Na podzim roku 2013 jsme podnikli další etappu, se kterou jsme se rozloučili se Šumavou. Myslím, že se nám povedla, inspiroval jsem se nedalekým mnichovským Oktobeerfestem na zpestření pochodu :)
Na tuhle etapu jsme vyjeli už ve čtvrtek krátce po obědě. Cesta - hlavě po dálnici - byla dlouhá, tak bych zde uvedl jen názvy kapitol : Jedeme po R46 – Nájezd na D1 – Kolony (naštěstí) v protisměru – Tankujem benzin a kupujeme kávu do auta – Jitka je při prudkém rozjezdu polita kávou – Jitka se zlobí :) – Opouštíme D1 – Příjezd na ubytování v Železné Rudě – Mrazivější přivítání než jsme čekali od majitele penzionu pana Mráze. Pro tuto etapu jsem opět zvolil ubytování v jednom penzionu a túry nalehko a nebyla to špatná varianta.
Po ubytování jsme vyrazili na večeři do restaurace Laka, já jsem si dal XXL porci smažených voňavých tvarglí, Ilka se porcí zalekla a raději si objednala dětskou porci řízku. Kluci z Brna (Peťan s Romanem) přijeli přímo na penzion, Luďa na poslední chvíli onemocněl. A tak jsme mohli probrat bojový plán na pátek.
V pátek ráno jsme vyrazili na autobusové nádraží na bus, který nás měl odvézt do Prášil. Cestou na bus jsme hledali meníčka, ale takhle po ránu jsme narazili jen na meníčka trpaslíková a erotická. Na autobusové zastávce jsme navíc zjistili, že vlak má výluku a tak jsem zbylý čas do odjezdu busu věnoval studiu výlukového řádu. V autobuse se Peťan podivil, že chceme obědvat v Železné Rudě, když ten autobus jede půl hodiny :) Po vystoupení v Prášilech a krátkém úvodním slovu naše skupina vyrazila
(jak jinak než do kopce) směr Fromberg. No a z Frombergu po neznačené lyžařské kolem drátů vysokého napětí až na silnici, kde hned za rohem stála provizorní hospůdka „U Kameňa“. Zde se díky ing. Synkovi z UHÚLu Olomouc rozlévalo kroměřížské pivo Maxmilián. Opustili jsme kameň a stoupali po cyklostezce k další bývalé osadě Nová Hůrka s obnovenou hrobkou rodiny Abelů a se zvonem Porozumění. Zde už začal provoz houstnout, turisty i cyklisty stejně jako nás láká nejmenší šumavské jezero Laka. V jezeře se koupala filmová Divá Bára. A protože jsme sem přišli asi o pětapadesát let
později, místo pozorování hezkých žen jsme si dali „U Jezera“ prostějovskou jedenáctku z pivovaru U krále Ječmínka a po krátké prohlídce jezera zamířili nejen na oběd směr Železná Ruda. Cesta byla nudná, hlavně díky asfaltce, ale naštěstí byl podzim v plné ráži a tak jsme se aspoň mohli kochat barvami. Po zdolání sedla pod Polomem jsme konečně začli klesat a při klesání nám dělal společnost pěkný výhled na nejvyšší horu Šumavy Velký Javor (1456 mnm) Kolem půl třetí a hlavně skoro přesně podle plánu jsme dorazili do hlavního města sádrových trpaslíků, prohlédli jsme si zajímavý kostel panny Marie Pomocné z hvězdy. Kousek od kostela jsme zapadli do zámecké pizzerie a objednali si obědy. Do deníčku přibyla květáková polévka a taky trutnovské pivo Krakonoš. Pak jsme šli na ubytování doplatit ubytování, doplnit tekutiny do batohu a pak jsme po silnici vyrazili směr Mnichov. A jelikož se na utkání
