V jaké symbióze žili Češi a Němci v království českém, a později.

Už je to rok, co mladý Jan Koucký na svém blogu připomněl mnichovský diktát příspěvkem: Na Mnichovskou dohodu se zapomíná aneb dějiny začínají až odsunem. Měl pravdu, vždyť podle některých našich aktivistických novinářů a propagandistů se ve 20. století udál vlastně jen jediný zločin: kruté vysídlení německé menšiny z Československa.

I bývalý státní prezident Havel hned po svém zvolení kázal, že bude třeba se henleinovcům za odsun omluvit. A také jeden herec před časem zaplakal nad odsunem 3,5 miliónu lidí z české kotliny, neboť byli údajně stavebními kameny naší společnosti – což byl argument značně vetchý. A ono jich ostatně nebylo zdaleka 3,5 mil., jak se dále ukáže. (A vůbec, že se ti herci tak rádi zapojují do všelijakých těch agitek!).

A proč nepoužívám obligátního pojmu sudetští Němci? On je totiž ten pojem velice mlhavý. Tak např. v Řivnáčově průvodci po království českém, což je kouzelný turistický průvodce z roku 1882, který jsem kdysi objevil někde ve sběru, a který byl nedávno jako replika znovu vydán, pojem Sudety není vůbec uváděn. (A o některých městech v severozápadním pohraničí se v tomto průvodci říká, že tato města, druhdy ryze česká, v krátké době za kruté protireformace mezi lety 1620 až 1650 násilím poněmčena byla, a české obyvatelstvo vyhnáno – tam někde asi začala ta „symbióza“?). A také se pojem Sudety nevyskytoval při četných sporech mezi Čechy a Němci v 19. století – a že těch sporů bylo! Na staré předválečné mapě je pojmem Sudety označeno území spíše severně od naší hranice táhnoucí se od Krkonoš k Jeseníkům. Pojem Sudety se snad začal používat až za republiky a hlavně si jej dala do názvu henleinova Sudetoněmecká partaj. A podle dnešních stanov bývalých henleinovců a jejich potomků jsou sudetští Němci všichni Němci z Čech a Moravy, tedy i pocházející na např. z Brna či Jihlavy. Nemá tedy tento pojem podle nich územní ale politický charakter. A proč používám dále pojmu henleinovci? Zdaleka totiž neopustili republiku všichni domácí Němci. Začali jsme jezdit hned po válce k příbuzným do severních Čech a tam zůstalo ještě řadu let po válce tolik Němců – spíše německých žen – že v krámě skoro nebylo slyšet češtinu. A když jsme z lesa nesli masáky, tak nás rozčileně upozorňovaly, že ty houby jsou kaputt a my že budeme také kaputt. Takže mluvit o odsunu henleinovců mě připadá případnější. A tam jsem se také v roce 50 zakoukal do jedné německé holky, s blonďatým copem obtočeným po německém způsobu kolem hlavy, a o prázdninách jsem každý den k večeru jezdil na kole do vsi, jen abych ji zahlédl. Ach, kdeže loňské sněhy jsou… (A mimochodem: zdivočelou zemi jsem tam v pohraničí nikdy nezažil. Ani protikomunistické kovboje na koních. Lidé tehdy měli jiné starosti. Bylo po válce, všeho byl nedostatek, ale už brzo po válce byly prakticky všechny zemědělské usedlosti v širokém okolí osídlené, a všechna pole v okolí už byla tehdy obdělaná – to až teď, 22 let po vypuknutí svobody, jsou tatáž pole zpustlá, všelijaké fabriky a fabričky opuštěné, a z kravínů vybudovaných později se stávají pomalu ruiny. I tak byla ale úroveň zásobování potravinami ještě dlouho po 50. roce žalostná – prakticky až do té doby, než začala přinášet výsledky násilná industrializace zemědělství). Ale nechme zatím odsun. Jak už jsem jednou uvedl, v mém věku už má člověk čas na zbytečnosti a rád bych proto uvedl několik dalších historických střípků, které nejsou, jak se domnívám, příliš všeobecně známy. Vyskytují se totiž pisálkové, kteří rádi lakují historii na růžovo a se značným idealismem opěvují údajnou harmonickou symbiózu, ve které tu měli žít Češi a Němci. Realita byla ale dost jiná.

