Šestnáctá etapa završila první pětiletku našeho putování kolem hranic české republiky a proběhla na podzim roku 2012. Posunuli jsme se zas o nějaký kilometr blíže k vysněnému cíli ...
Už dopředu bylo jasné, že letos další kilometry nestřihneme a tak musíme doufat, že se jednadvacátého prosince dvatisíce dvanáct nevyplní předpověď starých Mayů a že nenastane konec světa. A jestliže tenhle konec světa přežijeme, zdaleka nemáme vyhráno, neslavně slavných předpovědí je velká spousta. Například pan Newton (ten, co na něho spadlo jablko) ho předpovídá až na rok 2060 a to bycgom měli mít už splněno :) Tentokrát jsem se snažil vyhnout zážitkům z nočních Budějovic a hledal jsem ubytování nedaleko a v Boršově nad Vltavou jsem objevil ubytovnu s příznačným názvem Poslední (rumová) štace. Ten pátek totiž metylalkoholová aféra dorazila do Prahy a tak bylo rozhodnuto o prohibici alkoholu nad 20%. Tak tuhle zprávu jsme museli zapít – a čím jiným než panákem rumu. Po přinesení panáčků na náš stůl vtrhla do hospody policejní eskorta a nechala si od hospodského podepsat, že už další panáky nalévat nesmí. Celkem zbytečně, na klávesnici se i nějaký čas po vypití boršovského rumu bez problému trefím :)
Ráno jsme museli dát za pravdu jednomu hradnímu pánovi, že to s tím globálním oteplováním nebude tak horký a navlečeni jsme vyrazili na vláček do Budějic, zde jsme počkali na osvědčený spoj na Lipno. Tentokrát nás nepřekvapila havárka, ale dešťové kapky. V Lipně jsem si odbyl proslov a protože jsme byli na Lipně, akce odstartovala vypitím Lipnického piva Svatovar. Kdybych tušil, že přes den nepotkáme otevřenou hospodu, nedělil bych se o něj. Po překonání hráze se naše grupa rozdělila. Já s Jirkou jsme jako Bolek a Lolek (nebo spíš jak Pat a Mat) vyrazili do prudkého kopce a zbytek čekala pohodová procházka po pravém břehu Lipna do Přední Výtoně, kde jsme se podle plánu měli sejít na obědě.
My dva jsme šlapali po modré značce přes Čertovo kopyto až k rozcestí u rašeliniště Kapličky, kde jsem zjistil, že mapa zůstala u Jitky v batohu. Pegas i Kyslík zklamali a tak jsme po krátké poradě usoudili, že bude lepší se Výtoni vyhnout a přes bývalou osadu Kapličky pokračovat přímo na Svatý Tomáš. Doufali jsme, že se neztratíme, protože bez mapy bychom se nenašli a maximálně jsme mohli zkusit volat POMOOOC. Vzhledem k tomu, kolik jsme potkali lidí, nevím nevím. Vyrazil jsem na cestu doprovázen kapkami deště a nevěřícím Jiříkem, který si nebyl zcela jist mým orientačním smyslem. Kapličky jsme minuli a po bývalé signálce jsme pokračovali kolem nějaké místní technoparty až k hraničnímu přechodu Spáleniště. Po silnici jsme rychlým krokem pokračovali do bývalé obce Pasečná. Zde jsem svoji fotografickou paměť podpořil fotografií mapy z rozcestníku. Minuli jsme všechny nabídky lákající na občerstvení, protože byly zavřené a z Pasečné stoupali jižní stranou k bývalé osadě Svatý Tomáš, kde už na nás čekala skupina 1, která se tam dostala z Výtoně východní stranou a posílala nám očekávané zprávy o stavu občerstvení. Stoupání v mlze bylo celkem rychlé a nakonec se před námi objevila osada Svatý Tomáš. A jak během čekání na naši hraniční skupinu zjistila průzkumná skupina, v místní schwarzenbergské lesovně byla svatba a protože jsme byli v turistickém společenském úboru, šance na vetření se na svatbu byla asi jedna ku milionu. Malá, ale byla.