Bayernu s plzeňskou Viktorkou raději podívám v televizi, po chvíli jsme odbočili po modré značce do kopce, abychom se po chvíli mohli napojit na červenou. Kousek odsud je pomník malíře Adolfa Kašpara (ilustroval Babičku), který zde nečekaně zemřel. Od pomníku jsme šli po červené splnit zdejší povinnost vidět Čertovo jezero:) Kousek za křižovatkou se Jirka proměnil v provozovatele hospůdky „U pařeza“, na čepu byla dvanáctka z pivovaru Ječmínek. Cesta stále stoupala do kopce až k Čertovu jezeru. Podle pověsti ho vytvořil sám ďábel, který zde chtěl do pekla stáhnout mladou slečnu. Ta mu však na ocas připevnila balvan a při souboji čerta s slečnou tak vznikla prohlubeň a postupně se zaplnila vodou. My jsme si na břehu mezi pařezy „V Pekle“ dali Santon z Šlapanic u Brna. Zatímco Roman čekal, až bude mít pivo správný tlak, pozoroval jsem jednu paní, která fotila své tři psy pokojovo-estetické rasy na břehu
jezera tak zuřivě, že jsem zapomenul vytáhnout foťák :) Od jezera jsme pomalu klesali na autobus. A to jsem nevěděl, že ještě narazíme na jednu občerstvovačku – „Pod Lanovkou“ s líšeňským Ležounem. Cestou na bus jsme ještě udělali jeden dobrý skutek – na vlakovém nádraží jsme přesvědčili jednu mladou slečnu/paní, že odsud opravdu nic nepojede a že musí jít na náhradní bus kousek dál. Bus nakonec přijel a odvezl nás zpátky do Rudy. Večer jsme měli v plánu zajít na pivko do horského hotelu Belveder. Ale nedošli jsme tam, bylo to hodně na kopci, raději jsme se vrátili do osvědčené Zámecké pizzerie, kde jsme strávili příjemný večer. Dokonce jsme se seznámili i s místním kuchařem, který si přesně pamatoval naši objednávku z poledne. Během začínající družby jsme ho přemluvili, že nám zítra do deníčku cesty namaluje boloňské špagety :)
Ráno nás autobus zavezl zpátky na Špičák a protože podniknout výlet k Černému jezeru by měl každý, kdo se ocitne v krásném prostředí Šumavy, tak nás zase čekal začátek do kopce, naštěstí jsme stoupali jen do Špičáckého sedla. Stoupání dalo zabrat natolik, že jsme na sedle vybrali pauzu a z velké nabídky jsme vybrali tu „U Houpačky“ s Svatováclavským kvasarem ze Sentic. Cestou k Černému jezeru jsem trošku litoval, že jsme nešli o týden dříve. To se zde nelegálně prohnala smečka luxusních bavoráků a za vjezd do zákazu vjezdu byli pokutováni stokorunou. To je slušná cena, zřejmě nějaký nový policejní
Slevomat. No a pro nás by ta cesta nebyla tak fádní. Na rozvodí Černého a Severního moře jsme se dozvěděli, že na tomhle místě stojíme 180 metrů nad Špičáckým tunelem. Zdálo se nám, že troubí vlak – ale naštěstí to byl Roman, který se potřeboval vysmrkat. Celou dobu jsem skupinu uklidňoval, že cesta nemůže být náročná, Černé jezero je nejníže položeným jezerem na Šumavě. Je také největší a dokonce i nejhlubší. Prý i slavná Lochnesska by tam měla víc prostoru než doma J. Další zajímavostí je, že voda z Černého jezera teče do Prahy, zatímco ta z Čertova do Vídně. Lochneska nás „Na Hrázi“ při konzumaci třebechovického Cara nepřekvapila a tak jsme odsud stále po červené značce a stále po asfaltce pokračovali k jedinému přístupnému šumavskému vodopádu Bílá strž. Je čtrnáct metrů vysoký a je k němu vybudovaná přístupná terasa. Zajímavostí bylo, že jen a jen pro nás tam bylo nachystané
