle cesty. Pokračovali jsme přes Libou, kde jsme obdivovali nepřístupný zámek a řešili, zda jít či nejít na transfuzi modré krve :) Pak jsme dorazili ke Kamennému rybníku. Ten nás natolik zaujal, že jsme nesledovali značku a dostali se tak na pastviny. Naštěstí jsme si trasu spíše zkrátili, bo skot zde zatím nevyhnali. Minuli jsme osadu Podílná a pokračovali do Kančího údolí. Zde jsme si dali malou přesnídávku, abychom ulehčili zádům a Peťan se rozhodl, že nám z šišky vyrobí

kance na památku. Jak jsme dojedli, setmělo se a s našimi prvními kroky začaly padat kroupy. Naštěstí ne moc dlouho, po krátkém sestupu k Slatinnému potoku jsme mohli sušit mapu, kterou jsme zapomněli schovat. Chvíli před křižovatkou k historickým hraničním mezníkům se ozvala skupina 1, že se jim moc v Aši zastavovat nechce a že pokračují za deště do Krásné. My jsme místo hraničních mezníků obdivovali dřevěnou sovičku, ve které byla keška. A opět chvíli po rozejití nás přepad déšť, tentokrát to bylo o fous horší … no ale do Aše jsme došli už za sucha. Aš je město kontrastů, střídají se tu hezké baráky s vybydlenými. Na náměstí jsme si odpočinuli před poslední fází cesty do nejzápadnějšího penzionku naší republiky, nacházejícího se v obci Krásná. Jak jsme hned na začátku obce zjistili, tak se jedná o vesnici Karlovarského kraje roku 2015. Trochu mi spadl kámen ze srdce,

že nebudeme bydlet v nějaké díře a ubytování mě ještě víc překvapilo. Spali jsme tři noci v penzionku Sokolovna, kterou provozovali manželé Kletečkovi a od nich jsme se hned na úvod dozvěděli, že jsme si vybrali brzký termín pochodu, protože zde na Ašsku bývá v zimě docela zima.

Druhý den ráno jsme po snídani typu „co lednička dá“ vyrazili dobýt nejzápadnější bod Česka a pak že se uvidí, protože mělo po dvanácté hodině pršet. Vyrazili jsme v devět a už po 3 kilometrech jsme nasazovali pláštěnky, že bychom šli tak pomalu nebo jako obvykle se někdo sekl? Ale zpět na signálku, ťapali jsme po zelené, minuli jsme dříve nejzápadnější stavení (dnes už totálně vybydlené) a také bývalou pohraniční rotu s podobným osudem. Další smutnou zastávkou byl hřbitov bývalé obce Újezd,

kterou dnes připomíná pouze sbírka větrných elektráren. Další zastávkou byl pomník obětem 1. světové války v bývalém Újezdu, zezadu připomínající udírnu. Trochu smutná část, říkal jsem si, že když  přijedou bývalí Sudeťáci dnes do Sudet, tak si o nás asi myslí to samé, co my o Romech ... teda dokud se nepodívají do míst, obývaných Romy :) Pak jsme se dostali k Mostu Přátelství. Zde jsme se posilnili před cestou na západ rumem a za deště vyrazili na nejzápadnější bod, který byl naší skupinou po chvíli dobyt a zdokumentován do pixelové podoby. Z informační tabule jsme se dozvěděli, že vzdálenost mezi

nejzápadnějším a nejvýchodnějším bodem je 493 kilometrů vzdušnou čarou. A přesně v polovině - teda když se to dobře rozdělí - je Konice :) :) A zrovna ovocenka zahradní právě z Konice byla na nápojovém listu. Pak jsme se vrátili po zelené značce k Mostu přátelství, kousek nad ním jsme šmikli po pastvině na cyklostezku. Cestou jsme řešili, jestli ve větrné elektrárně jsou schody nebo výtah. Otázka zůstala nezodpovězena, bylo bohužel zamčeno. Nicméně se zlepšilo počasí, přestalo pršet a občas vysvitlo

sluníčko. My jsme pokračovali k rozcestí Nad Peklem, kde jsme přesně ve 12 hodin na dvanáctém kilometru našli přístřešek, který nám posloužil na oběd. Pokračovali jsme stále podél hranic a stále po cyklostezce přes Pastviny až k odbočce na Trojstátí. Před rokem 1989 to bylo skutečné trojstátí (ČSSR, NDR a NSR) a začínala tu železná opona. Po sjednocení Německa si místo název ponechalo, možná z nostalgie. Zde se opět spustil slibovaný déšť, takže po velmi krátké poradě jsme se rozhodli jít rovnou do Hranic (zde prý byly jako první v Evropě pěstovány brambory). Každopádně nedaleko Trojstátí do naší republiky vjely americké tanky, aby nás osvobodily a Hranice byly první osvobozené město v naší republice. Město samotné je ze tří stran doslova obklíčeno státní hranicí. Rozhodli jsme si dát malou občerstvovací pauzu a na náměstí jsme našli bílou budovu s nápisem Restaurace u Koně.

