12. etapa cesty kolem republiky (Lesná - Slavonice)

Dvanáctý díl byl o druhém květnovém víkendu roku 2011, tentokráte s nezvykle malou účastí, zřejmě kvůli souběžně probíhajícímu MS v hokeji v Bratislavě. Nás pochodováky by spočítal i méně zručný truhlář : Jitka, Jura , Peťa a já.

Z důvodu dopravní obslužnosti jsme se rozhodli jet naší modrou felinkou do Brna. Protože Jura tvrdil, že je to docela riskantní, provedl jsem týden předem pokus. Odvezl jsem Modroušem 3 hezké holky na závody OB do Svojanova a zpět

bez poruchy :) No a samozřejmě, že  nezklamala i na cestě do Brna a tak jsme všichni sešli na Zvonařce.  Nejrychlejší cesta do Lesné ze Zvonařky je sice devítkou šalinou, nicméně my jsme takticky nastoupili do autobusu do Znojma. Ve Znojmě jsme se tentokrát moc nezdržovali, po nezbytné ranní kávě v Karlově pekárně na nádraží jsme nastoupili do busu směr Vratětín. Jura a já jsme vystoupili v Lesné. Jitce a Peťanovi, kteří šetřili kilometry, jsme předvedli nepochopitelný manévr – a to odchod proti směru odjezdu autobusu. Naštěstí to k naštěstí zavřené hospůdce bylo asi 50 metrů a my se tak napojili na trasu z minula. Pak jsme šli po silnici směr Vranov, která se opravovala a tak jsme ji měli pro sebe. Před Onšovem jsme zahnuli k Vranovské přehradě a vyšli u mostu v Granátové zátoce. Potom přes hráz až do Vranova, kde už na nás u kávy čekali Peťan s Jitkou. My jsme prvních 6 km zapili zde oblíbeným Monte Negrem a jako bonus jsme si dali zeleninovou polévku. Kydž jsem ji chtěl zapsat do seznamu polívek, zjistil jsem, že jsme ji jedli zbytečně. Měli jsme ji už v Novém Přerově. Pak jsme nastoupili na modrou značku, která nás dovedla až k vranovskému zámku.

Vešli jsme se podívat na nádvoří a viděli Vranov z ptačí perspektivy. My jsme začli po silnici stoupat kolem bunkru a nějaké studánky a hned první ostrou levotočivou zatáčku jsme nevybrali a skončili spolu s modrou značkou na polní cestě, která se po chvilce změnila na lesní cestu. Zde jsme viděli zvláštní druh šneka – šneka Messnerova, který zdolával po stonku vrchol nějakého lesního plevele. Lesní cesta skončila v obci Podmyče a protože bylo kolem oběda, využili jsme neobsazené venkovní posezení místní zavřené osvěžovny k relaxování jídlem a pitím. S plným žaludkem jsme vyrazili směr Podhradí nad Dyjí. Asi kilometr za vesnicí nás chytlo 10 kapek deště. V tu chvíli to vypadalo, že pochcaná Žofka na rozdíl od 3 zmrzlých (jemi jsou myšleni Pankrác, Servác a Bonifác) nesleduje výkon našich hokejistů v Bratislavě. První cedulka nám oznámila, že se nacházíme v Starém Petříně a hned jsme začli hledat tu známou rozhlednu. Jediné rozhledny,které jsme viděli, měly tvar posedu. Přestože jsme šli po silnici, bylo docela bezpečno a tak jsme pro zábavu začali tipovat, jaké se objeví auto a jakou bude mít barvu. Jednou nás nachytali 3 Rakušáci na motorce. Zpestření nám také udělala skupina 26 cyklistů na 25 kolech. Po nezbytném lesním padáku k Dyji jsme se dostali do Podhradí do míst, kde podle mapy mělo stát občertvovací zařízení Na ko

pečku. No zub času je neúprosný, ale naštěstí Peťan přes brýle svým ostřížím zrakem našel otevřenou restauraci Králinda. Cestou ke Králindě jsme procházeli pod zříceninou hradu Frejštejna a opravdu jsme se přesvědčili, že je restaurace otevřená. Na poutači tam bylo napsáno POLÉVKA a pod tím SVÍČKOVÁ. Já jsem v restauraci utrpěl druhý polévkový šok, když mi sdělili, že je to meníčko – hovězí polévka a svíčková s knedlíkem :) Každopádně příjemná zastávka, dobré jídlo za lidové ceny a spláchnuté Starobrnem.  Energii jsme potřebovali hned, po překonání Dyje, která se 5 km jižně odsud jmenuje Thaya, jsme začali nabírat to co jsme ztratili (výškově) a ztrácet to, co jsme nabrali (váhově). Já jsem k Jurově nelibosti zvolil severní trasu přes Uherčice, Jura se spíš klonil k tomu jít přes Vratětín. Před Uherčicema se ozvala Žofka podruhé, tentokrát spadlo asi 50 kapek. Bohužel cestou k letohrádku jsem s mapou dopadl jak na Bílé Hoře a vrátili jsme se na cestu, ze které jsme odbočili. Ne nadarmo jsem získal pod Lysou horou cenu za zarputilost, protože jsem se vydal hledat letohrádek znovu a tentokrát úspěšně. Bohužel je v dezolátním stavu, je fakt škoda, že se o něj nikdo nestará. S zbylou trojkou jsem se potkal před zámkem, který se naštěstí už o

