11. etapa cesty kolem republiky (Šatov - Lesná)

Čtrvrtý rok našeho putování za krás(k)ami naší republiky jsme začali na jihu Moravy. Konkrétně z prvního záchytného bodu naší cesty - ze Znojma. Jako druhý záchytný bod bylo určeno šumavské Nové Údolí, ale to je ještě daleko

Kvůli špatnému spojení jsme poprvé vyrazili už v pátek a když už v pátek, tak jsme vyrazili o trochu dřív, abychom si prohlédli jedno z nejzadluženějších měst republiky, a to Znojmo. A právě možná kvůli tomu, že město stíhají dluhy, může se Znojmo pyšnit titulem Historické město roku 2011. My po krátké prohlídce musíme potvrdit, že právem. Obsluha Pivničky U Michala měla štěstí, že jsme šli zrovna kolem a mohli jsme  ochutnat pivo z  pivovaru strýce Pepina – z Postřižin, které se tak stalo 17. pivem na naší cestě. Bohužel se této etapy nezúčastnila Naďa, která v týdnu bojovala s virózou a navíc její rozhodování umocnil neznámý poberta, který jí v pátek nad ránem ukradl auto …

Ráno jsme se probudili, došli na nádraží, kde jsme počkali na autobus z Brna, ze kterého vystoupil zbytek výpravy a po nezbytné čurpauze jsme vyrazili vzhůru dolů přímo k řece Dyji a tak se asi po kilometru dostali na nejn

ižší bod této etapy. No a pak jsme začli stoupat po červené značce směr Kraví hora až k místu, kde před sedmi lety usnul při recesistickém závodě Ligy malých moravských měst náš závodník :) a odsud už zbývalo jen pár kroků na vrcholek Kraví hory (323 mnm), kde mě nezbylo nic jiného konstatovat, že nové boty jsou jako obvykle špatně zachozené do kopce, a pak jsme klesali až do Konice. U značky následovala společná fotka všech koničáků a po vyfocení jsme pokračovali až k hospůdce Na kopci. V téhle hospůdce jsem byl naposledy v roce 2003 jako pionýr a živě si pamatuji, jak mě natočili pivko. Nebojte se, osmnáct mi už bylo a tahle hospoda byla centrem recesistického závodu. Tentokrát jsme měli štěstí my, zrovna otvírali, tak jsme si dali pivko, a to Březňáka, který je zapsán jako osmnácté pivko v kolonce piv. No a taky tam měli klasickou černou zabijačkovou polévku – prdelačku a taky polévku čočkovou. Úspěšná zastávka. Za Konicí nás zelená značka naváděla na Sealsfieldův šutrák, což je nádherná vyhlídka nad Dyjí pojmenovaná po rodákovi z blízké vesnice Popice Karlu Postlovi, píšícím pod jménem Charles Sealsfield. Btw. pro svůj tajuplný život byl také nazýván Monte Christo literárních dějin. Je to velice hezká vyhlídka, a ti, kteří jste tam ještě nebyli, to můžete posoudit na