Otevřeli jsme dveře a ocitli jsme se ve skanzenu beznaděje, na remízu s alkoholem tu u většiny osob nevypadalo :( A protože jsme měli dobrý čas a taky protože naše láska k pochodu je starší než černé uhlí, rozhodli jsme se (až na Michala s Lenkou) pokračovat. Po krátkém občerstvení v ustávajícím dešti nedaleko vlakové zastávky jsme vyrazili po modré směr Krásňany. Těsně před hranicemi ČR i hranicemi Hranic jsme odbočili na lesní cestu, která nás navedla až nad Studánku, kde jsme potkali modrou značku. Zároveň s modrou značkou se obloha začala trhat a nám se tak šlapalo lépe. Po chvíli jsme došli do Podhradí, kde se nachází zbytky hradu Neuberg, což je nejstarší dochovaná stavba na Ašsku. Příjemně nás překvapil. Vedle zbytků hradu se nachází i kostel Dobrého pastýře s celodřevěnou výbavou. A vedle kostela se nachází snad jediná hospoda v republice, která je ve školce,

samozřejmě už zrušené. Pivko bodlo a bruslaři byli také dobří. V hospodě jsem dal k dobru poznatek, že se zde době tuhého komunismu tajně točili Básníci: „Namaluju tvoje ňadra, dvě kuličky z počítadla, když se spolu usadí. Namaluju tvoje ňadra, dvě kuličky v Podhradí :)“ No a protože se nám nechtělo čekat na autobus, rozhodli jsme se poslední 4 kilometry na ubytování dojít pěšky po silnici. Což se nám i přes překvapivě velký provoz na silnici podařilo a mohli jsme si užít dobré večeře v Krásné. A čas na to, kdy už nebude ostudně brzo na to jít konečně spát, jsme strávili hraním pexesa.

V sobotu ráno lednička vydala párky de luxe a my po snídani vyrazili na Háj (Hainberg). Počasí nic moc, tak jsme se ho rozhodli zastrašit a oblékli si pro jistotu pláštěnky. Pláštěnka se nakonec ukázala jako velmi dobrá volba pro malé lokální celodenní dešťové přeháňky.

Navíc jsme ocenili naše včerejší rozhodnutí pokračovat z Hranic až na ubytování. Pan ubytovatel nám doporučoval nějakou zkratku, ale my jsme pro jistotu šli (a trochu si i zašli) přes Aš. Před Hájem nás počasí poslalo do háje a možná ještě kousek dál … takže fotky z rozhledny nic moc. Musel jsem skupinu utěšovat, že počasí je sice hnusné, ale Trabantí expedice Dana Přibáně měla v Austrálii ještě hnusněji. Rozhledna je kamenná a patří do Bismarckových rozhleden a dá se odsud dohlédnout v naší republice nejzápadněji. No a ještě má ještě jeden primát, výš už se na Ašsku vlastními silami

dojít nedá :) Prošli jsme zpět Aší, zabočili na Mokřiny a pokračovali po modré značce lesem na Nebesa. Zde jsme narazili na stavení, zvenku to vypadalo jako by zde svoje služby poskytovala teta Sexmeralda za 50 marek bez botek, podprdy a kalhotek :), ale byla to hospůdka, dokonce měla i otevřeno a tak jsme se zde občerstvili a usušili. Během naší návštěvy přestalo pršet a tak jsme na Goethovy skalky šli s lepší náladou. Je to fotogenický pás křemencových skal v borovém lese a trochu mi to připomíná skandinávskou krajinu. Jak název napovídá, místo si oblíbil pan Goethe a užíval si tam i krásných výhledů. To my jsme nemohli, jednak bylo proti počasí a jednak les za ty dvě století trochu povyrostl.

Pak jsme pokračovali po modré značce přes Skalku k rybníku Dolní Ovčín. Zde jsme šli kolem golfového hřiště a řešili, zda pokračovat do Františkových Lázní či skončit. Vzhledem k času se většina rozhodla si doplnit energii pivem a polévkou a pokračovat po modré značce kolem zbytků kaple na hrad Seeberg – ten jsme viděli z dálky. Co bylo důležitější, že obloha konečně pochopila, že jdeme po modré značce. Dopředu nás hnala také situace, že se nám poprvé podaří během jednoho dne ujít plán na dva dny.

Františkovy Lázně jsme dobyli s malou časovou rezervou, kterou jsme využili na bloudění při hledání zastávky autobusu a také na malou procházku po skoro prázdné kolonádě. Autobus nás pak zavezl skoro na ubytování, kde jsme dorazili chvíli před osmou a mohli si tak dopřát zaslouženou večeři. Bohužel těsně před tím, než přišla na řadu moje svíčková, tak se pokazil v kuchyni sporák. Naštěstí pan Kletečka si poradil a já si mohl vychutnat přiměřenou porci tataráčku :) Po večeři jsme zhlédli v mobilech

předpovědi na neděli (déšť) a pak jsme se na válečné poradě dohodli, že druhý den už si jen projdeme Františkovy Lázně. Mezitím si Roman uvědomil, že v Hazlově zapomněl oslavit tisící kilometr a rozhodl se to napravit. S malým zpožděním se tak jako pátý chodec dostal do prestižního klubu Embéček (tisícovkařů)

V neděli jsme se už jen v poklidu sbalili, zkontrolovali z okna, že tentokrát počasí vyšlo a kolem desáté vyrazili na naše Pendolino do Frantovek. Podruhé jsme tu trasu už nešli, jeli jsme opět autobusem. V lázních jsme opět prošli kolonádu, dali si za odměnu teplé oplatky.

Největší radost z návštěvy města měla Lenka, která tu odlovila asi deset kešek. Nám se nakonec taky podařilo jednu kešku ulovit v Kavárně Sadová – a to rakovnické pivo Bakalář. Tentokrát se cesta obešla bez neplánovaných komplikací a tak jsme se dostali do Olomouce / Brna včas.