Dvacátá část našeho putování kolem republiky nás zavedla do západních Čech a zúčastnilo se jej celkem 7 statečných. Aspoň budem po letech vzpomínat, jaké to bylo tenkrát na západě …
.... a bylo to trochu smutné putování krásnou přírodou Českého lesa kolem bývalé železné opony. Zaniklé vesničky, které musely ustoupit bránění naší vlasti. Přesto se spousta lidí rozhodla tudy z ČSSR odejít, aby mohli žít svobodně. A když si uvědomíme, co všechno museli obětovat a co všechno byli ochotni riskovat, pochopíme cenu dnes tak samozřejmé svobody.
Sraz jsme měli ve čtvrtek večer v Penzionu U soudku ve Svobodce nedaleko Tachova a tentokrát jsme jeli auty. Cesta po opravované D1 naštěstí nebyla tak hrozná a tak jsme se chvíli po osmé hodině večerní potkali u stolu v restauraci. Ten večer jsme zjistili, že zde dobře (a levně!) vaří a mají zde dobré pivo Chodovar.
Ráno jsme se o půl sedmé sešikovali před hospodou a ještě za tmy vyrazili do Halže na autobus. Stihli jsme dokonce i ten předchozí, což se ukázalo jako dobrá volba, ten náš původní bus byl školák. Vlakové nádraží jsme našli též brzo a za chvilinku jsme už byli v Bělé. Odsud jsme se chtěli nechat vyvézt 5 km do Smolova. První autobus kolem nás projel, asi se zalekl počtu cestujících. Naštěstí chvíli po něm jel druhý, ten už nás vzal do Smolova, kde jsme mohli oficiálně zahájit dvacátý díl pochodu. Zjistili jsme, že od naší poslední návštěvy se tam toho moc nezměnilo,
snad jen oblohu někdo přemaloval našedo. A protože dobrý příklad je nejlepší začátek cesty, tak jsem z batohu vytáhnul jedenáctku Osečana na slavnostní přípitek. Po přípitku jsme po modré značce vyrazili do kopce (jak jinak) směr Pleš. Místy se stoupalo docela prudce, ale nakonec jsme to zvládli. I to občasné mrholení jsme taky zvládli :) Kousek před Pleší jsme se rozdělili, hlavní peleton šel rovnou na Pleš a já s Jirkou jsme si udělali malou zacházku přes bývalou obec Václav, zničenou komunisty. Dnes je zde hezký pomník bývalé obce a ruiny bývalé pohraniční roty. Zajímavý paradox – vesnička zničená komunisty a komunistická stavba zničená časem. Na Pleš jsme dorazili chvilku po hlavní skupině
a u vchodu nás vítaly dvě malá koťátka. Kluci právě dojídali česnečku s masem a hlásili, že prý před chvíli tam byly tři koťátka :) V nabídce měli též polévku „žampionový krém“, která měla tu čest být snězena dalšími členy expedice. Na Pleši měli podle původní domluvy platit plešatí, ale Peťan s Jirkou se nějak špatně domluvili a tak jsme platili každý sám. Z hospody jsme pokračovali na místní Náměstí přírody a pak dlouhou cestou přes zaniklé hutě do Železné. Zatímco jsme se s Romanem bavili o Janáčkově divadle, Jirkovi pádícímu vepředu přes cestu přeběhla liška. Asi si zde budem muset dát bacha na pusu. V Železné jsme si kousek od jistých nalíčených dam, které na rozdíl od nás šlapou ve vyzývavém oblečení a za peníze, vzpomněli na F. L. Věka – dvanáctkou Rampušákem z pivovaru Dobruška. No a pak už nás čekala cesta krajem nikoho do míst, kde měl být tisící kilometr
naší expedice. Označili jsme ho kousek před loveckým zámečkem Diana, připili jsme si zde domácí becherovkou z jablečné slivovičky. Slavnostní papír s podpisy všech účastníků pochodu jsme přilepili na značku voděodolnou náplastí. Za Dianou nás čekal nejnudnější úsek dne – rovný čtyřkilometrový úsek do vesnice Svatá Kateřina a pak jsme šli po modré značce do Rozvadova. Byli jsme natolik natěšeni na večeři, že jsme překonali i neplánovanou překážku v podobě ostrých hlídacích psů. Kousek před Rozvadovem jsme překonali dálnici do Německa.
Možná někdy za 500 let tu naši potomci najdou zbytky benzinové nebo dieselové stezky :) V Rozvadově je velká nabídka masáží, ale asi ne na Romanovy bolavá záda. Ubytováni jsme byli kousek od božského Olympu (místní podnik lásky) v penzionu U Šilhů. Zbytek skupiny měl pochyby, jestli je cena 350 Kč za hodinu či za výkon (zde rozuměj klidný spánek). Po úvodním nedorozumění na recepci, jestli jsem ten páteční nebo sobotní pan Procházka, jsme se mohli konečně ubytovat. Překvapil nás zde neosobní přístup, zřejmě mají s hosty špatné zkušenosti. K večeři jsme si dali povětšinou Rindgulasch mit knodell za 105 Kč. Po krátkém posezení nás Peťan sezval na pokoj, aby už nemusel na zádech táhnout to výborné červené víno z Cričovských sklepů.