líšeňské pivo Marvan – „U vodopádu“. Na asfaltce jsme pak museli počkat na Peťana, který počítal tržbu a taky na Romana, ten mu pomáhal utírat stoly :) Od vodopádu je jen kousek na Stateček, bohužel jsme museli jít po zavřené cestě. Pro nás chodce (a nejen pro nás) byla obchůzka opravdu za trest, převýšení bylo skoro stejné jak délka … Na Statečku až do roku 1953 stála usedlost, podle ní má jméno. Odsud se chodí na vrcholy Velký a Malý Ostrý, jimž místní říkají Prsa matky boží. Počasí výstupu sice přálo, ale čas a navržená délka ne. „Na odpočívadle“ jsme si dali oběd a k obědu Kohouta z pivovaru Faltus Česká Třebová. Mohli jsme tu i doplnit tekutiny v nedaleké Oslí studánce – odsud vodu na Stateček nosil sám osel. Od Statečku nás čekala dlouhá cesta po asfaltce až na Zadní Chalupy. Naštěstí nám kilometry odpočítávala cedule „Kolik zbývá do Ritsseigu“. Zde na louce „U geronta“ jsme si dali pivo z pivovaru, který vznikl před pěti lety na zelené louce – Prostějovskou dvanáctku z Pivovaru Koliba. A stejně jako většina sezónních zařízení po našem odchodu ukončil činnost :) V bývalé osadě Zadní Chalupy je několik přírodních rezervací, krajina je tu ponechána přirozenému vývoji. Je to zajímavé a mně se to i líbí. Kousek za Zadníma Chalupama jsme opustili asfaltku a vešli na lesní cestu. Minuli jsme agrofarmu s jeleny a po chvíli došli k zchátralému pionýrskému táboru Suchý kámen. Odsud už jen klesání do Nýrska s jednou vyhlídkou. Do Nýrska jsme přišli po ulici Boženy Němcové (já čekal Klostermannovu) a pak po nábřeží Úhlavy jsme pádili do centra na pozdní oběd. Modrá značka končí na mostě. Roman si všiml pod mostem jednoho místního obyvatele – bobra, a tak jsme pár dalších minut věnovali studiu bobřího života. Kousek za mostem už je náměstí. Doteď jsem si myslel, že nejhorší náměstí má Sokolov. No rekordy občas padají … Na konci náměstí jsme vlezli do restaurace, na naše poměry byla trochu víc nóbl a tak to většina z nás pojala kávovo-palačinkově. Najít vlakové nádraží nebyl problém, já vůl jsem koupil lístky do Rudy a nastoupili do připraveného busu, ve kterém průvodčí nekontroloval lístky. Přiznám se, že jsem se těšil na průjezd Špičáckým tunelem, který byl vybudován ještě pro císaře pána a jeho rodinu - kvůli snadnější dopravě uhlí do Vídně a který byl dlouhou dobu nejdelším tunelem u nás v republice. Nicméně jeden zážitek byl nahrazen jiným … V autobuse jsme odpočívali a chystali se na večer do Zámecké. Když tu najednou si Ilka všimla, že něco vytéká z Romanova batohu. No nicméně k Romanovi to teklo z mého batohu. Ale můj batoh nebyl zdrojem tekutiny, to byl zřejmě místní železnorudský opilec, který si vzadu vykonal potřebu a kterému v pravý čas pro něj zastavil autobus. S hlasitým naschle se rozloučil a zbylých pět km do Rudy raději došel pěšky. My lehce na…í jsme dojeli do Rudy a šli do Zámecké na večeři. Ale kuchař se zřejmě zalekl kreslení špaget a tak bylo zavřeno. Tak jsme šli do Laky, tam taky vaří dobře, já si dal svíčkovou s devíti knedlíky. Během večeře dorazil k výčepu ten týpek, co vystoupil z busu na Špičáku. Obdivuji jeho odvahu, že za náma přišel do Laky… Já jsem zrovna ten večer slavil narozeniny a protože v Lace neměli pivo (Gambrinus), přiťukli jsme si rumovými panáčky.
Ráno při pohledu z okna (mžení) a na teploměr (5 ? C ) bylo přikročeno k krizovému plánu - odjezdu domů. Teda ne proto, že bychom byli líní, ale spíš z hlediska konce této a plánování příští etapy. Cestou
jsme se stavili v Klatovech a nejprve jsme si prohlédli náměstí, pak cukrárnu na náměstí a nakonec barokní lékárnu U Bílého jednorožce. Výklad byl poutavý, zajímavý a trochu ve stylu vyprávění mlynáře z filmu Na samotě u lesa. Poté jsme odešli na oběd do hotelu Enzian a pak už k autům, která nás dovezla domů.
