10. etapa cesty kolem republiky (Hrušovany nad Jevišovkou - Šatov)

Desátá část naší cesty kolem republiky byla v blbém termínu, na  špatným  místě, počasí bylo hrozné a trať pochodu ještě horší. Co víc jsme si mohli na posledním pochodu roku 2010 přát ... :D

Sraz jsme měli ve Znojmě na vlakovém nádraží. Olomoucká část přijela  Jurovou oktávkou, brňáci museli využít dálkové linky Brno – Znojmo. Zatímco většina skupiny si dopřávala ranní občerstvení, šel jsem koupit lístek do Hrušovan. Po dotazu, zda i zpáteční, jsem odpověděl, že nazpět půjdeme pěšky.  Pán se na mě z okýnka nějak divně podíval, ale do blázince nakonec nezavolal, a tak jsme mohli krátce po deváté hodině ranní vyrazit vlakem směr Hrušovany. V Hrušovanech proběhlo oficiální přivítání a také rekonstrukce odjezdu osobního vlaku č. 4519 do Mikulova (to je ten vlak, který nám před třemi měsíci tak blbě ujel). No a pak jsme po mostě přešli železniční trať, prošli obcí Šanov a mířili po silnici do Velkého Karlova, do obce, kde funguje největší bioplynová elektrárna v Evropě, jejíž roční výkon  pokryje spotřebu 8 000 průměrných domácností. Na začátku vesnice je místní JZD, ve kterém se pro maso a pro kůži chovají krokodýli nilští. Statisticky vzato, myslíte si, že existuje na světě mnoho míst, kde na dva obyvatele připadá jeden krokodýl? Krokodýlí farma je i veřejně přístupná, bohužel v termínu našeho pochodu měl pan správce dovolenou. No aspoň jsme nemuseli sepisovat závěť :) Na konci vesnice jsme objevili odpočivadlo a protože už byl čas svačiny, byl program na pár dalších minut jasný. Po chvíli se však objevil jeden toulavý pes a chtěl moji svačinu. Spolu s šťastným toulavým psíkem jsme se nasvačili a pak stále po silnici (naštěstí nebyl provoz) pokračovali směr Dyjákovičky. Zde jsme objevili hospodu Dyje, samozřejmě jsme neodmítli tekuté

občerstvení. A protože nevařili, paní servírka nám poradila dobrou restauraci v nedalekém Hrádku. Vůbec zde mě překvapila vstřícnost místních lidí a poprvé na cestě jsme se nebáli někoho pozdravit, zeptat se na něco, atd. V hrádecké restauraci měli zabijačkové speciality (mj. zabijačkovou polívku), obsluhovala nás slečna popravčí (slečna Katka) a tak jsme tam při výborném jídle, pití a zábavě zabili spoustu času. A aspoň na dálku jsme poděkovali do Dyjákoviček za dobrou radu. Před restaurací někdo z nás přišel s odvážným nápadem, že bychom si mohli dát v Jaroslavicích kávu a zákusek, že by to byla dobrá třešnička na dortu této „gastronomické“ etapy. A tak jsme s elánem vyrazili po silnici do Jaroslavic, překonali Dyji a kousek před obcí jsme uhli polňačkou k Jaroslavickým rybníkům, což je mimo jiné útočiště vzácné volavky kvakoše nočního. My jsme však na kvakoše neměli štěstí, jednak proto, že jsme přišli ve dne a taky proto, že koncem září odletěl na dovolenou do Afriky. Aspoň jsme místo kvakoše mohli obdivovat spoustu kapříků, kteří vyskakovali z vody, stačilo jen natáhnout pánvičku. Naštěstí pro kapry jsme byli přejezení zabijačkovýma specialitama, a tak i po našem odchodu od rybníků žádný nechyběl :) Od rybníků už je krásně vidět jaroslavický zámek, známý z filmu Černí baroni. Zámek je v hodně špatném stavu a jeho opravu prý brzdí restituční nároky. Doufám, že se celá věc vyřeší dřív než zámek spadne, byla by ho škoda … V Jaroslavicích jsme na náměstí obejvili vytouženou cukrárnu a dokonce měla i

