Sotva skončila poslední etapa roku 2012, začali jsme plánovat další "krizovou" etapu, která nás zavedla do centrální Šumavy. Na tuto etapu se přímo nabízely květnové svátky, které v roce 2013 vyšly na středu.
My jsme vybrali ten první svátek a tak jsme se 30. dubna potkali na ubytovně v zimním stadionu ve Strakonicích. Teda vlastně v hospůdce, kde čepovali místní Nektar. Pro někoho z nás to ale evidentně nektar nebyl :) Naše prostějovská grupa přijela na místo ubytování o něco dříve a protože ze Strakonic
pochází ing. Pavel Pavel, jenž se zabýval zkoumáním možných způsobů transportu těžkých břemen při stavbě monumentálních staveb dávnověku - hlavně na Velikonočním ostrově, tak jsme stihli velmi krátkou exkurzi k místnímu Stonehenge.
Ráno jsme za deště došli na vlakové nádraží. Vlak jel kupodivu přesně, nemuseli jsme zastávkou Hoštice projíždět a byl čas zde na rozdíl od filmu zastavit. Zde došlo na první občerstvení formou rautu – nabízely se jahody. Slunce bylo za mraky, seno v nedohlednu, na erotiku brzo a na pár facek teprve mělo dojít :) Vláček jel skoro dvě hodiny, vystoupali jsme jím na nejvýše položenou stanici v Česku Kubova Huť (a nemuseli jsme ho tlačit) a pomalu klesali do Volar. Zde jsme přesedli na další vlak, po chvilce jsme na Černém Kříži přesedli na vlak, který by nás teoreticky mohl zavézt do Budějovic. A protože Budějice nám moc k srdci nepřirostly, vystoupili jsme v Nové Peci a po krátkém proslovu mohla naše
pěší anabáze začít. Vyrazili jsme po zelené a protože jsem sliboval hospodu až ve Stožci, už po dvou kilometrech jsme si dali krátkou první zastávku. Po ní jsme šli až k Schwarzenbergskému kanálu, kde Peťan zkoušel pevnost trámů nad kanálem. Trámy jeho skoky vydržely, nikdo další už neměl odvahu po vetchých trámech skákat. Cesta pozvolna stoupala na Říjiště, kde jsme objevili bufet, a protože stále ještě bylo nevlídno a pod mrakem, obsadili jsme strategicky výhodná místa nedaleko obslužného pultu :) Během svačinkové pauzy se venku začalo vyčasovat, objevilo se sluníčko a tak jsme do kopce k Plešnému jezeru stoupali s zlepšující se náladou. A zvlášť ke konci to byla zajímavá cesta, střídal se prales s kalamitním lesem. U Plešného jezera jsme si odpočinuli a vydali se po žluté značce kolmo vzhůru do oblak k Stifterovu pomníku, odsud je krásný výhled nejen na jezero. Zde nás mírně zarazily sněhové plotny, nicméně jsme se rozhodli je ignorovat a pokračovat ve výstupu na nejvyšší vrchol české
části Šumavy – Plechý 1378 mnm. Plotny se změnily v souvislý měkký sníh, zpomalující tempo výstupu, nicméně na vrcholu jsme byli ještě relativně podle plánu, vytáhli naše vrcholovky i tu jejich knižní a pokračovali na Rakouskou louku. Zde nastal velký rébus, jak se přes ni dostat, byla to jedna obrovská kaluž. Na Trojmezí (Česko, Německo a Rakousko) jsme se zase brodili sněhem a časový plán začínal dostávat vážné trhliny a vypadalo to, že náš vyhlédnutý vlak v šest hodin z Nového Údolí nestihneme.
