15. etapa cesty kolem republiky (Vyšné - Lipno) - část 1/2

Zřejmě klíčová etapa se konala o prvním prodlouženém květnovém víkendu roku 2012, který k nám do republiky přinesl taková vedra, že bylo docela obtížné konat nějakou aktivitu, natožpak čtyřdenní pochod neznámým terénem :)

Ale my jsme se jako obvykle nenechali odradit předpovědí a tak jsme v pátek po práci jsme měli sraz na jisté zde raději nejmenované ubytovně v Českých Budějovicích. Přivítání bylo velice netradiční a nezaměnitelné. Škoda jen, že druhá Škoda s klukama z Brna dorazila později, přišli o zážitek. Další „zážitek“ nás čekal při návratu z večerního posezení u vlakové zastávky, takže jsme byli rádi, že jsme zpátky na ubytovně.

Ráno kluci pod dojmem včerejších událostí přeparkovali auta o kus dál. Malé překvapení nám přichystal Peťan, který z ubytovny vyrazil s batohem a dvěma velkýma taškama. Jak se u aut ukázalo, nejednalo se o výbavu na pochod, nýbrž o netradiční předání čistého a špinavého prádla mezi Brnem a Konicí. Nádraží v Budějovicích nás překvapilo frmolem. Naštěstí většina cestovatelů mířila vlakem jinam než my. Roman se ve stanici Trocnov zřejmě rozhodl, že si zopakuje poslední část cesty z Českých Velenic. Ještěže má tak dobré kamarády, kteří mu ve stanici Nové Hrady přerušili šlofíka. Já a Jirka jsme pokračovali až do stanice Vyšné, kde skončila předposlední etapa. No a jelikož moc ochotných posluchačů na zahajovací proslov nebylo (Jirka okamžitě nasadil tempo šupito presto), musel jsem jít taky. Prvních 240 metrů jsme měli označených značkami přejezdu a pak jsme chtěli na křižovatce odbočit k rybníku Modráček. To se kvůli špatné mapě nepovedlo a tak jsme po silnici pokračovali do Nakolic, odkud jsme se napojili na původně plánovanou trasu.

Minuli jsme bývalou celnici v Nových Hradech, nyní se tam nachází psí hotel. Do Nových Hradů jsme dorazili asi půl hodiny po první skupině, která mezitím se před sluncem  (a pro nás dva bohužel i před telefoními operátory) ukryla do restaurace U Heidingerů.  Na první pohled to vypadalo jako putyka, nicméně jsme museli změnit názor. Dobré a levné jídlo, příjemná obsuha a hlavně restaurace dělaná pro normální lidi (nožička párku debrecín za 8 Kč). Společně jsme pokračovali kolem hradu po turistické značce „grande rot Ferrari“ do Tereziina údolí.

Tento romantický krajinný park nechal vybudovat v údolí říčky Stropnice hrabě Jan Nepomuk Buquoy roku 1786 na popud své manželky Terezie, po níž je park dneska pojmenovaný. V době založení byl nazýván Valloncherie. Park vznikl v místech bažantnice a práce spojené s budováním řídil zahradník Ignác Fnoika. Zhruba v polovině Terčina údolí se nachází jeden dubí kmet, jehož stáří se odhaduje na půltisíciletí a je v širokém okolí znám pod názvem Strom svatebčanů. Odsud už cesta stoupá prudčeji k tvrzi Cuknštejn a pak do Horní Stropnice. Nenechte se mýlit názvem, nebyli jsme úplně nahoře a to největší stoupání nás teprve čekalo. V Horní Stropnici jsme se zastavili před místní osvěžovnou. Bohužel žádná slečna servírka se na nás neusmála, takže jsme zůstali venku :) a občerstvili se z vlastních zásob. Zaujala nás Romanova vlastní zásoba – Dobrá voda, kterou si koupil v brněnském Lidlu.

Z Horní Stropnice jsme nejprve začli klesat ke koupališti, aby nás pak čekal náročný 3km výstup do Dobré Vody k poutnímu kostelu Panny Marie Utěšitelky. Během stoupání jsme si přes kvalitnější fotoaparáty Romana a Ludi mohli prohlédnout kamenné pyramidy. Relativně na konci stoupání se nachází obec Dobrá Voda se svým barokním kostelem, viditelným z veliké dálky. Před kostelem jsme se osvěžili dobrou vodou z místního (radioaktivního?) pramene a po krátké poradě jsme se přesunuli do jiné vody – a to Hojné. Zde jsme nepohrdli občerstvením a odsud nás už čekala jen malá terénní vlnka, jejíž vrchol byla Kraví hora s rozhlednou.

