I když teď hlavním tématem nejen tohoto blogu je vytažení králíka z klobouku se sedmi miliony v třicetikorunách, jenž byly důmyslně uschovány v krabici od vína, doufám, že si najdete čas i na přečtení našeho cestopisu z cest :)
Číselně nešťastná část nás zavedla do Kanady. Sice jen do té české, ale i tak jsem věnoval nemalou pozornost vyřízení víz. Naštěstí to nebyl problém, jelikož všichni máme nezávadná příjmení (tzn. ne Lakatoš apod). Větším problém byl pro Jurova benzínového ochmelku jeden chronický předjížděč, který nás donutil otestovat funkčnost brzdící soupravy. Sešli jsme se v Nové Bystřici v penzionu U Zvěřinů, kde jsme si na shledání přiťukli Zlatým bažantem (nezaměňovat s pomůckou pro stomiky), kde jsme přespali a brzo ráno vyrazili hledat autobusové nádraží. Odsud nás odvezl bus do Slavonic a my jsme pak pokračovali pěšky prohlédnout si ještě jednou slavonické náměstí. Pánskou část spíše zaujal veterán západoněmecké značky BMW a věnovali jsme mu větší pozornost než domům. Pak jsme po silnici vyrazili k hraničním patníkům směr Maříž. Po silnici nás předjel jeden veterán východoněmecké značky BMV (bakelitový motorový vůz). Maříž díky své keramice přežila svoji smrt a pomalu se vzpamatovává z osudu pohraniční obce. Některé baráky jsou upravené, některé chátrají, ale má svůj nezaměnitelný charakter. Navštívili jsme též expozici mařížské keramiky a asi se tam budu muset podívat znovu, keramika by asi
dvoudenní čundr nepřežila. Hned vedle je restaurace, Veselý osel s logem kup osla, posílíš mír. Pak jsme šli asfaltovou cestou k trojmeznému kříži Čech, Moravy a Rakouska. Po krátkém občerstvení jsme pokračovali do Starého Města, nejprve lesem a pak přes pastviny. Když jsme pastviny opouštěli, všimli jsme si nápisu o plemenném býkovi a já jsem tak mohl být rád, že měl býk siestu a nevšim si mého červeného trička. Další malý problém se vyskytl hned v Starém Městě – most, přes který vede značka, je v rekonstrukci a tak na zdolání potoka je třeba skočit osobní rekord v skoku dalekém, příp. vzít si gumáky a nebo ho obejít. S batohy na zádech jsme zvolili třetí variantu a za chvilku už jsme stoupali po úzké silnici k hradu Landštejnu a já si zavzpomínal na závody, které jsem tu absolvoval. Navštívili jsme též poutní kapličku kousek od hradu a pak už netradiční cestou spodem jsme se objevili u hradní brány. Zde Roman poznamenal, že klíče od hradu se nachází v informačním centru ve Slavonicích a tak raději půjdeme na oběd. Vybrali jsme si restauraci Landštejnský dvůr s lehce vyššími cenami. Zřejmě daň za protivínské pivo, které mělo tu čest stát se dalším pivkem na naší pouti. Zarazil nás
název piva – Schwarzenberg, ale naštěstí nikdo z nás ministra kultury spánkem nenapodobil. Bylo tam dobře, ale museli jsme odejít na vlak, škoda jen, že nám Jura na cestu neobjednal sedm malých rumíčků. Pokračovali jsme po červené směr Kaproun a protože byla dobrá nálada i dobré počasí, cesta příjemně utíkala. Do Kaprounu jsme přišli s časovou rezervou, ale ne zas tak velkou, abychom v místní hospodě U Paulánů ochutnali ten jejich speciální sýr, jehož jméno jsem bohužel zapomněl. Po zelené značce jsme klesali na kaprounské nádraží, které má nezaměnitelný šmrnc. Je to vlastně jen cedule a lampa v lese a také je to místo, kde byl podle legendy vyhozen černý pasažér mistr Jára Cimrman. Na místo jeho dopadu se nosí šutříky, tak jsme tam jeden přidali. Po chvilce přijel vlak s vagóny, u kterých jejich konstuktéři počítali s tím, že turisté jsou skladní no a my se jimi svezli. Já s Jurou dvě zastávky do stanice Hůrky a zbytek pak do stanice Albeř aby nám zablokovali hospodu. Vybrali nám příjemnou hospůdku U Pelzů, kde jsme se občerstvili Regentem, který se zařadil na čestné místo hned za protivínský pivovar a další bonus jsme získali polévkou kulajdu z hříbků. Po třech měsících, které uplynuly od pochodu, jsou všichni zdraví, takže hříbky jedovaté nebyly. No a pak už naše kroky směřovaly na náměstí, pak do penzionu a nakonec i do peřin.
Ráno Jura s Romanem odvezli jedno auto do Láseni
ce a po jejich příezdu jsme mohli vyrazit po zelené značce ke golfovému hřišti Mnich. Protože je Novobystřicko a Jindřichohradecko hlavním zdrojem příhod do veselých písničkek Ivo Jahelky, tak jsem trošku měl obavy, aby se nám něco humorně tragického nestalo a nemuseli denodenně na Impulsu poslouchat, jací to jsme blbci. U rybníka Blanko jsme přešli na lesní cestu, která klesala k hotelu Peršlák a zřejmě jsme zde potkali Petra Salavu. Došlo nám to asi po sto metrech a nikdo z nás neměl sílu se vracet. Hotel Peršlák stojí na místě bývalé pohraniční roty a protože jsem na tuhle etapu vyfasoval bandu žíznivých kamarádů, tak jsme si zde dali zřejmě nejdražší pivo naší cesty – půllitr za 45 Kč. Z Peršláku jsme si odskočili se vyfotit k nejsevernějšímu bodu Rakouska, kerý se nacházel v půlce Koštěnického potoka. No a potom jsme mířili lesem směr Staňkov. V lese je pomník lesní jednoty, kam mě Peťan poslal se vyfotit s přeteklým kalichem trpělivosti. Když jsem se p
odíval dovnitř, tak se ještě nezačal plnit … Ve Staňkově jsme začli hledat občerstvení, Ilka nám doporučovala vynikající rybí restauraci, bohužel už si nepamatovala její jméno. Nakonec jsme skončili v restauraci U sumečka, kde ty rybičky byly fakt výborný. Já jsem si dal sumečka a jak jsem pak zjistil, jeho původní domov byl v nejšpinavější řece světa – v Mekongu. Musel jsem se utěšit tím, že to byl sumeček alpinista, který žil na horním toku. Další zajímavostí hospody je to, že člověk zaplatí a nahlásí nějaké jméno, pod kterým ho pak obsluha vyvolá. My jsme se nasmáli, když vyvolávali „Král Petr Křupka“. A jako bonus jsme si dali Lobkowiczského démona. Pak jsme kolem hráze nejdelšího rybníka republiky – Staňkovského – šli do Chlumu u Třeboně. Tentokrát jsme měli velkou rezervu, a tak jsme ještě zaskočili na kafe k Růžence. Autobus nás zavezl do Lásenice, odkud Jura s Romanenm odjeli pro druhé auto do Bystřice a my zbylí jsme se vydali otestovat zahrádku U pelikána. Škoda jen, že kluci s autama přijeli tak brzo. No a tak skončila tahle etapa, pochod se uložil k zimnímu spánku a snad se v roce 2012 sejdeme na cestách.