Ráno nás čekala nejdelší etapa – 34 km. Počasí už bylo lehce podzimní – chladno, modro, barevno. Bohužel se nešlo po trase Dlouhá Lhota - Mokrá Lhota – Vysoká Lhota - Tvrdá Lhota - Měkká Lhota, ale krajem nikoho. Hned po startu jsme si na benzince
dali kafčo z automatu a pak pokračovali po červené na bývalé Hraničky. Zde jsme využili opuštěnou hospůdku „U eintrittu verboten“ ke krátkodobému pronájmu – vypití škopečku Škopečku ze Svitav. Pak jsme pokračovali po cyklostezce směr Jedlina, bohužel jsme kvůli špatnému značení sešli z cyklostezky a absolvovali neplánované branné cvičení. Zezačátku tomu nic nenasvědčovalo, potkali jsme zde dokonce i jedno auto s psím spolujezdcem. Dokonce jsme našli Peťanovi jeho oblíbený skákací můstek, ale asi od Schwarzenbergského kanálu trochu přibral :) Naštěstí jsme drželi směr a na konci stoupání jsme se našli (sice jinde, než jsem si myslel) a tak jsme si zašli jen symbolický 1 km.
Pokračovali jsme po cyklostezce směr Zahájí, kde jsme začali hledat místo na oběd. Ten jsme našli v sedle pod Červeným vrchem. Zde jsme si udělali pietní vzpomínku na túry v Beskydech – pivovar Ostravice. Pak jsme pokračovali po červené značce k rozcestí U altánku. Když jsme se tam všichni sešli, tak to tam vypadalo jako na srazu ubožáků. Tudíž jsem raději zkratku přes vrch Havran s bývalou vojenskou rozhlednou ani nenavrhoval a šli jsme rovnou do bývalé osady Zlatý potok
(přes Bronzový potok a Stříbrný potok). Zde jsme dopili Peťanovu vodečku, kterou k nám propašoval z Podněsterské republiky a pokračovali po červené kolem bývalé roty Vašíček a opravené hájovny Němeček dál až na bývalou Pavlovu Huť. Zde jsme se objevili kolem čtvrté odpolední a kousek odsud jsme objevili pařezové posezení. Trochu jsem doufal, že kousek odsud rozkvetl na hoře bez, aby byla obsluha nahoře bez :), no nakonec byla samoobsluha. Nejprve zde čepovali jedenáctku Piráta z Vepřova (Přerova :)) a protože jsme si ještě dali pivo z benešovského pivovaru, jedna paní prohlásila: tak nám vypili Ferdinanda, paní Procházková. Pokračovali jsme z kopce po žluté značce k Oborské hájence. Zde jsme dali poslední PETku piva ze Slavkovského pivovaru. A pak jsme pokračovali k vodní nádrži Lučina. Kousek nad ní je jeden ze čtyř pramenů Berounky (Mže).
Abychom ji nemuseli obcházet, tak jsme ji chtěli přeplavat. Na poslední chvíli jsme si uvědomili, že má tvar pirátské kosti, a tak jsme do Svobodky raději došli po silnici. Spali jsme na stejném místě jako ve čtvrtek po příjezdu. V hospodě jsme večer k jídlu (mj. i hranatý tatráček) a pití poslouchali folkové vytí :) Ten večer se tam konala zpívaná skupiny „Když se sejdem“. Bohužel jsme byli po dnešním pochodu natolik vyčerpáni, že jsme nestihli secvičit choreo k písni „Tisíc mil“.
A protože předchozí večer nikdo z nás nepodal nadstandardní výkon :), sešli jsme se ráno u míchaných vajíček v dobré náladě. Já a Roman jsme se projeli auty do Chodského Újezda a jedním zpět. Dneska nás čekalo posledních 11 km přes dvě vesnice – Halže a Žďár. Cestu do Halže jsme tak s Romanem absolvovali už počtvrté.
Z Halže, což je dědina, která má na svém začátku ceduli „HALŽE“, jsme měli do Žďáru (kousek dál nad Sázavou) jít po cyklostezce, ale byla to celkem frekventovaná silnice. Hned na začátku pochodu se do klubu pochodových tisícovkařů dostala Jitka. Kousek před Újezdem jsme se podívali na miniaturní Mariánky v dálce a pak už jen sešli k autu. Po krátkém proslovu se pochod uložil k zimnímu spánku. Já jsem jel s Romanem pro naše auto a pak naše skupina jela na nedělní
zasloužený podchodový oběd do osvědčené Svobodky. Kluci při našem příjezdu dojídali kančí guláš a tak padla volba na tento pokrm. Bohužel mezitím přijela skupinka asi 20 Helmutů a museli jsme vzít zavděk bramborovou polévkou s hříbky. Bohužel při čekání na náš „pochodový večerníček“ jsem při brouzdání na netu objevil zprávu, že právě zemřel autor hlavně večerníčkové hudby Petr Skoumal :( No a pak už jen do aut, čekala nás dlouhá cesta zpátky na Moravu.
