Devatenáctou etapu jsme rozpůlili v Peci "posvatebními neplechami". Samozřejmě v rozumné míře, pochod pokračoval dál celkem dle plánu .... a článku :)
Ráno jsme se po snídani rozdělili na dvě skupiny – rychlou (Michal s Lenkou) a rychlejší :) Ta rychlejší vyrazila ze základního tábora dobýt 283. nejvyšší horu republiky a zároveň nejvyšší vrchol Českého lesa – Mount Čerchov s 1042 mnm. Během výstupu slyšeli jsme Jirkův pokřik, trochu jsme měli strach, že někdo na mokrém kamení uklouzl a valí se dolů jako pytel brambor. Naštěstí to byl nějaký eskamotér, který sjížděl turistickou značku na kole vypůjčeném od Večerníčka. Každopádně borec na konec, u nás ještě s palcem hore. Ještě štěstí, že jsme s sebou přibalili i čepice a rukavice, se stoupající nadmořskou výškou se nám hodily. Čerchov je dominanta Domažlicka a do roku 1990 tam byl přístup pro veřejnost zcela nemožný, zabrala si ho armáda za účelem pozorování imperialistického nepřítele
a navíc i k radiovému odposlechu (podobně jako Poledník, Zvon, Havran, Dyleň …). Dneska jsou podobná elektronická ucha mnohem menší …. Areál Čerchova je stále oplocený a kromě vojenských budov se v něm nachází kamenná Kurzova rozhledna, ze které je prý krásný výhled na okolí. To jsme bohužel nemohli vzhledem k počasí (mlha a lehce pod nulou) posoudit, nicméně jsme našli azyl v jednom posezení. Prý ani nedoufali, že v tomto počasí někdo dorazí. My jsme se zahřáli čajem s rumem, holky i u kamen a pokračovali dále. Uprostřed areálu jsme si s Jituškou dali nejstudenější poprvomájovou pusu (na prvomájovou jsme nějak zapomněli). Z Čerchova jsme padali po betonové cestě. Naštěstí jsme si díky počasí nemuseli dávat pozor na cyklisty, spíš na nějaký zapomenutý ruský tank, nebo V3S při vojenském poplachu :) Po červené turistické značce jsme pokračovali do Capartic a pak lesem až k Sádku. Zde jsme zachytili stopy rychlé skupiny, která tudy přes Výhledy a pomník JŠ Baara prošla asi před hodinou. Cesta pokračovala přes Haltravu a Škarmanku až na Vranovské sedlo, kde jsme u ručně psaného rozcestníku měli na výběr – do kopce na zříceninu Hernštejna či z kopce do osvěžovny v Pivoni. A protože Křupci z rychlé skupiny nám nechali vzkaz pod zvířecí nožkou, že se nachází
v Pivoni, osvěžovna a cesta z kopce jasně vyhrála. Klesali jsme nejprve do krásně upraveného Vranova a pak do Pivoně. Příchod do Pivoně byl celkem šok, volná prostranství vypadají jako obecní pěstírna kopřiv :( V Pivoni jsme se na chvíli zastavili v Penzionu Pivoňka na krátkém občerstvení. Potkali jsme tu i servírku s restaurace Zubřina v Domažlicích, ptala se, jak to vypadá s lidmi. No prý že v týdnu přijde pár lidí, o víkendu je to sice lepší, takže oproti pracovním dnům, kdy počítá hosty na prstech jedné ruky, už musí při sčítání lidí přidat i druhou ruku. Tak dneska jsme mu trošku procvičili zápěstí :) Michal s Lenkou se nám svěřili, že se zúčastnili natáčení videoklipu Z pekla štěstí – v penzionu potkali skupinu cyklistů, kterým jsme vyfoukli ubytování v Rybníku (naše večerní ubytování). Kousek odsud je augustiniánský klášter. Jeho vznik se datuje od roku 1040, kdy nechal kníže Břetislav vystavět kapli v obci Pivoň. V následujících letech byla tato kaple ustanovena na klášter, pak byl vypálen husity a jako bonus ještě vydrancován Švédy. Dnes tvoří areál kláštera skupina dosti zchátralých barokních budov a ani místní kostelík na tom není o moc lépe … Z Pivoně větší část skupiny zamířila zkušeně do kopce, jen Jura s Lenkou se chtěli trhnout a šli do civilizace. Jura naštěstí potvrdil, že titul kandidát zvěd nemá náhodou a po hlase naši skupinu vystopoval. Šli jsme do kopce kolem dětského tábora až na rozcestí Liščí domky, kde si Křupani odlovili kešku.
Kousek pod tímto rozcestím je pramen Radbuzy, ke kterému jsem se vypravil pouze já a mama, Jitka nám hlídala batohy a zbytek grupy nám pomalu zmizel z kopce v obci Závist. Skupinu jsme dohonili až kousek před naším ubytováním v obci Rybník, která nemá rybník. Ale zase je zde místo s nejčistším vzduchem v ČR (certifikováno). Dokonce tu každoročně ještě slaví první máj. Spali jsme ve zdejším rekreačním středisku a jako bonus jsme mimo jiné dostali slevu 40% na kadeřnické služby, čehož se chytil Peťan, že si prý nechá přeleštit plešku :) Večeře opět dobrá (akorát novomanželé Křupkovi nemají moc rádi krkovičku), zábavu tvořily opět postsvatební neplechárny, ke kterým se tentokrát přidala i druhá Lenka s Jirkou. Tak uvidíme :) -pozn. po letech : už jsme viděli :) Na závěr večera mi užasné osa(ž)enstvo jako poděkování objednalo panáky (rum a krvesaj).
Ráno nás čekalo posledních 10 km putování k vláčku do Bělé nad Radbuzou. Po vydatné snídani jsme se sešli pod ideálně modrou oblohou a vyrazili podél Radbuzy a mohli se kochat krásami Českého lesa, obzvláště nepřehlédnutelným vrcholem Zvonu s bývalým pozorovatelským objektem. Tempo
překvapivě udávali novomanželé Křupkovi a my jsme šli za nimi jako dlouhý průvod smutečních hostů. K vlaku jsme dorazili asi s hodinovou rezervou a protože předpověď meteorologů vyšla (déšť), jen netrefili dny :), tak jsme si ještě šli prohlédnout zdejší nejproslulejší památku - barokní kamenný most na osmi obloucích se šesti sochami, říká se mu též malý Karlův most. Místní lokálka nás přes Tachov (kde podle tisku v sobotu volně létaly tisícikoruny) zavezla do Plané u Mariánských Lázní, kde jsme měli akorát čas vypít (a někteří i vylít) kafe z automatu a pak už jsme šli na nástupiště natáčet videoklip
Rychlík jede do Prahy (kdo s nima pojede, větru dešti ujede, pěkně se projede a na čase získá) tzn šli jsme čekat na Pendolino, doufajíce, že nás průvodčí nevykáže (za ty nekřesťanské peníze) do hitláku. Pomstili se jinak, nabídka denního tisku čítala jen nedělní Blesk, který se zabýval nešťastnou událostí z natáčení videoklipu Rychlík jede do Prahy (kdo se mu postaví, toho zajede ... Iveta Bartošová R.I.P.). Naše skupina se rozpojila v Praze, kde kluci přesedli na přímější vlak do Šalingradu, zatímco my jsme pokračovali až do Olomouce a někteří až do Prostějova.