A jako malý bonus po Kraví hoře nás čekala ještě jedna malá terénní vlnka, při které turista už funí  – a to hora Kuní. Což o to, já jsem měl fofrklacek a dlouhé nohy, ale někteří účastníci museli při výstupu použít i přední pohon. Naštěstí jsme výstupy i prudké sestupy přežili beze ztrát na životech a relativně i materiálech (nepřežila část zásob slivovice) a tak jsme se dostali na silnici do Černého Údolí, kde jsme měli domluveno ubytování v Hotelu u Pralesa. Nebyli jsme tam ubytovaní sami, potkali jsme se tam se zájezdem důchodců. Přišli jsme zrovna v době večeře, byla bohatá, dobrá, ale netrefili se do našeho vkusu. Hotel vlastní bývalý jihočeský zastupitel, kterému zde nikdo neřekne jinak než hajný Robátko. Po večeři jsme se během krátkého večerního programu od hajného Robátka dozvěděli možnosti občerstvení v Novohradkách. Přeneseno na papír by to vypadalo asi tak – tu je to v zádeli, tu je to taky v zádeli, tohle je zádel …. S vidinou testu sebeovládání jsme se odebrali na kutě , no, ale spalo se zde fakt dobře.

Ráno jsme přežili švédskou snídani, kterou si někteří důchodci vyložili svérázně jako pokračování třicetileté války, a vyrazili směr Žofín kolem výukového prostoru pro orientační běh. A protože jsem dlouho v jižních Čechách neběžel, těšil jsem se na malé zpestření. Bohužel se mi při práci na dvorku podařilo uvést do praxe přísloví, kdo jámu kopá, sám do ní padá (proto ty fofrklacky), a tak jsem byl rád, že vůbec mohu tuhle etapu absolvovat pěšo.

K osadě Žofín nás vedla zelená značka a v zdejší lesovně jsme se rychle občerstvili jedenáctkou gambáčem. Bohužel jsme z nedostatku času nešli k Žofínskému pralesu (nejstarší prales u nás, hlavně proto, že je nepřístupný) ani k Pohoří na Šumavě (přestože je v Novohradkách). Zde jsem navíc zjistil, že jsem nepočítal tyhle tři kilometry do denní kilometráže, tak se touto cestou se zpožděním přiznávám. Takže ten den jsme ušli nakonec 30 km. Pokračovali jsme po zelené značce, měla kopírovat místa, kudy tu před dvaceti lety vedly dráty a dál už bylo území nikoho. Kousek za Žofínem spadl strom, naštěstí pro nás ne na cestu. Slušná rána. Po chvíli jsme minuli jsme Terčí Huť, bývalou sklárnu pojmenovanou opět po hraběnce Terezii a po cyklostezce klesali do osady Leopoldov.

S proslaveným vězením má společný jen název. Z Leopoldova jsme stále po cyklostezce stoupali na červenou turistckou značku, tu jsme potkali u bývalé osady Horní Příbrání v nadmořské výšce 849 metrů. Kousek odsud jsme se naobědvali, z hotelu v Černém Údolí jsme byli vybaveni studeným obědem (nakonec to byly studené obědy). Po pauze jsme klesali k Dolnímu Příbrání, pak do kopce k Janově Vsi. Zde jsme narazili na Agrofarmu Něnička a venkovní posezení jsme využili k příjemnému odpočinku u Budvárku. Už odpočinuté nás červená značka vedla opuštěným  krajem do obce Tichá se zříceninou tvrze na kraji rybníka. Škoda, že zde v 19. století zrušili pivovar a tak jsme bez odpočinku pokračovali do jedné osady se zvláštním názvem Svatý Kámen. Je to poutní místo s kostelem Panny Marie Sněžné na místě, kde se v 16. století objevila Panna Maria s Ježíškem. Za dob komunistů v kostele byly ustájeny ovce. V této době rakouští poutníci postavili přesnou kopii kostela na druhé straně hranic i s těma dvěma balvanama. Podle pověsti se neustále rozšiřují a až mezi nima projede koňský povoz, tak už si tyhle řádky nepřečtete, bude totiž konec světa.

Naproti kostelu je i výletní restaurace s výčepem v chodbě, opět jsme si dali jedno rychlý a pak už jsme po červené mířili do Dolního Dvořiště na očekávanou večeři. Před Dvořištěm jsme překonali řeku Malši a na náměstí jsme podnik, který lákal na Panenku hajného Robátka. Jak se vevnitř ukázalo, nejednalo se o zde rozšířený podnik pro zahraniční klientelu, ale staročeská restaurace. A protože jsme byli hladoví, docela jsme se těšili na večeři. Nejvíc – světe div se - Jirka. Ten byl do jídla tak zabraný, že by snad ani nepostřehl, že mu ho někdo ujídá :) Z Dolního Dvořiště už nás čekaly k ubytování jen 3 km. Museli jsme ale projít kolem bývalé celnice. Dnes už tam nenahání hrůzu pohraničníci, nýbrž stomatologové. V budově se nachází zubní klinika se zaměřením na zahraniční klientelu. I z tohoto důvodu jsme spěchali k rybníku v obci Rybník, kde bylo domluveno další ubytování v Penzionu u Kotlasky. Ten jsme celkem bez problémů našli a tak nám nic nebránilo se v obci Rybník koukat na místní rybník. Dle sdělení ubytovatelky se v něm můžou chytat i ryby. Podmínkou ovšem je, že si je musíme přivézt s sebou :)