1.Jazykovou situaci ke konci 18. a na začátku 19. století popisuje dostatečně Jirásek v F.L.Věkovi (také, jak byli študentíci v městské škole biti, když promluvili česky). To můžeme přeskočit. Vondráček pak uvádí, že na universitě, tak jako jinde v Evropě se přednášelo latinsky, a v osvícenském období se už začalo přednášet německy, přičemž latina se udržela už jen na lékařské fakultě do r. 1848. Po tomto roce počali ojediněle někteří čeští profesoři přednášet i česky, a narůstala národnostní diferenciace, což pak vedlo v roce 1883 k rozdělení pražské univerzity na českou a německou. A nedohledal jsem, kdy se Karlova univerzita přejmenovala servilně na Karlo – Ferdinandovu univerzitu. (Přičemž císař Ferdinand byl slabomyslný a churavý člověk, za kterého vládla státní konference). A sluší se připomenout, že německá univerzita pak přežila v Praze až do r. 1945. Ale za nástupkyni původní Karlovy univerzity byla považována česká univerzita, což pak bylo potvrzeno zákonem lex Mareš v r. 1920.

2. Období po Bachově germanizačním absolutismu přineslo jedno pozitivum: vyhlášení poměrně moderního zákona o povinné školní docházce (1869). I když do školy se u nás chodilo už dříve. Ale v českých zemích byl pak v podstatě zlikvidován analfabetismus. V tom některé země dunajské monarchie předstihly např. i starou dobrou Anglii, kde ještě ke konci 19. století byla běžná dětská otrocká práce a to i v dolech – hošíci tahali např. vozíky s uhlím v nízkých slojích. (A ženská a dětská otrocká práce je dnes rozšířena např. i v Indii, o které se zmíněný bývalý státní president Havel rád zmiňoval, že je to …že, demokratická země, že …atd. No, občas nad těmi intelektuály člověk musí kroutit hlavou. Až příliš často žijí jen ve svých představách, vzdáleni všem realitám. Ale dětská otrocká práce je stále rozšířena v mnoha zemích Afriky a Asie. To ovšem znuděné východoevropské intelektuály příliš nezajímá: ti mají svá ustálená, stereotypní témata – lidská práva na Kubě, v Číně apod.).

3. Zajímavé jsou pak události kolem tzv. Jubilejní průmyslové výstavy v roce 1891. A k čemu jubilejní? Totiž ke stoletému výročí první výstavy řemesel konané v pražském Klementinu u příležitosti korunovace Leopolda II. českým králem. Tato akce je také dostatečně popisována v F.L.Věkovi. A právě tato historická souvislost vedla německé průmyslové kruhy (snad z Liberecka) v roce 1890 k vyhlášení bojkotu této Jubilejní průmyslové výstavy, a tak nakonec tato výstava proběhla jako výstava českého průmyslu. Tak jakápak symbióza?

4. Neméně zajímavé jsou události z roku 1897. Tehdy konečně po několika předchozích pokusech čeští politici dosáhli ve Vídni jakéhosi zrovnoprávnění češtiny s němčinou a rakouský ministerský předseda Badeni vydal tzv. Badeniho jazyková nařízení, která zaváděla povinnost úřadů reagovat na úřední akty v jazyce podání. Tedy na český přípis měly reagovat česky. Pro zuřivý odpor Němců v království českém tato nařízení nevstoupila vůbec v platnost a Badeni byl nakonec donucen odstoupit. Což zase vyvolalo bouřlivé demonstrace Čechů v Praze, proti kterým pak byla nasazena armáda. Takže opět, jakápak symbióza?

