Před 25 lety bylo nemyslitelné jít cestu kolem republiky přes Knížecí Pláně, Kvildu, Modravu, Poledník ... a teď o tom píšu. A také, jak jsme došli do království barona Prášila :)
Druhý den pochodu jsme zakončili posezením u kulatých kuřecích jater :) Ráno po probuzení jsme čekali, jestli se vyplní předpověď počasí – trvalý déšť. I když to vypadalo všelijace, déšť ne a ne přijít. A tak jsme se rozhodli, že absolvujeme původně plánovanou trasu pochodu přes Bučinu a pramen Vltavy. Luďa, Peťan a Roman se takticky rozhodli pošetřit síly a na Kvildu vyrazili rovnou po silnici. Cestou se stihli stavit v kozí sýrárně na Františkově, takže z cesty neměli jen asfaltové zážitky :) My jsme prvních šest kilometrů šli jako včera, akorát do protisměru. Před hájenkou na Knížecích Pláních jsme odbočili ke
hřbitovu, jenž spolu s hájenkou přežil čtyřicetiletou vládu komunistů. Myslím si, že sem by se měli jít podívat jejich potenciální voliči, jak to může vypadat v praxi :( Kolem bývalých Chaloupek jsme po asfaltce stoupali do bývalé obce Bučina, z ní zůstala jen kaplička. Je zde nově vybudovaný hotel Alpská vyhlídka a před hotelem jako atrakce je kousek železné opony. Alpy sice vidět nebyly, ale ohřáli jsme se zde u polévky. Cestou z hotelu jsme složili zkoušku z sebeovládání, minuli jsme zastávku autobusu, který by nás mohl dovézt na Kvildu. No ona ta zkouška nebyla zas tak těžká, ten bus jezdí jen 22. října :D Potom jsme pokračovali po červené značce kolem hory Stráž k prameni Vltavy, tentokrát Vltava
pramenila tam, kde před dvaceti lety. Překvapily mě tam kůrovcové lesy, jak se tam dokáže krajina za tři roky od mé poslední (zimní) návštěvy změnit. Po společné fotce následovala poněkud nudnější část etapy, šestikilometrová chůze po asfaltu do Kvildy. Rozhledy se nám naskytly až kousek před Kvildou. S klukama jsme měli sraz v pekárně, kde nám drželi místo u stolu. Zde jsme se občerstvili, do deníčku pivovarů jsme přidali ten zdejší a (v tu dobu) nejvýše položený pivovar v republice. Musím přiznat, že se stoupající nadmořskou výškou neklesá kvalita piva. Na závěr jsme nakoupili vyhlášené lahůdky
(povidloně) a vyrazili do Horské Kvildy. Jak už název napovídá, šlo se do kopce, protože Horská Kvilda je nejvýše položená obec v naší republice. Já, Jitka a Ilka jsme se ještě cestou podívali na Jezerní slať, kluci pospíchali do hotelu Rankl, kde jsme udělali příjemnou zastávku v tomhle mlhavém počasí. Odsud už nás čekalo jen mírné klesání na Antýgl, kde jsme měli domluvené ubytování. Jak jsme na místě
zjistili, zrovna ten den tu začínala sezóna, možná i kvůli naší objednávce noclehu. Antýgl je bývalý královský dvorec, na první pohled to vypadalo spartánsky, naštěstí se nám podařilo vytopit pokoje a naštěstí ne vodou. Na konci etapy jsme se všichni shodli, že to příjemně zpestřilo náš ubytovací obzor :D. Večer jsme samozřejmě poseděli, na velkoplošné TV shlédli jeden z dílů Vyprávěj.
Poslední den našeho putování se počasí naštěstí umodřilo a tak naše jednotka (nepříliš) rychlého nasazení vyrazila směr Modrava. Jirka po červené, my zbylí kolem Vchynicko – Tetovského kanálu (což je takový méně známý příbuzný Schwarzenbergského kanálu) a mohli jsme si v jednom místě vychutnat letecký pohled na Antýgl. Asi v půli cesty na Modravu jsme se mohli kouknout, jak tenhle kanál vzniká z
řeky Vydry. Na Modravě jsme prošli kolem několika penzionů, kde naši skupinu odmítli a kde teď kvůli počasí neměli obsazeno. Nicméně vytrhané vlasy jsme nikde nenašli, asi už je rozfoukal vítr :) V místním Modrém penzionu jsme se občerstvili, prohlédli Klostermannovu chatu a protože se mi nikoho nepodařilo přemluvit na guláš z nutrií, který se podává na nejchladnějším místě ČR na Březníku, vyrazili jsme údolím Roklanského potoka směr Poledník. Prošli jsme kolem bývalé Bienertovy pily a pak už jsme se mohli kochat tímto nádherným oudolím. U bývalé Javoří pily jsme se opět občerstvili a protože v 1000 mnm nebylo po sněhu ani památky, pokračovali jsme červenou turistickou značkou na Poledník. Když nám v lese Jura ukázal první sněhovou plotnu, brali jsme ji jako zpestření. Stejně jako ti cyklisté, kteří nás tam předjížděli. Se stoupající nadmořskou výškou počet těchto ploten ve stínu rostl. Naštěstí svítilo sluníčko a tak jsme mohli odpočívat s hezkým výhledem na Šumavu. Samotný vrchol Poledníku mě nepříjemně překvapil, byl jsem tam před třemi lety a za tu dobu les totálně uschl. Je tam zvláštní rozhledna z bývalé pozorovatelny PS, zřejmě je na baterky, zas nebyla otevřená (a to jsem tam byl už popáté) Asi správce rozhledny turisty podceňuje … My jsme nahoře udělali 2x vrcholové foto, Jirka se
učil zacházet se samospouští :) no a pak následoval docela prudký sestup do Prášil. U rozcestí Liščí díry jsme se opět rozdělili, Luďa s Peťanem šli rovnou do Prášil a zbytek si ještě šel obhlédnout Prášilské jezero. Příjemná tečka na závěr. No a odsud už jsme klesali přímo do království barona Prášila, ubytováni jsme byli na Chatě českých turistů. Celou akci jsme zakončili posezením v místním hezkém zařízení. Zatímco hokejisté na světovém šampionátu marně bojovali se Švédem, my jsme se úspěšně
najedli. Teda až na "pana jedlíka", který se rozhodl definitivně porazit hlad a který svojí objednávkou stejku z vysokého roštěnce s vídeňskou cibulí a pepřovou omáčkou (pane, já už jsem teda jedl, jenom si ještě něco malého dám ) zaskočil číšníka (víte, pane, on ten jídelní lístek je tu teprve od včerejška a ještě nikdo si to neobjednal). Akci jsme zakončili antibiotiky, pro celou skupinu jsem objednal Valašský penicilin.
Poslední den akce pro nás přijel autobus a odvezl nás do Sušice. Trochu jsme prokaučovali výstup a museli se vracet do města z nádraží, které je zhruba 2 km bokem. Ty kilometry by ani nevadily, jako málo času. Přesto jsme se všichni najedli a odjeli vlakem do Strakonic a pak domů.