A tak jsme se raději jsme se najedli z vlastních zásob. Vzhledem k mlze jsme už nepokračovali na zříceninu Vítkův Kámen, odkud jsou při dobré viditelnosti vidět i Alpy, ale u kostela sv. Tomáše - nechápu, jak může být po nevěřícím člověkovi něco pojmenováno :) - jsme se otočili a šli na předposlední přívoz přes Lipno. Při cestě dolů jsem objevil bufík u Lenina a zde jsem zřejmě vypadal jako kontrolor SZPI. Přestože jsem drkotal zuby, čaj s rumíčkem mi nenalili. Prohibice anebo ve mně poznali antikomunistu. Přestože cesta vedla z kopce a vypadalo, že máme čas, k přívozu přes Lipno, který snad jezdí od dob Schwarzenbergů :), jsme se dostali úplně přesně. Štěstí, že se obsluha nemohla domluvit s partií Rakušáků a my tak s vypětím sil doběhli na předposlední trajekt. V dolní Vltavici jsme rychle našli naše ubytování – Penzion CALLA. Nebylo to díky strejdovi Gůglovi a jeho nejnovější aplikaci Streetwiew (i když strejda sliboval sníh) těžké. Navíc majitelka penzionu paní Kondysková umístila před vstup uvítací tabuli pro naši turistickou skupinu. Po krátkém odpočinku jsme vyrazili do hotelu Relax. Na tuhle zastávku asi budeme velmi dlouho vzpomínat. Ve zkratce – Roman politý pivem aniž by to věděl, totálně zvrtaná objednávka příloh brambory/krokety/kaše – já jsem věděl, proč si dát guláš z čuníka s knedlíkem :). Ale na tuhle zastávku budeme vzpomínat v dobrém. Jídlo bylo fakt vynikající a mě víc než peněz bylo líto čuníka. A pivo bylo na této etapě nej. Večer jsme ukončili posezením u Gambáče v Penzionu Relax. Původně poklidný večer byl narušen příchodem dvaceti motorkářů z vedlejší chaty, kterým se pokazilo výčepní zařízení a s dvěma plnými sudy piva se tak mohli jít akorát vyfotit do fotoateliéru. Naštěstí manželé Kondyskovi s úderem půlnoci penzion zavřeli a my tak v klidu mohli nabírat síly na další den.
Jestli je nejhezčí pohled na Lipno ráno z chaty od Kondysků, tak si myslím, že ten den to bylo jedno. Dívali jsme se do mlhy, která by se dala krájet. K přívozu jsme trefili a jako jediní turisté jsme se svěřili převozníkům, aby nás v mlze převezli na druhou stranu Lipna. Jsou to borci, trefili se na metr přesně. My jsme si první půlkilometr vychutnali na rozdíl od včerejšího běhu pěšky a na křižovatce jsme odbočili (stejně jako včera) doprava mezi pastvinama a lesama došli do bývalé osady Dolní Pestřice.
Zde jsme opustili cyklostezku a šli jsme do mírného kopce do míst, kde stála ves Račín. Dnes ji připomíná jedno rekreační stavení, jeden zbořený kostel a zbytky kočičích hlav na turistické cestě. Pokračovali jsme dál až do civilizace, jenž nesl název Přední Zvonková. Osadou jsme prošli, u místní pily se zbytky plotu a nápisem "Nepovolaným vstup zakázán" jsme se občerstvili a vyrazili dál k hranicím k další Zvonkové, tentokrát s přídavným jménem Zadní. Vzhledem k stoupání by se klidně mohla jmenovat i Vyšší. Zde je znovuobnovený kostel svatého Jana Nepomuckého, ve kterém se za doby vlády komunistů uchovávaly zbraně. O obnovu se po sametové revoluci zasloužilo hlavně původní německé obyvatelstvo. Spolu s kostelem byl obnoven také přilehlý hřbitov se sto náhrobky.
Zde jsme se poprvé setkali s Schwarzenbergským plavebním kanálem, postaveným podle návrhu lesního inženýra Josefa Rosenauera, po kterém se plavilo dřevo ze Šumavy až do Vídně. V dobách největší slávy dával práci až 800 lidem a jeho význam klesal se zavedením železnice. V současné době tento úsek prochází rekonstrukcí a nachází se tam mj. staré německé kalamáře z 18. století. Takže už dvě století před DSV němci trénovali dopady cizích předmětů na naše území. Pak už nás čekalo 7 km mírně do kopce podél kanálu, cesta ubíhala poněkud jednotvárně, občas se vyskytly hezké pohledy na Lipno. U rozcestí Klápa jsme se dali podél Želnavského smyku (ten fungoval ještě v roce 1962) dolů a dostali jsme se na rozcestí, ze kterého jsme byli zmateni. Na stejném místě měli turisti rozcestí U palírny, zatímco cyklisté Nové chalupy. Palírnu zřejmě od pátku stihli rozebrat a nové baráky ještě nestihli postavit. Snědli jsme poslední zásoby a vyrazili na posledních pár km do Nové Pece. Zde jsme se nedaleko vyhořelého Hotelu Nová Pec občerstvili, poděkovali a já jsem klukům představil další retro etapu z Nové Pece do Nové Pece. Skoro mě hnali jak tenkrát kolegu Vančíka. No a protože vlak jel skoro přesně a bez problémů jsme projeli Újezdem Boletice, byli jsme u aut podle plánu a kluci si tak mohli zahrát na Fittipaldiho. Hlavně, že jsme se dostali v pořádku domů … :)