pravuje. Sic pomalu, ale aspoň se něco děje. Každopádně zámecká zahrada nás mile překvapila. Od zámku jsme scházeli na náves, která byla jako vystřižená z legendárního seriálu Chalupáři. Pomalu nás začal tlačit čas a tak jsme litovali, že místní hospůdka neměla venkovní posezení. Rozhodli jsme se pro dlouhý stint bez pivka až do Dešné. I z časových důvodů jsme lehce minuli kraj Vysočina, a tak (pokud se celá akce vydaří) nebude jediným nenavštíveným krajem Rathovo Středočesko. Na konci Uherčic jsme zpozorněli – potkali jsme tam mladý pár s dítětem, kteří s náma jeli z Brna autobusem. Pozdravili jsme se a po silnici jsme pokračovali přes Mešovice až ke vstupní bráně Jihočeského kraje, který je označen modrou cedulkou s nápisem Jihočeský kraj a druhou modrou cedulkou s nápisem Okres Jindřichův Hradec. Skutečná historická hranice se nachází asi 20 km dál za Slavonicemi. Poslední dědinou sobotní části byly Dančovice a pak už následovala krátká procházka po dostihové dráze v Dešné, která nás kupodivu neuvítala deštěm, ale sluncem. Po krátkm tápání jsme se vloupali do České Hospody, kde jsme měli zajištěno ubytování. Opět pochvala, hlavně za výborné jídlo. Peťan si objednal zaječí guláš a jen díky nezměrné trpělivosti paní Adamové byl bez broků. Paní si zaslouží dík i ode mě za to, že mě schovala poslední porci frankfurtské polévky.

Ráno jsme po vydatné snídani vyrazili do deště směr Slavonice. Před Županovicemi pršet přestalo, a tak krajinou nešla čtveřice poutníků v masce vodníka. Další obcí bylo Písečné, nevelká to obec nad Moravskou Dyjí, kde dřív prý bezproblémově (zdroj : informační tabule před zámkem) žilo české, německé a židovské obyvatelstvo. Dnes je tam vidět, že se opravdu nachází v

 pásmu nikoho. My jsme objevili dvě hospody, jedna se jmenovala Pod zámkem a druhá U zámku. No a protože už bylo deset hodin a hospoda U zámku byla otevřena stejně jako v sobotu, vešli jsme dovnitř zlegalizovat Krušovice – paní hostinská nám natočila 11-ku Mušketýra. Pro méně chápavé, hospoda měla v sobotu otevřeno jako v pátek, v pátek jako ve čtvrtek atd. Originální otvíračka. Z Písečného jsme stoupali vzhůru a na konci obce jsme narazili na stopaře. S náma jít nechtěl a tak jsme doufali, že budem v Slavonicích dřív než on. Bohužel nás předjel kousek před Slavětínem. Chvilku před tím, než nás předjel nepřítel, nám dělal společnost na cestě bažant. Ve Slavětíně jsme na dětském hřišti snědli přesnídávku a definitivně se rozhodli, vynecháme zacházku k Montserratu (kopii kláštera v horách nad Barcelonou – jo a jestli jste správní fanoušci FC Barcelona, tak to jistě znáte, každý fanoušek tohoto katalánského klubu se tam musí aspoň 1xročně ukázat) a půjdem přímo do Slavonic. Zdánlivě jednoduché rozhodnutí, ale my jsme táhli s sebou pravou montserratskou ratafii ze zelených ořechů, zakoupenou před měsícem na pravém Montserratu. No nebojte se, lokli jsme si. Ze Slavětína jsme vystoupali na Šibeniční vrch a pak už jen čekali, kdy se před náma objeví Slavonice. Netrvalo to dlouho a měli jsme je jako na dlani. Slavonice jsou městká památková rezervace, kandidát na umístění do UNESCO. Paradoxně za dnešní krásu vděčíme požárům, moru a změně trasy z Prahy do Vídně - nová trasa vedla přes Znojmo. Dřív honosné domy tak nikdo neopravoval, moc se nestavělo a tak jsme se po tomto krásném náměstí mohli projít. Ve Slavonicích je i restaurace Besídka,

která je ve vlastnictví divadla Sklep, která láká na topinku pana Boháče s česnekem a solí za 99 kč. Pod touhle topinkou je topinka pana Chudáče, překvapivě taky s česnekem a solí za 9 kč. Bohužel tam bylo plno a tak jsme šli na náměstí. K dobrému obědu přibyl bonus – brokolicová polévka. A protože nám po obědě zbývalo trochu času, vyrazili jsme ještě do podzemí. Bohužel – zavřeno. Když nevyšlo podzemí, tak proč nezkusit opak – rozhled z kostelní věže. Stálo to za to, mají tam i ukazatele, co kde je. Hlavně na hrad Landštejn, vzdálený 10 km odsud, který odsud není vidět :) No a pak jsme pospíchali uzavřít tuhle etapu na vlakové nádraží. Vláček zde už 60 let končí, dřív vedl až do Rakouska. My jsme vlakem dojeli až do Telče a tam bylo 3 hodiny na přestup. A protože jsme hráli na světovém šampionátu hokej o třetí místo s Rusem, šli jsme hledat televizi. První hospoda vypadala zavřeně, ale já se zkušeně nenechal odradit a do hospody jsem se dostal. Zhasnuto bylo kvůli projekci na plátno. Objednali jsme si pivo a poprvé od Konice jsme byli úspěšní – jihlavský Ježek. Třetinu jsme celou neviděli, ale čtyři góly jo. V autobuse Jirka našel  informátora s krycím jménem Gábina, který nám referoval změny stavu (nakonec 7:4 pro nás). Po skončení hokeje nám ještě Jura předvedl borce na konec :) když jsme projížděli kolem brněnské vazební věznice, tak řekl, že tady to zná a že tu byl. Zapomněl dodat, že pracovně.  No autobusem jsme dojeli na Zvonařku, naše staré autíčko stálo na svém místě a dokonce i bez problémů chytlo a vyrazilo po staré cestě směr PV a pak KON.