Pak už se ve vývoji vztahů mezi Čechy a Němci v království českém nestalo nic až do převratu v roce 1918 – kdy se náhle z Němců v Čechách, na Moravě a na Slovensku stala menšina. Takže problém! (Přičemž první tzv. Velká válka, to je problém sám o sobě).

5.Vondráček také popisuje vztah mezi českou a německou medicínou za první republiky a uvádí, že prakticky spolu nekomunikovaly. Německá univerzita si sem mohla zvát na přednášky profesory z německých oblastí, sem tam nějaký český doktor na německou přednášku zašel, opak se prakticky nevyskytoval. Rozdíl mezi českou a německou medicínou byl ovšem značný: němečtí doktoři měli bohatou německou a židovskou klientelu a jejich honoráře mnohonásobně převyšovaly honoráře doktorů českých. Takže symbióza se opět nekonala.

6.Zajímavý je jeden historický střípek z oblasti Úštěka někdy z roku 1924. Je z docela pěkného česko-německého sborníku Úštěk a okolí – Auscha und Umgebung, sestaveného nedávno ze starých pohlednic a fotografií. V tomto místě bylo před válkou českého osídlení málo, méně než 10 %. I chtěli místní Češi uspořádat jakousi národní slavnost v Úštěku – ale němečtí radní jim to nedovolili (to tak, aby se tam Češi na náměstí roztahovali!). A tak místní česká menšina se musela pro uspořádání slavnosti spokojit se statkem jednoho českého rolníka. Také přípěvek k symbiose.

7.A od počátku 30.let, kdy Německo ovládnul nacismus, už o nějaké symbióze v Československu nemůže být vůbec řeči. Opakované Hitlerovy útoky proti Československu, stoupající agresivita domácích Němců, kteří se hned v nacismu shlédli, vytvářely už mnoho let před válkou atmosféru strachu a ohrožení, kterou dnes málokdo je schopen si připomenout a pochopit.

8.A až v roce 1934 byla německá univerzita v Praze přinucena předat univerzitní insignie české Karlově univerzitě. Což také vyvolalo nacionalistické a fašistické výtržnosti.

9.A kolik vlastně bylo Němců v předválečném Československu? Německý naučný slovník z roku 1938 jich uvádí 3,3 miliónu a dále pak mimo jiné 357 tisíc židů. Ti ovšem v určitém množství mluvili výhradně německy – byli to němečtí židé, což pak také dělalo jisté problémy u naší jednotky na blízkém východě. A židů přežilo válku jen nepatrné množství, o to se nacisté „postarali“.

10.A kolik domácích Němců bylo po válce vysídleno? A kolik jich tady vůbec v květnu 45 bylo? Předválečný počet určitě ne! Ono jich totiž už dost chybělo:

- především chyběli fanatičtí a brutální nacisté z řad henleinovců, kteří tady řádili jako příslušníci gestapa a správních úřadů, a těch bylo dost, a kteří zavčas utekli i s rodinami z protektorátu na západ – když už bylo jasné, jak válka dopadne a že sem přijde Rudá armáda. A rozdali si k tomu namnoze falešné dokumenty, takže jen málo jich bylo po válce dopadeno. A utíkat začali domácí Němci z Moravy a Slezska už na jaře 45, když na Moravu pronikala Rudá armáda