následující fotce. Zde jsme dali také první a poslední vrcholovku, páč došla slivovice. Všichni ostatní se dušovali, že ji tentokrát zapomněli vzít – a ne že kadlátky musely ustoupit solárním panelům. Peťan nám dokonce předvedl, jak se dělá slivovice instantní. Z Sealsfieldova kamene jsme pozvolna klesali do Popic a vyšli jsme kousek pod místem, kde jsme před dvěma hodinama odbočili na Sealsfieldův kámen. Kousek za Popicema jsme odbočili ze silnice do vřesoviště až k poutní Popické kapli. Za kaplí už jsme se dostali na vinice a protože na viniční trati Staré vinice u Havraníků nás přivítal ochutnávkový stánek s víny, bylo o krátké pauze rozhodnuto. Vínko bylo dobré, ale nás tlačil čas a tak jsme pokračovali kolem Havranického vřesoviště, které je spíš než výskytem havranů známé jako domov kudlanky nábožné. Docela mě překvapilo, že samička samečka nesežere vždy, ale pouze když má nedobrovolnou dietu. No tahle kudlanka jako jediná na světě dokáže aniž by hnula tělem otočit hlavu o 360 stupňů. Na hlavní silnici jsme se rozdělili. Michal, Lenka a Petr se rozhodli, že si etapu lehce zkrátí a že si oběd dají už zde. My jsme pokračovali po silnici do Šatova, abychom se napojili na místo, kde jsme naposledy skončili a kolem druhé hodiny se nám to konečně podařilo. Aspoň jsme ušetřili peníze, vlaky jsou v přepočtu na kilometr skoro dražší než letadlo. A jako odměnu jsme si odhlasovali oběd ve Vinařské stodole. Trošku nás zarazila cedulka, na které bylo napsáno OTEVŘENO od 18:00 a pod tím čerstvé uzené. Ochotný číšník nám vysvětlil, že otevřeno už je a že večer bude uzený. Oběd dobrý, jen mohli mít točené pivo. Po obědě jsme vyrazili za naší menší skupinkou na Šobes, ale

ne tou nejkratší cestou. Šli jsme se podívat k pěchotnímu srubu MJ-S3 „Zahrada“. Zde se před nějakými třiasedmdesáti lety jeden německy mluvící pán s nezaměnitelným knírkem rozhodl, že překazí naše plány obejít republiku. To se mu skutečně podařilo, ale naštěstí pro nás jen na šest let. Pak si ho zabrali naši komančové, aby střežil hranice s nepřátelským Rakouskem, dokonce se prý počítalo i s atomovým útokem. Teprve od roku 1999 je přístupný veřejnosti. Nás však tlačil čas a tak jsme polní cestou proti proudu Daníže pokračovali do Hnanic, bývalého starého poutního místa s gotickým kostelem sv. Wolfganga, kde se nacházela chrámová studánka s uzdravujícími účinky, navíc v blízkém lese žil poustevník Daníž proslavený léčitelskými schopnostmi. Docela by mě zajímalo, jak se to rozneslo v tehdejší antimultimediální době :)Za Hnanicemi jsme klesali prudce dolů k Dyji, tu jsme překonali po visutém mostě a ocitli jsme se blízko vyhlášené vinice Šobes. Šobeské víno je dokonce zodpovědné za porušení královského protokolu. Když byla v roce 1996 na návštěvě České republiky britská královna Alžběta II., zachutnal jí tento zlatý mok natolik, že si nechala ze stejné láhve dolít podruhé. A to je proti zvyklostem při stolování u královského stolu. Tím poctěným vínem bylo Rulandské šedé, ročník 1993. No my jsme u stánku žádné protokoly dodržovat nemuseli a tak to dopadlo ta

k, že jsme se brzy dostali do nálady vííínéééčko bííílééé a navázali silnou družbu s pánem ze stánku. Popřál nám šťastnou cestu do Lukova a dokonce nám navrhl několik zkratek, z nichž se nejlépe jevila ta přes Hardegg :) Ze Šobesu jsme stoupali vzhůru a potkali turisty, kteří ještě chtěli stihnout otvíračku stánku. No a mimo jiné nám řekli, že kousek odsud na křižovatce čeká jedna smutná paní, která prý šla napřed a stále ji nedohonila skupinka od stánku (to jsme byli my). Tak jsme přidali do kroku, Ilku jsme dohnali a pak už společně k rozcestí U Milíře, kde se oddělila od hlavního peletonu rychlá skupinka tvořená Jurou a mnou a pospíchala do Lukova zmírnit následky pozdního příchodu. Zříceninu Nový hrádek, ze které jsou vidět 4 Dyje, jsme už při plánování trasy vynechali, protože jsme tam kdysi dříve byli. U zříceniny jsme to s Jurou trošku prokoučovali, neuposlechli jsme značku ukazující přímo do pole a obešli jej po asfaltce a umožnili tak hlavní skupince stáhnout ztrátu na přijatelných 9 minut a 25 sekund. Při letmém pohledu ubytování vypadalo báječně, krásné pokoje, jen mě ráno zarazilo, když Ilka prohlásila, že zde báječně zdegenerovala (zregenerovala). Večer jsem se (a asi nejen já) těšil na dobrou večeři v místním podniku U Všetečků. Přestože mě paní majitelka dva dny předem do telefonu tvrdila, že večeře není problém, obsluhující servírka nám sdělila, že kuchař odešel už v pět. Tak nám aspoň "uvařili" utopence a Luďovi, který si hladem objednal dvojitou porci dali chleba gratis.