otevřeno a tak už nic nebránilo tomu, abychom zkomletovali zlatý hattrick (pivo - jídlo – zákusek), a to ve formě borůvkového dortu. Mňam. Po sladkém občerstvení jsme po schodech vyrazili až k hlavní zámecké bráně a musím říct, že mě to tam nahoře dost příjemně překvapilo, je tam moc příjemný pohled po zdejších rovinách. Pak už jsme nasadili tempo „presto šupito“ do Slupi, kde jsme měli zajištěné ubytování v penzionu Anna, hlavně proto, že v říjnu jsou chladna už nejen z rána. Telefonické domlouvání ubytování slibovalo nevšední zážitek – např. „sakra, kde ta babka je? Jo, už jde .. babko pocém, máš telefón!!“ či „jo, vy chcete ten víkend za tři týdny. No ten mám volnej a snad do tý doby neumřu“. Měl to být penzion, ale spíš bych to nazval ubytování v soukromí mezi skleněnými mikymauzy.  Ale to nic nemění na faktu, že se paní Anna o nás starala jako o své vlastní. Dokonce nám zajistila posezení ve sklípku nedaleko penzionu. Sklípek patřil bývalému řediteli zdejší ZŠ panu Krejčímu, který nás i přes svých osm křížků překvapil svým elánem a vitalitou, navíc u výborného vínka, takže jsem kvůli němu musel jít zpátky na ubytování pro kroniku, aby nám do ní mohl napsat věnování.

Ráno po probuzení si slabší chvilku vybralo moje sluchátko. Ne a ne naskočit a už to vypadlo zle. Naštěstí po několika pokusech hluchátko naskočilo (zřejmě mu nesvědčila vlhkost) a já si začal pohrávat s myšlenkou, že po vzoru filmu Hlídač č. 46 budu potajmo poslouchat dění okolo …  Po odchodu z penzio

nu jsme vyrazili omrknout vodní mlýn ve Slupi – je to nejlépe zachovalý vodní mlýn v České republice . Uvnitř budovy je expozice vývoje mletí mouky na vodních mlýnech od primitivních počátků až po moderní strojní velkovýrobu. No a pak jsme šlapali po pravoúhlých cestách skoro jako podle pravítka až do obce s lehce zvláštním názvem : Hnízdo. Zde se nám podařilo dát pauzu na jídlo a tam jsem chvíli litoval, že hluchátko naskočilo, protože se za nejbližším plotem objevil štěkající pes, kterého jsme podle vlastních zkušeností definovali jako buldoka. Naštěstí tenhleten nedělal radost svému plemeni, a tak nepříjemný štěkot po chvíli přešel v slabé štěkání a zřejmě v pondělí skončil na zvířecím ORL s hlasivkama. Po průchodu Hnízdem jsme narazili na dýňové pole. Mít místo v batohu, hned bych si jednu vzal. Pokračovali jsme stále po silnici přes Dyjákovičky až do Chvalovic, kde jsme dali krátkou pauzu, nejprve na místě bývalé tržnice u Prehistoric parku, a pak asi o sto metrů dál  kvůli polévce s fritátovými knedlíčky. A pak naše kroky kopírovaly potok Daníž, bohužel pro nás na opačnou stranu tekl níž …  Nejprve kolem nového výletiště, postaveného za přispění EU (mohli přiklepnout trochu víc, asi na 3 místech chyběl metr asfaltu), pak kolem vinných sklípků – zde jsme museli odmítnout pozvánku na košt vína, protože jsme pospíchali do Šatova, kde jsme měli dna druho

u hodinu odpolední domluvenou prohlídku zdejšího Malovaného sklípku a ten sklep je fakt bomba. Plných šestatřicet let před i po druhé světové válce vyškrabával a vymalovával při svíčkách plastické obrazy na stěnách hlubokého pískovcového sklepa jednoruký lidový malíř Maxmillian Appeltauer a malovaná témata odopvídají i různým obdobím, ve kterých je maloval. Některé obrazy prý musel přemalovat – například Hitlera na úderníka. Ze sklípku jsme mířili pomalu na nádraží, a protože nám zbývalo trošku času, využili jsme občerstvení restaurace U Fandy. Přítomný číšník se nejprve díval po dámách, ale brzy jeho obdivné pohledy skončily na Jurovi. Stačilo si objednat dvojitou porci vařeného kolena :) Během našeho pobytu se venku rozpršelo, a tak jsme už návštěvu pěchotního srubu „Zahrada“ nechali na příští rok. Za stále sílícího deště jsem byl na šatovském nádraží lehce zklamaný z toho, že troleje elektrického vedení, které přicházejí z Rakouska, už nekončí za poslední vyhýbkou. Na druhé straně, je dobře, že už se konečně našly peníze na opravu železného mostu přes Dyji, který tuhle elektrifikaci brzdil, a tak už za hranicemi nevypadáme jako blbci. Na nádraží jsme chvilku počkali na vlak z rakouského hlavního města a ten už nás z kopečka dovezl do Znojma. No a tak jsme zakončili v roce 2010 naše putování po hranicích.