- chyběli samozřejmě také němečtí židé, kterých přežilo válku jen málo

- a pak chybělo velké množství mladých a dospělých německých mužů, které Hitler povolal do wehrmachtu. Ti si asi drbali hlavu, jak se jim nakonec Hitler „pomstil“ za rozvracení Československa. Ti byli na konci války buď mrtví (padli für Fuja und Vaterland – a zbytky jejich ostatků se ještě dodnes povalují na rozlehlých ruských stepích), anebo skončili v zajateckých lágrech na východě nebo na západě. Z východních zajateckých lágrů se vraceli až po mnoha letech, pokud vůbec přežili, poslední vyreklamoval až Adenauer, a jak to bylo se zajatci ze západu, to přesně nevím. Ale vím o případech, že se ze západu váleční zajatci do Československa nevraceli vůbec, i když tady měli rodiny. Do Československa se jim nechtělo, a tak rodiny prostě nechali na pospas osudu. A založili pak v Německu rodiny nové, ostatně německých mužů byl nedostatek, tak s tím asi neměli problémy. Takže, pokud odhaduji, v prvním tzv. divokém odsunu, který trval jen krátce do postupimské konference, bylo vysídleno několik desítek tisíc příslušníků bývalé německé menšiny, a z toho byl asi největší počet z Brna. Těch bylo přes 20 tisíc, a ti šli hned v květnu 45. Většinou ženy, děti a staří lidé. No, moc humánní to nebylo, ale co bylo po vyvraždění a vypálení Lidic, Ležáků, Ploštiny, Javoříčka a dalších dědin, a po vyvraždění desítek tisíc českých lidí a šesti letech nacistického teroru humánní – a Češi nezapomněli, jak brněnští Němci tuším 17.3.1939 nadšeně hajlovali a zdravili v Brně Hitlera. Takže to pak za pár let schytali. To se v dějinách stává.

Také vzpomínám, že někde je psáno, že Churchill se dokonce domníval, že po skončení války by mohla v Československu vypuknout občanská válka mezi Čechy a domácími Němci. To vlastně ten odsun byl přece jen humánní. A pokud se týká několika excesů hned po válce, kterým padlo za oběť několik desítek, možná sto až dvěstě, možná i více lidí, spíš se divím, že jich bylo tak málo. Vždyť na Moravě byly vyvražďovány a vypalovány dědiny téměř až do konce dubna 45 – takže ty rány byly velmi čerstvé. A tu válečnou atmosféru, heydrichiádu, řádění gestapa, domácí konfidenty atd. si už dnes málokdo umí představit. A někteří ti soudobí pisálkové už vůbec ne.

A pak, při organizovaném odsunu, který probíhal až po postupimské konferenci zhruba do podzimu 46, bylo odsunuto 2,165 mil. lidí. To už bylo evidenčně podchyceno. A to už bylo celkem organizované, jeli vlakem atd., to Velký Útěk Němců ze severní Evropy po posunu hranic na západ (z Východního Pruska, Pruska, Pomořanska…) byl daleko drsnější, to šli sami, pěšky, s povozy, kočárky a vozíky, také většinou bez mužů, nejdřív v lednu 45, když se na severu hnula fronta, a pak ještě celé léto 45, které bylo naštěstí dost teplé. A těch bylo snad až 9 miliónů. Také to schytali. I tak tady zůstalo po válce několik set tisíc domácích Němců. Ti pak tady přirozeným způsobem dožívali svůj život a jejich potomci už asimilovali. Těch bylo v pohraničí hodně. S jedním z nich jsem o prázdninách kamarádil.

11. Není také jasné, co vlastně bývalí henleinovci považují za svoji „Heimat“. Sice o ztrátě své „Heimat“ rádi mluví, ale co tím myslí, není tak zcela jasné. Ale něco naznačili hned v roce 1990, tedy hned po pádu komunismu v Československu – to jim narostl hned hřebínek – na svém pravidelném letnicovém setkání (bylo v Augsburgu?). Zahlédl jsem to v TV zprávách: v nějakém velkém amfiteátru měli na velkém jevišti mohutné bojovné heslo o právu na vlast, a tu vlast – Heimat pod tím heslem měli vyvedenou z nějakého polystyrénu či z čeho, a to v rozměrech nějakých 10 x 30 metrů – a ejhle, on to byl územní zábor po mnichovském diktátu. Takže oni vlastně stále na mnichovském diktátu trvají – a nejspíš ani o tu symbiózu s českým národem nestojí. A stáli o ni vůbec někdy?

