Pokračování článku o našem putování v horku neznámým terénem :) ... druhý den putování jsme zakončili v obci Rybník v Penzionu u Kotlasky a co následovalo?
Třetí den našeho putování jsme se opět vzbudili :) a plni energie dorazili na snídani. Paní Kotlasová nám připravila antiolympijskou snídani se zvýšeným obsahem chlolesterolu a navíc ještě smaženou na cibulce. Komu nestačí tyhle indicie, jednalo se o smažená vajíčka. Z Rybníku jsme pokračovali po modré směr Horní Dvořiště. U vlakového nadjezdu jsme udělali malou rozhledovou pauzu, při které jsme pochopili, kudy se škodovky pašují do Rakouska :)
O kus dál v Horním Dvořišti jsme si dali už regulérní pauzu, snědli zbytky balíčku na oběd s čerstvým pečivem ze včerejška a sledovali místní grupu, která na náměstí stavěla májku. Tu mimochodem nehlídali. Škoda jen, že byla docela objemná na únos. Já jsem si během pauzy šel přečít místní nástěnku, ze které jsem se dozvěděl, že při posledním fotbalovém utkání jim vyloučili oba dva brankáře. No zřejmě slušnej oddíl … Z Dvořiště jsme vyrazili po modré dobýt jižní pól naší republiky, nejdřív po modré přes bývalou osadu Mlýnec na rozcestí k bývalé osadě Radvanov. Zde se Jitka a Luďa rozhodli, že v velkém vedru budou šetřit síly nejen sobě a tak dobýt jižní pól vyrazila dobýt skupinka ve složení pan lékárník (jako já), paní emeritní učitelka (jako Ilka), o roli Frištenského si v srpnu v Tatrách důrazně řekl Jirka, no a pak ještě Peťan a Roman.
Vyrazili jsme už bez batožin po nově vybudované žluté značce, doufajíce, že nás nesežerou jižně-polární krávy. Jižní pól byl podle mého počítání 666-tý kilometr cesty, tak jsme tohle zapili pravou moravskou slivovicí a pak nás čekala stejná cesta zpátky. Hlídači kupodivu byli na stejném místě a tak jsme pokračovali po modré značce směr Studánky.
Zde nás čekal velký šok, z liduprázdné krajiny jsme se dostali do pohádky o Sněhurce a milionu sádrových trpajzlíků. Po krátkém pivku jsme našli žlutou značku, která nás dovedla do cíle dnešní etapy – do Vyššího Brodu. Zde jsme spali v nově otevřené vodácké ubytovně Inge. Pán z recepce nám poradil na večeři dobrou restauraci u Hastrmana, ale probíhalo tam pálení čarodějnic, tak jsme se najedli v Hotelu Panský dům.
Večer pokračoval v Pajzlu u Jakuba, je to minipivovar s malou hospůdkou, kde nám dali ochutnat jejich výborný pěnivý mok. Docela se divím, že ho prodávají :) Samotný Pajzl nachází ve sklepě, takže při cestě na záchod se doporučuje ochranná přilba. Při návratu na ubytování jsem se snažil vyfotografovat zdejší klášter, v němž je umístěno poštovní muzeum. Kvalita fotek je však nepřímo úměrná množství vypitého alkoholu.
I poslední den naší cesty se nám sluníčko snažilo dát najevo, že se jen tak lehce nevzdá a docela regulérně se nás svým žárem snažilo připravit o poslední zbytky sil. I přes různá zranění jsme se všichni postavili na start poslední etapy, jejíž cíl měl být na Lipně. Ale jedno “zranění“ nás spojovalo – za ty tři dny jsme měli všichni spálené levé ucho od sluníčka. Po červené jsme mířili na Čertovu stěnu.
Tohle místo podle legendy vzniklo tak, že čert chtěl zničit nově vybudovaný vyšebrodský klášter a zde hodlal zhotovit hráz a klášter pak spláchnout. Nestlihl to však během noci a po něm zbylo tohle dílo. Tahle pověst inspirovala Béďu Smetanu k složení opery Čertova stěna. Zde se v korytu Vltavy nachází jedna z nejobtížnějších vodáckých tratí na světě Čertovy proudy, konalo se zde mimo jiné mistrovství světa v raftingu v roce 2003 natáčel se zde film Rafťáci. My jsme však rafty s sebou neměli a tak jsme se vrátili na parkoviště, kde nás – a to při tomhle výletu ne poprvé – vyvedla z míry velká mapa, na které chyběly nově vyznačené cesty. V terénu naštestí byly a tak jsme se brzy dostali nad Loučovice, minuli jsme významného výrobce na naše záchody - Papírny Vltavský mlýn a po zelené značce pádili směr Lipno. Na zastávce Loučovice jsme se dozvěděli, že předchozí vlak má víc než půlhodinu zpoždění.
O kilometr dál nám to bylo jasné, na železničním přejezdu se střetl s osobákem (naštěstí jen plechy). My jsme stále sledovali zelenou značku až k Lipnu, kde jsme se mohli pokochat pohledem na naše malé moře. A pak už jenom oficiální zakončení na hrázi s popisem další etapy. Při zakončení jsem čekal, že z výrazu obličeje spolupochodováků poznám, že mě za ty čtyři teplé dny moc rádi nemají, ale příjemně mě překvapili :) Těšili jsme se na projížďku vláčkem podél Vltavy na poslední dráze postavené na našem území (v roce 1911), ale kvůli výše zmíněné havárce jsme odjeli narychlo sehnaným autobusem náhradní dopravy, za jehož volantem seděl nějaký známý Nikiho Laudy, do Rybníku na rychlík do Budějic. Díky řidičovi nám neujel a tak jsme v Budějkách byli dle plánu. Pak jsme se rozdělili do aut, brněnská skupina jela po dálnici, my jsme jeli na pozdní oběd do osvědčeného Mrakotína. No každopádně se to vydařilo a v září se snad setkáme zase na Lipně.