Naštěstí Helmuti už nějak zařídili, že cesta z Trojmezné hory na Třístoličník už byla na suchu. Z Třístoličníku vede prudký sešup k Schwarzenbergskému kanálu, který tu začíná svoji dlouhou pouť po šumavských úbočích. Z časových důvodů jsem k nádržce, která nese jméno hlavního projektanta Rosenauera a která zásobuje kanál vodou, šel jenom já. Za odměnu jsem si dal dvoukilometrový sprintík s batohem, abych skupinu doběhl. Nakonec jsme do Nového Údolí dorazili s půlhodinovu rezervou. V krčmě Vagon, která je při nejkratší mezinárodní trati měřící 150 metrů, už na nás nečekali, hotel byl
pro jistotu zavřený taky a tak jsme si museli nápoje koupit v duty free shopu. Čekání na vlak nám zpříjemňoval i recesistický jízdní řád mezinárodní železnice. O čtvrt na sedm nás odvezl vlak do Stožce, kde jsme měli zamluvené ubytování v místní ubytovně. Paní Cwieková už na nás čekala, kvůli nám si odskočila z prestižního fotbalového zápasu 1.FC Stožec – Tatran Stachy. Zmínila se i o klobáskách, které k tomuto derby patří. Já jsem si z předchozího výletu zapamatoval dobrou restauraci U Pstruha, kterou Jirka vyrazil obhlédnout – a vrátil se zpět spokojen. V klidu jsme se osprchli, seřadili a chvíli po sedmé vyrazili na jídlo a taky na zaslouženou orosenou odměnu. Kuchař ale z podniku v sedm odešel. Klobásky na fotbale se mezitím dojedly, druhá hospoda zavřená, tak jsme se museli vrátit k Pstruhovi a k večeři jsme měli oříšky a brambůrky. Jediným plusem bylo získání krumlovského Eggenbergra do výkazu pivovarů. Těsně před odchodem na ubikaci si k nám přisedl místní klient restaurace a nabízel nám jídlo (rozuměj asi mejdan) v Českých Žlebech.
Ráno jsme šli na vlak 8:41, netušíce že je před námi rozcvička se šťastným koncem. V pohodě, v klidu, když tu najednou před námi vlak. Vzhledem k tomu, že frekvence vlaků na zdejší trati asi není pětiminutová, jsem si vzpomněl na včerejší trénink a prvky orientačního běhu a tak jsme i přes mírnou
neurózu průvodčího vlak stihli. Jak málo stačí k adrenalinu po ránu – podívat se v jízdním řádu o řádek níž J. Z Nového oudolí jsme vyrazili po červené značce za oblačného počasí do kraje zaniklých vesnic – Krásná Hora, Mlaka, Cazov. Spolu s počasím docela depresivní zážitek. Asfaltka se příjemně vlnila a
vzhledem k absenci pivních nástrah i rychle utíkala až se nad Strážným dostala k silnici do Němec, myslel jsem, že tam na mě a Jitku, jenž jsme dělali zadní voj, skupina počká. Zřejmě se ale strhly závody o to, kdo bude první ve Strážném. Nebudu vás dlouho napínat, byli jsme to my s Jitkou, využili jsme staré silnice a přišli do Strážného asi deset minut před překvapeným Jirkou. Minuli jsme několik klubů typu Extáze, tržnici vrcholu nevkusu a na náměstí jsme zakotvili doplnit tělesnou energii v hostinci na Kocandě. Pauza bodla, dokonce i ty tatarky nám stihli dovézt. Po odchodu jsme museli ještě jednou projít tržnicí i kolem podniků se sexbombama pro Němce a po zelené značce jsme lesem pozvolna stoupali na Knížecí Pláně. U Žďáreckého jezírka jsme objevili stoleček a prostřeli jsme ho. Rychle jsme se najedli paštik a podobných jídel, blížil se déšť. Na Knížečky nám zbývalo asi dva a půl kilometru, bohužel nám scházelo asi pět minut k tomu, abychom se vyhnuli největšímu slejváku a na Knížečky
došli suchou nohou. Zdejší hájenka naštěstí premávala a poskytla nám jedinečný dvouhodinový příjemný azyl před deštěm. Po páté hodině se počasí umoudřilo a my jsme pokračovali posledních šest kilometrů po asfaltce do obce Borová Lada, kde jsme se ubytovali v penzionu Borůvka. Paní z penzionu při zmínce, že jsme z Konic (to jsme ji museli opravit, že jsme z Konice) zbystřila, že jí to něco říká. My jsme tipovali sbírku sekéreček, která se nedávno v počtu cca 250 kusů dostala do České knihy rekordů a kuriozit. Paní si pak vzpomněla, že si ji spojuje s tou bankovní loupeží v Přemyslovicích u Konice. V restauraci jsme se dozvěděli, že na Šumavě mají kuřata kulatá játra. Ale prý byly dobrý … Na mě jakožto správného vedoucího už nezbyly přílohy, naštěstí jsem to vyřešil operativně chlebem k bavorské sekané.