12. On je vůbec zajímavý trvalý podivný vztah Němců k českému národu. Někdy v roce 1995 se mi dostal do ruky nově vydaný německý knižní autoatlas zahrnující celou západní a část východní Evropy. Samozřejmě jsem nalistoval i české stránky – a nevěřil jsem svým očím! S německou důkladností byly všechny názvy obcí v Čechách a na Moravě uváděny v české a v německé verzi. Tady jak Mladá Boleslav, tak i Jungbunzlau. Kde proboha německý vydavatel vůbec ty německé názvy sehnal? A to i těch nejmenších obcí! Jen zcela nová místa, např. pražské Petřiny nebo Havířov byly uváděny bez německé verze. Ty před válkou a za protektorátu ještě nestály. A takto dvojjazyčně bylo v tom autoatlasu označeno, pokud si pamatuji, jen území bývalého protektorátu (nebo i západ Polska? – to mě už vypadlo z hlavy). Co se to vydavatel pokoušel naznačit? Že je to tady stále německý prostor, dočasně a „neoprávněně“ osídlený Čechy?

13. Ona vůbec ta „symbiosa“ je módním pojmem až posledních let. Samozřejmě i dříve existovala v určitých počtech i smíšená manželství. Takže nelze mluvit jen o stálé nenávisti. Ale po politické stránce prakticky po celé 19. století narůstalo utlačování českého živlu v království českém. Německé osídlení tehdy v těchto dnes módních pojmech vůbec neuvažovalo. Tvořili za monarchie většinu, takže byli bez problémů, pocity menšin se vůbec nezabývali. A ve 20. století po nárůstu nacizmu už se přestalo jednat o utlačování českého živlu, nýbrž o jeho likvidaci. 14. A jaká byla atmosféra v českém národě před válkou, za války a hned po skončení války? To už se také rychle zapomíná. Ale zůstal mi po rodičích malý balíček zažloutlých novin, naprosto nesystematicky shromážděný, který hodně naznačuje. Dovolím si pár titulků z dobových novin uvést, samozřejmě jen z těch, které mám k dispozici.

Čtvrtek 22.9.1938: Drtivé rozhodnutí pod hrozbou úplného zničení…Vlastní spojenci nám diktovali jako poraženým…Ultimatum, pro jaké v dějinách není příkladu…Všichni spojenci nám odmítli pomoc…Chamberlain s Hitlerem budou dnes rozhodovat o osudu naší vlasti…

A v pátek 23.9.: …panovala nervozita, v rádiu se stále hrála smutná hudba, ale rádio se přitom muselo poslouchat, často zazníval chorál Svatý Václave, večer se pak dlouho jen ozývala znělka, přerušovaná co chvíli upozorněním: čekejte na zvláštní zprávy...A pak až ve 22.20: haló, haló, promluví prezident republiky… a mobilizace! (Zkuste se do tehdejší atmosféry vžít! A jak to nakonec dopadlo!). Pátek

10.10.1941: Na východě padlo konečné rozhodnutí… Sověty jsou vyřízeny… Vůdce ke svým vojákům: Předpoklad k poslední mohutné ráně… (A dnešní komentář k těmto titulkům: dnes mohou budit úsměv – když už víme jak to všechno dopadlo. Ale pokouším se vcítit do atmosféry, která u nás tehdy panovala: v letech 38, 39, 40, 41, a vlastně až do ledna 43 – do Stalingradu – to tehdy vypadalo, že nacistické panství bude už navždy. Nacisti všude na západě i na východě vítězili, Francie úplně sesypaná, Anglie slabá, USA zcela nepřipravené na válku. Nelze se pak tolik divit, že např. po říjnových demonstracích 1939, při kterých byl postřelen Opletal a zastřelen mladý dělník Sedláček, se ustavil jakýsi devítičlenný studentský výbor, který se už nějak chtěl s Němci dohodnout. Možno je označit i jako kolaboranty. Vondráček píše, že dlouho nepanovali. Hned 17.11.1939 si pro ně Němci přišli a hned večer je zastřelili. Víceméně z neinformovanosti – vždyť ti už chtěli spolupracovat. (Ale kolaborujících Čechů a zejména novinářů bylo tehdy dost. A ono je hodně těžké vmyslet se do dobových situací, a posuzovat tehdejší události nikoliv z hledisek o 50 let pozdějších).

