14. etapa cesty kolem republiky (Chlum u Třeboně - Vyšné)

Poslední rok první pětiletky našeho putování jsme zahájili ve stylu let předešlých – tzn. tam, kde jsme skončili naposledy. Pokračoval v systému z České Kanady – ubytováni na stejném místě (Halámky) a pochod nalehko.

Do penzionu jsme po krátkém bloudění po Halámkách (při kterém jsme stihli zjistit, že zdejší restaurace s výbornou kuchyní je kvůli dovolené zavřená) dorazili už v pátek po práci kolem osmé hodiny. Protože jediná možnost občertvení v obci bylo protější kasino, kde jedno pivo bylo za cenu našeho večerního hospodského posezení, na vzniklou situaci jsme operativně zareagovali a zaúkolovali jediného nováčka na naší cestě – Pavku – aby koupil cestou z Prahy pivo. I díky budějovickému Samsonovi tak na pokoji proběhl příjemný večírek, který snad pokazilo jen to, že Pavka v noci spal hlasitě.

Dr

uhý den jsme brzo ráno vstali a chvilku po sedmé hodině ranní vyrazili na vlak do Dvorů nad Lužnicí. Vlak jsme s mírnou rezervou stihli, dokonce jsme zaregistrovali zvláštní název jedné ulice v Dvorech – Rumová. Ve vlaku Pavka prohlásil, že tímto dopravním prostředkem už dlouho necestoval. Tak my zkušení jsme museli dát strojvůdci znamení o zastávce na znamení za něj. A jelikož jsme zrovna projížděli kolem osady Tři Facky, padl návrh na tuto formu znamení :) Vlak nám tedy zastavil v stanici Majdalena a my jsme měli asi půl hodiny na přestup na bus. Využili jsme ho k prohlídce okolí, zaujala nás reklama na vodácký kemp u Lužnice, který provozoval pan Štefan Dunaj. Autobusák dostal za úkol dovézt naši skupinu do Chlumu u Třeboně, což se mu podařilo. Ani jsme nepostřehli, že jsme přejeli přes obávaný jez smrti Pilař. V Chlumu jsem si odbyl přivítací ceremoniál a přivítal svého bratra Pavku na této expedici a pak už jsme museli pěšo pokračovat v sbíraní hraničních kilometrů. První kilometr jsme si pamatovali z poslední etapy, ale pak už jsme zabočili doprava a blížili jsme se k 555 kilometru naší cesty. Jelikož na tuhle zimní etapu vyšlo příjemn

é jarní počasí (skoro i letní), skoro všichni jsme postupně sundávali vrstvy. Pavka pochopil změnu počasí až ve chvíli, kdy si ho ostatní členové expedice začli fotografovat. Minuli jsme zavřenou restauraci Medenice (zřejmě na místě bývalé pohraniční roty) a pokračovali k zámečku Nová Huť. Kousek odsud se nachází Keltské skály, kde jsme si dali první svačinku a navzájem si pochválili svoje tekuté svačinky. Zajímavé je, že nikdo nepoznal, že moje a Jurova slivovice je stejná. Po společné fotce jsme pokračovali lesem směr Rapšach, kde jsme v hotelu U irský žízně měli domluvený oběd. Protože jsme měli vynikající čas, rozhodli jsme se ve Františkově pro malou pauzu na zahráce místní restaurace u řeky Dračice. Za prvního teplého sluníčka jsme si dali pivko a přestože se nás paní majitelka snažila ze zahrádky vykouřit pálením podzimního listí, rozhodli jsme se přidat další půllitrový příspěvek k pitnému režimu. Po dobré pauze jsme překonali po mostě Dračici a kolem pastvin mířili do Rapšachu. V hotelu jsme si udělali malou exkurzi do sousedova kurníku (myšlen je smažený kuřecí řízek) a pak jsme z hospody skončili na silnici a mohli si vybrat, zda půjdeme směr Londýn, Nový York či Paříž. My jsme si vybrali Londýn. Cesta ovšem vedla přes Bosnu, kde nás překvapil jugoslávsky štěkající pes. Tyhle osady vznikly v polovině devatenáctého století a jejich název připomíná kolonizační vlnu z téže doby. A protože jsme s sebou měli ochotného „bernardýna“ s 5-ti litrovým soudkem piva vlastní výroby, tak jsme v  