Ráno jsme se probrali, nasnídali a odešli jsme z penzionu po červené značce kolem včerejsí hospody. Byli jsme na 100% rozhodnuti, že se tam nestavíme. A vyšlo to, možná i díky tomu, že byla zavřená. Kolem hospody jsme pokračovali nejdříve po červené značce a pak, co se nám značka ztratila, neznačenou cestou zpátky na  červenou značku. Holt se vepředu někomu nevyplatí telefonovat a ti zadní nemají jít za prvním … Před Čížovem jsou zbytky železné opony, která před rokem 1989 oddělovala socialistické státy od těch imperialistických. Opona se táhla od Baltu až k Jadranu, měřila 7200 km, z toho u nás 930 km. Do poloviny šedesátých let byla dokonce pod napětím 10 000 V. Měla za úkol zabránit odchodu obyvatelstva na Západ. Při pokusu překročit hranice zahynulo 390 běženců, pohraničníků pak 654. No mrazí z toho. V Čížově samozřejmě měli zavřenou hospodu a tak jsme vyrazili na Hardeggskou vyhlídku, která byla vybudována v roce 1885, po DSV samozřejmě zrušena a byla obrnovena v roce 1990. No a co zní bylo vidět v roce 1923 – Hardek, nejmenší město v Dolních Rakousích, čítající na 400 obyvatelů, jejichž počet však v letní době na 1000 vzrůstá, neboť jest letními hosty rád vyhledáván. Z vyhlídky jsme se vraceli zpět k Čížovu, ale nedošli jsme tam. Nikoliv však z důvodu vyčerpání, nýbrž proto, že odbočka na Pašeráckou stezku byla už před obcí. Zezačátku stezka nevypadá nijak dramaticky, trochu nás měl varovat velice nízký počet osob v protisměru. Původně široká stezka se změnila na velmi úzkou a kamenitou pěšinku vysoko nad Dyjí a nabízela originální vodní únikovou cestu do Znojma v případě vyčerpání sil a dokonce i levný prstředek exotické do

volené v Bulharsku či Rumunsku, podle toho z kterého břehu člověk skočí :) Stezka dovedla nás k Ledovým slujím – což jsou nepřístupné jeskyně a pak i k obelisku, odkud už je krásný výhled k Vranovu. Červená značka nás ještě vyprovázela kilometr k rozcestí Vranovská brána, odkud jsme odbočili na žlutou a ta nás dovedla k loveckému zámečku Lusthaus z konce 18. století. Škoda, že tam neměli nic k pití, hned bych si vyřídil zbrojní průkaz. Z Lusthausu jsme pokračovali do Lesné, kde hned na návsi byl objeven hostinec, bohužel bez jídla. Druhá možnost byla v Muzeu motocyklů, ale tam také jen točili pivo. Tak jsme dle nepsaného pravidla zůstali v prvním domečku, kde nám byla nabídnuta ke konzumaci 11-ka Monte Negro (Černá Hora). Po malém občerstvení jsme se vypotáceli z hostince, abychom zjistili jaký má název : u Potácelů. Pak nám zbývaly už jen poslední dva kilometry do Šumné, odkud nás vlak zavezl do Znojma. Půlka výpravy odjela busem, tak jak přijela a my zbylí jsme šli „hledat“ naše auto. Samozřejmě stálo na svém místě a tak jsem byl docela rád, že jsem velení celé akce nemusel předat praporčíkovi Arazimovi z četnické pátrací stanice Brno. No a protože čtete tyhle řádky, je skoro jisté, že jsme včas a v pořádku dorazili domů :)