Středa 9.5.1945: Rudá armáda v Praze… Nadšené obyvatelstvo vítá sovětské tanky s obrněnou vozbou… (obdivuhodné je, že hned 9.5. stačily vyjít noviny s aktuálními zprávami!)

Středa 16.5.1945: Němci v Sudetech pokračují v boji…(pokračující záškodnická činnost henleinovců, příslušníků SS a HJ, kteří vylézají večer ze skrýší a střílejí české lidi - však na to visela v Liberci i jinde poslední výzva Konrada Henleina o boji do posledního muže. A ona totiž vůbec nebyla 9.května žádná „padla“. Vždyť ještě na konci července došlo k té obrovské explosi munice v blízkosti Ústí n.L., která vyvolala také exces, který pak uklidňovali ruští vojáci).

Úterý 12.6.1945: Projev dr. Beneše v Lidicích: Všichni Němci jsou odpovědni za Lidice …musíme udělat všechno, aby se německé zběsilosti už nemohly opakovat…,…úkol nejpřednější: definitivně vyřešit německý problém této země…

Čtvrtek 14.6.1945: Clementis: Německá pátá kolona musí z ČSR…

Úterý 19.6.1945: Beneš v Táboře: Republiku musíme odgermanizovat…

Neděle 1.7.1945: Odstraňujeme dědictví Bílé hory (Bílá hora...symbol národní porážky,bídy a utrpení… v pobělohorské době byly konfiskacemi postiženy v Čechách téměř tři čtvrtiny království…ze dvou miliónů obyvatel před Bílou horou zbylo na konci třicetileté války jen milión… po emigraci české šlechty a měšťanstva přišli cizinci a dobrodruzi, kteří se jako kobylky vrhli na české majetky…). (A k tomu dnešní komentář: v rámci jakého spiknutí proti českému národu byly vyhlášeny restituce pro potomky těchto zlodějů? A samozřejmě vedoucí roli za kruté protireformace a při germanizaci českého prostoru hrála katolická církev. Také si zato dnes „zaslouží“ restituci majetku. Jak k němu vlastně přišla?)

Středa 25.7.1945: Půda cizáků a zrádců českému a slovenskému lidu (dekret prezidenta republiky).

15. Takže závěrem: když jsem probíral události 19.století, týden za týdnem, měsíc za měsícem, neobjevil jsem žádný historický střípek, ve kterém by rakouská monarchie nějak vycházela vstříc českému národu. Ani ta Badeniho jazyková nařízení neprošla. A ve 20. století se vztah Čechů a Němců na českém území už jen zhoršoval – až k úplnému rozchodu. A těm pisálkům, kteří teď s takovou vervou probírají ukrutnosti páchané „zlými“ Čechy na „nevinných“ Němcích po 2.sv.válce bych doporučoval, aby si probrali v knihovnách předválečné, válečné a poválečné noviny. A všimli si také toho, že ty krvavé represálie organizovali a řídili povětšinou domácí Němci, namnoze ovládající více či méně češtinu. Z těch novin se přece jen dá nejlépe usoudit na atmosféru těch drastických dob a pochopit ty události, které ty doby vyvolaly. A zejména je škoda, že je málo známý rozsáhlý Benešův projev 10.6.1945 v Lidicích. Vydal tehdy drobným tiskem na celou novinovou stránku.

Josef Komárek, září 2012.