Londýně zabrali prázdný plácek pod borovičkou (kousek od místního Golf krtek clubu)  a na chvíli ho proměnili v výletní restauraci abychom si v Londýně dali výborné české pivo s názvem Pavkův 13° pochodovák. Holky si s prázdným sudem dokonce zahrály volejbal. Po siestě jsme chtěli pokračovat po cestě, bohužel byla nejen pro občany EU kvůli egu jednoho blbce deset metrů neprůchozí. Museli jsme operativně vymyslet zkratku, což se podařilo a za chvíli jsme se k Jurově veliké spokojenosti ocitli u hraničního kamene s Rakouskem. A aby toho nebylo málo, jako suvenýr jsem mu věnoval i hraniční dřevo. Pak už jsme pokračovali skoro nejkratší cestou do Halámek, abychom zasytili své prázné žaludky. Z bilbordů jsme měli tip na zabijačkové hody v Tušti, ale buď jsme nenašli hospodu anebo v hospodě nenašli čuníka. Tak jsme nakonec nepohrdli stejkovými hody v Suchdole nad Lužnicí. Za celou akci patří velý dík Lence, která to obětavě odřídila.

Ráno jsme my, kteří si vytáhli kratší sirku, odvezli

auta do Byňova, nazpátek nás bral Pavka, kterého včerejší etapa vysílila natolik, že se rozhodl následovat sovětská vojska v květnu 1945 a odjel směr Praha. V Byňově po nastartování se Pavkovi rozjelo napraské přední sklo natolik, až bych řekl, že se naší akce zúčastnil naposledy. Z Halámek jsme pokračovali po silnici k celnici, pak jsem objevil souběžně vedoucí lesní cestu, na kterou se postupně napojovali ostatní účastnící zájezdu. Zkratka přes pískovny byla bohužel neprůchozí a tak jsme pokračovali k celnici, kde jsme po červené odbočili do lesa a značka nás po chvíli přivedla k hrobu vojína Rusa, který padl v roce 1951 při přestřelce s narušiteli hranic. Absolutně zbytečná smrt. Cesta dál pokračovala do Nové Vsi nad Lužnicí, kde nás zaujal místní kostel v dezolátním stavu. Pokud se s ním něco nebude dělat, tak pří příští cestě kolem republiky už stát nebude … Červená značka zde dělá výrazný zub, je to kv

ůli přechodu řeky Lužnice, která zde má rezervaci zvanou Krabonošská niva. My jsme stále pokračovali lesem až k Josefskému rybníku (kdo má asi zítra svátek), kde jsme si na odpočivadle dali posilňující pauzu. Pak jsme pokračovali do Českých Velenic. Když jsme procházeli místní zahrádkářskou osadou, zarazila nás sovětská vlajka v jedné z zahrádek. Naštěstí pan majitel byl recesista a sabaku nepustil ven na nás, ale za odměnu. České Velenice vznikly teprve v roce 1922 rozpojením rakouského Gmundu a následným spojením osad České Cejle, Josefsko a Dolní Velenice. No údajně moc nechybělo a město se jmenovalo Masarykova Vitoraz. My jsme si v zdejší nádražce dali jedno rychlé a pokračovali kolem středního odborného učiliště, kvůli výskytu jistých spoluobčanů jsme ho tipovali na SOU - obor invalidní důchodce. Cesta nás vedla směr Andělský vrch. Cesta byla z jedné strany lemována duby (rakouský strom) a z druhé lípami. Na Andělském vrchu je hřbitov, který leží přímo na hranicích a kvůli útěkům do Rakous na něm byla zvýšena štítová zeď.  Zde jsme potkali jednoho staršího šedovlasého pána, který si sem udělal výlet až Liptákova a přijel sem zavzpomínat na natáčení filmu Vesničko má pohraniční. Málokdo ví o existenci tohoto filmu, protože z něho byla natočena jen první klapka : na velenickém hřbitově probíhá pohřeb a náhrobní umělec Franzi (hrál ho tehdy Jan Tříska) za zpěvu písničky „Zasviť mi ty slunko zlaté, na poslední z vlasti krok“ přelezl hřbitovní zídku a utekl z ČSSR.

Pohraničníci byli natolik zaujati natáčením, že si všimli pěticentimetrové mávající postavičky až u verše „Ač vám musím sbohem dáti, za syna mě vždycky měj“. Takže proto se ta zídka zvyšovala, dnes už hřbitov vypadá jak před nástupem komunistů a železné opony. Od hřbitova už je jen kousek na vršek, kde nás čekala porce pětikilometrové rovné cesty do Vyšného, jak jsme operativně vymysleli v nádražce ve Velenicích. Ve Vyšném jsem stopl vlak, který nás zadarmo zavezl do Byňova k autům. Společně jsme pokračovali na pozdní oběd do Mrákotína, bohužel jsme zde díky špatně pochopené objednávce ztratili rezervu a Roman tak musel ve své stařence najít skryté rezervy, aby Michal s Lenkou stihli poslední bus z Brna do Olomouce. Stařenka nezklamala.