2. etapa cesty kolem republiky (Mosty u Jablunkova - Ostravice)

Druhá část naší cesty kolem republiky se uskutečnila v půlce října 2008. Tentokrát jsme chtěli překonat Moravskoslezské Beskydy a svoje putování ukončit v Ostravici. A protože vše šlo podle plánu, můžete si nyní přečíst report

Druhá kapitola se mě píše o dost líp než ta první. Byla dokonce i zkontrolovaná a dokonce i proti prudkému stoupání na začátek nikdo nic nenamítal. Co však nevyšlo podle plánu, nebo teda vlastně vyšlo s přesností na minutu, byl sraz na olomouckém nádraží. Gentlemani chlapi nechali holky čekat a přiletěli na nádr těsně před odjezdem vlaku, tak tak že jsem stihl koupit lístek. Opět jsme jeli expresem „BESKYD“ a tentokrát jsme vystoupili už v Bohumíně, odkud nám jel osobák do Mostů. Po vystoupení z vlaku a krátkém zorientování jsme vyrazili do kopce k první občerstvovací stanici – chatě Skalka. Za ideálního počasí pro turistiku jsme asi za hodinu mohli ochutnat místního Radka a někteří si k tomu dali i česnekovou polévku. Zdejší dvanáctka zachutnala Luďovi s Romanem natolik, že si nechali ujít celou skupinu a pak nás celou dobu marně stíhali. My jsme odolali vábení horské chaty Severka, vyhli se skupině jezdců na tříkolkách a po asfaltce šlapali k horskému hotelu Tetřev, tč.v rekonstrukci. Údajně má být celý stržen a na starých základech postaven. Za hotelem jsme se dostali do terénu. Svážnicí přes Slovensko jsme obešli Velký Polom (1067 mnm) a dorazili ke kapličce pod Mu

řinkovým vrchem. Po krátké občestvovací pauze jsme vyrazili kolem cedule s varováním, že procházíme krajem šelem, po česko-slovenské hranici na Burkov vrh (1031 mnm) a přes rozcestí Čuboňov jsme se dostali na rozcestí pod Malým Polomem (1060 mnm). Cesta se tu neustále kroutila a místy bylo třeba překonávat nepříjemné bažinaté úseky, což se podepsalo na našem oblečení. Paradoxně nejčistší člověk, který dorazil na Sulov, byl Luďa v bílých manšestrákách …  A z rocestí už to byl kousek lesem  na Bílý Kříž a našli naši noclehárnu – hotel Sulov. Po dobré a na místní levné večeři jsme se rozhodli jít ubytovat. A protože Sulov je také v rekonstrukci, spí se na chatách Josefína a Ondráš. Spokojeně jsme odešli, netušíce, že nás čeká hlavní hřeb večera a možná i cesty. Nejprve muší koberec a pak myší hovínka v posteli. Po reklamaci nás přesunuli na Ondráše a tam už bylo všechno v pořádku.

Ráno jsme vyrazili kolem dřevěné zvoničky směr Bílý Kříž. Je to památka z dob Rakousko-Uherska. Podle

pověsti tu jaggři (pašeráci tabáku) zabili šverce (celníka). Došli jsme na Visalaje a pak jsme šli do mírného kopce střídavě lesem, po loukách, kolem roztroušených stavení, ale obávaný zlom stále nepřicházel. Výškový zlom přišel těsně po občerstvovací pauze. A to jsme netušili, že sto metrů dál budemstát znovu. Nacházel se tam totiž strom s kulovitým nádorem a Jirka se nám zde rozhodl předvést své horolezecké schopnosti. Po pár marných pokusech konečně našel fígl, jak se dostat nahoru, zacož byl po zásluze odměněn potleskem. Stejných ovací se dočkal i Majkl, ale zdaleka největší úspěch a zvláštní cenu poroty za zarputilost a houževnatost jsem získal já. Poslední, kdo si na ten strom troufl, byla Zuzka. Ta už ale bez diváků, což byla škoda. Za chvíli jsme narazili na silnici, co spojuje Visalaje s Lysou a Jitka s Ivou se rozhodly, že dají přednost asfaltu, zbytek šel terénem. Na vrcholku

jsme se pokochali, občerstvili a dali vrcholové foto. Po fotografování jsme radostně zamířili do Ostravice. Zhruba tak dvacet metrů pod vrcholem jsme potkali Peťana, který na té fotce evidentně chybí. No a aby mu to nebylo líto, tak jsme mu přisoudili autorství fotky. Cesta dolů už připomínala Václavák, nicméně my jsme se nenechali odradit ani davy turistů ani klesáním plným šutrů a v poklidu došli na vlakové nádraží do Ostravice. Nastoupili jsme do předposledního vlaku na Ostravu a až v něm jsme si uvědomili, že jsme zapomněli dát v cíli pivko. Chybu jsme napravili v autobusové nádražce ve Frýdlantu nad Ostravicí a pak jsme asi s dvacetiminutovým předstihem vyrazili zabrat místo ve vlaku. No a pak už se nic zajímavého nestalo, nepočítáme-li v to hromadný (a teď už můžu napsat, že neúspěšný) pokus o překonání světového rekordu jamajského sprintera Bolta z pekingské olympiády. Ono se totiž s batohem na zádech blbě běhá ….. Ale účel byl splněn, správný vlak na Ostravu nám neujel, a tak jsme se mohli v teple svých domovů těšit na jarní pokračování.