Autor Jiří Kment tu měl 24.3. pěkný příspěvek (Vlastní bydlení: nově jen pro bohaté!) k současným problémům bydlení. Rád bych doplnil tuto problematiku několika čísly. Ta čísla také dost vypovídají.
Objevují se tady příspěvky, kolik mladších lidí dnes nemá šanci na zajištění obyčejného obydlí. A právě toto já považuji za nejdůležitější faktor spokojenosti v životě. Nevím, jak tito lidé prožívají dnešní tzv. svobodu, možnost cestování, atd. Ale obydlí je základ.
S tím jsme neměli za dřívější zločinné diktatury problémy. V r. 63 bylo možné pořídit si družstevní panelákový byt ze žalostného platu mladého průmyslováka prakticky bez zadlužení. Takový byt 2+1 vyšel tehdy maličko přes 60 tisíc, třetinu dodal stát, 20 600 jsme platili družstevní vklad a zbytek jsme spláceli asi po 60 Kčs měsíčně dalších 30 let. V tom r.63 dostalo naše fabrické družstvo bytovku se 14 byty, a nakonec se nás tam octlo 9 svobodných. A tak mnoho miliónů lidí u nás je teď v tichosti spokojené s tím, jak se zařídili za oné hrozné doby: mají RD až vilky, byty (sice ty nedůstojné v těch králíkárnách, jak je nazval super-intelektuál Havel, když se prolétnul v helikoptéře nad pražskými sídlišti, ale jak jsou dnes ceněné!), na víkendy a rekreaci chaty a venkovské domy se zahradami (zvané chalupy). Oni jen o tom – na rozdíl ode mne – nepíšou poťouchlé články.
Ale chtěli jsme po roce 90 kapitalismus, a tak jej zde teď máme – a mimo jiné přinesl to, o čem psal autor Jiří Kment. Ceny nemovitostí zkrátka šponují nahoru bohatí, a na obyčejné či chudší lidi se prostě nedostane – ti budou vždy nuzovat a podporovat nechtěně ty bohaté.
My jsme doma po r.90 „zachránili“ při rozebírání podnikových knihoven dvě docela cenné publikace: jednak objemnou Statistickou ročenku ČSFR 1990 a za druhé neméně objemné Dějiny Československa v datech (tj. datované události od starší doby kamenné až do konce r.81).
Už jsem z té ročenky uváděl, že v letech 81 až 90 – tedy za 10 let – dosáhl počet nově dokončených bytů zhruba 660 tisíc, čili průměrně 66 tisíc ročně. Z toho bylo ca 47 500 bytů v bytových domech (tj. 72 % v bytových domech), a 18 500 bytů v individuální výstavbě, především v RD (tj. 28% v individ. výstavbě). Celkem odhaduji výstavbu bytů v letech 55 až 90 asi tak na 2 milióny. Také se v r.90 uvádělo, že 60% bytového fondu se postavilo po válce – ale do toho roku 90!
To v letech 2013 až 16, tj. za 4 roky, jak lze nalézt v nové statistice, se stavělo průměrně ročně 21 690 bytů, z toho 14 480 v RD, a pouhých 7 210 bytů v bytových domech. Čili v nové době se staví pouhých 15% bytů v bytových domech proti době za zločinné komunistické diktatury. Což ovšem vůbec neznamená, že by ty byty byly levné – už jsem slyšel o nových bytech v Praze, které nebyly nic moc, a vycházely na 6 až 8 miliónů. A pokud jsem mohl postřehnout, tak vlastně asi 10 až 15 let po r.90 bytová výstavba téměř ustala. Tehdy se také v HN několikrát psalo, že bytů byl tehdy přebytek.
Např. v blízkém okresním městě je evidováno ca 10 tisíc bytů, z čehož plných 50% bylo postaveno v letech 67 až 92, pak výstavba bytových domů úplně ustala, až v posledních letech se staví nevelké množství vil na novém území, někdy i luxusních – ale to bydlení obyčejných lidí neřeší.
Taková situace je ale ledaskde, např. v údajně bohatém Německu je jedním z největších společenských problémů současnosti obstarání si bytu se „zaplatitelným“ nájmem, pořádají se demonstrace proti „šílenství stále stoupajících nájmů“, atd.
Čím je totiž společnost ekonomicky úspěšnější, tím více se rozevírají nůžky mezi bohatým a chudým segmentem společnosti, a tím je také ten chudý segment početnější. A ceny (nemovitostí) určuje ten bohatý segment. Autor Jiří Kment má za to, že systém je nastaven diskriminačně proti lidem s nižšími příjmy. Já to vidím jednodušeji: tak to vychází z principu kapitalistického řádu. A je normální, že i v tzv. bohatých společnostech zhruba třetina populace se na tom bohatství nepodílí. (V Německu téměř čtvrtina zaměstnaných – lidé v tzv. mini-jobs – nemá ani vůbec šanci si brát dovolenou).
Vlastně pan Jiří Kment podal dosti perfektní analýzu kapitalistického společenského řádu. Samozřejmě doba už přece jen pokročila, ani chudí lidé v těch bohatých společnostech dnes většinou nehladoví. To v jednom kanadském filmu z universitního prostředí říká studentka historie, že v r.1850 umíraly dvě třetiny londýňanů hlady – tedy nikoliv v zásadě stářím. To bylo v době, kdy v Anglii nejvýše 2% populace vlastnily přes 90% veškerého majetku – také styl svobody a demokracie. Což byla také doba, kdy byl sepsán komunistický manifest – který jsem ostatně nikdy nečetl.
Nicméně, tento styl svobody a demokracie trvá stále.
