O neušlechtilých komunistech a jejich ušlechtilých odpůrcích.

O neušlechtilých komunistech a jejich ušlechtilých odpůrcích.

Jsem už v letech a nikdy jsem nebyl komunistou a  komunisty jsem vždy z duše nesnášel. Ale nad současným obdobím protikomunistické propagandy a masivního překrucování dějin musím i já kroutit  hlavou. I když existuje cynická průpovídka: Historie nás učí, jak se falšují dějiny.

Dokonce si nyní hrstka novodobých politikářů vymyslela mýtus o tzv. třetím odboji.  A oslavují se vrahové a bandité, kteří povraždili pár obyčejných venkovských lidí, které ani neznali – a že to někdo dokáže vydávat za odboj proti komunismu, to je snad ještě horší, než jak nakládali s dějinami komunisté. (To i ten italský anarchista L. Lucheni, který zapíchl pilníkem v roce 1898 také už nevýznamnou císařovnu Sisi vykřikoval, že Lucheni zabíjí císařovny a ne nějaké pradleny. A budou pánové Nečas a Schwarzenberg chválit norského vraha za odboj proti levičákům a označí ho za hrdinu norského druhého odboje? Vždyť jaký je vlastně principiální rozdíl mezi akcí norského vraha a akcemi domácích vrahů a banditů padesátých let?).

Vcelku se dá pochopit, že trvale jsou odpůrci komunismu označováni za lidi ušlechtilé, zatímco komunisti za lidi neušlechtilé. Ale vnucuje se pak otázka, proč se proboha ti ušlechtilí lidé nepostarali o odstranění hladu a bídy – zde v této zemi – i jinde na světě, a proč toto téma a tuto dějinnou úlohu přenechávali jako politické téma komunistům. Vždyť tím ti ušlechtilí odpůrci těm zločinným komunistům jen nahrávali na smeč.

A že hladu a bídy bylo hodně, na to se pamatuji ještě i sám. Vždyť pro kolik lidí bylo ještě v takovém roce 1950 hlavní potravou suchý chleba nalámaný do kafe z melty. A podle toho také vypadali.   

A nemám rád dějiny přežvýkané ústy  konjunkturálních historiků a někdy i jen pseudointelektuálních žvanilů.  Nejraději sbírám historické útržky a střípky  z knih, dobových fotografií, filmových záběrů apod., které vznikly nejlépe za jiným účelem. Což jsou mimo jiné také dobové filmové záběry, které tak svědomitě uvádí pan Čáslavský. Ty lžou a překrucují nejméně.

A pohled na tváře lidí demonstrující např. v únoru 1948 vydá za víc, než tlusté spisy historiků. To byly podvyživené tváře lidí, kteří se nikdy v životě dosyta nenajedli.  Může se pak někdo divit, že demonstrovali za likvidaci kapitalismu, který pro ně představoval jen bídu a podvýživu. A život v obydlích 4. kategorie?

Nebo poučná byla Čáslavského filmová reportáž z třicátých let ze Škodovky z výroby  parní lokomotivy. Pohled na to, jak vypadali tehdejší dělníci (a to Škodovka byla elitním podnikem!), vydá za víc než četba překroucených dějin. Tehdy byl proletariát hubený a neměl vykrmené tváře, jako dnes např. známí zpěváci Vašek a Eva.

Např. se uvádí, že v roce 1936 – tedy již po překonání nejnižšího bodu hospodářské krize - dosahovala průměrná dělnická  mzda 130 Kč týdně, přičemž na nákup potravin by tehdy potřebovala pětičlenná dělnická rodina podle tehdejších propočtů 150 Kč. Tehdy konstatoval ministr sociální péče J. Nečas: … z toho je vidět, že velká část dělnictva trpí podvýživou a nedostatečným opatřením nejnutnějších životních potřeb.

A nešlo jen o podvýživu: dnes se zamlčuje situace v třicátých letech vůbec. Vždyť po nástupu krize počátkem třicátých let se octla až čtvrtina národa bez práce a bez prostředků. Tehdy napsal Voskovec: …do ulic nastoupila armáda svobodných žebrajících občanů. A co dělala tehdejší státní moc? Střílela do demonstrací hladových proletářů bez práce. Vždyť při hladových pochodech v Radotíně, Duchcově, Košútech, Chustu, Frývaldově, Holíči, Telgártu, Pohorelé, Sutorech a jinde chrabré prvorepublikové četnictvo postřílelo (povraždilo?!) kolem 35 lidí, a to včetně žen a dětí. A mnoho desítek dalších zranilo. Je správné odhalovat zločiny komunismu, ale nemělo by se zapomínat ve jménu historické pravdy ani na zločiny prvorepublikového kapitalismu.

A jiný takový historický střípek se objevil v jednom kanadském filmu z univerzitního prostředí, kde se říká, že v roce 1850 skoro dvě třetiny obyvatel Londýna umíraly hlady, ne tedy vysloveně stářím. Až později jsem si uvědomil, že z té doby pochází komunistický manifest – který jsem ostatně nikdy nečetl (na ČVUT to nevyžadovali). A je skoro pikantní, že stav v Británii v 19 století, kdy 1 až 2 % populace vlastnilo až 98 % veškerého majetku, je považován za vrchol „demokracie“ a „svobody“, zatímco úsilí o rovnoměrnější rozdělení bohatství je označováno za zločinnou ideologii. Ostatně Michael Moore uvádí, že obdobné rozdělení bohatství panuje i v dnešních USA.

Prakticky až do konce 2.světové války byl charakter kapitalismu takový, jaký jej popisuje Tolstoj v Anně Karenině (psané kolem roku 1875), kde píše: „…víš, že kapitál utiskuje dělníka. Naši pracující, rolníci, nesou celou tíhu práce a jsou na tom tak, že se nemohou vymanit z toho zvířeckého postavení, i kdyby se dřeli sebevíc. Všechny zisky ze mzdy, kterými by mohli zlepšit své poměry, dopřát si volno, a tudíž i vzdělání, všechny ty přebytky ze mzdy jim berou kapitalisté. A společnost se utvářila tak, že čím víc budou pracovat, tím víc budou vydělávat obchodníci a statkáři, kdežto oni budou věčně dělat tažný dobytek.  A tohle zřízení musí být změněno …“

A není jasné, o co vlastně odpůrcům komunismu krátce po válce šlo, když v té době mohl socialistický  řád skutečně představovat jakousi „zářnou budoucnost“.

Pro lidi žijící v podvýživě a v bídě slova o demokracii a svobodě neměla totiž žádný význam. No přirozeně: podvyživený proletář obývající žižkovský byt čtvrté kategorie měl k těmto „svatým pojmům“ jiný náhled, než majetný intelektuál (či pseudointelektuál?) z pěkného bytu na vltavském nábřeží s vyhlídkou na Hradčany. A něco podobného vyřkl i de Gaulle, totiž že svoboda individua je jen pro bohaté, ne pro hladovějící. (Anebo také V+W ve Světu za mřížemi: Řeknu vám tedy slušně, že není zásluhou mít ideály v kušně a v kapse na zadnici napranou prkenici).

A co vlastně bylo v té době známo: že tehdejší politické a ekonomické zřízení drží velké množství populace v hladu a bídě. A byly v živé paměti ty obrovské debakly a krize nejen v Evropě ale i v USA. A dále: debakly  kapitalistického systému byly napravovány státními zásahy do ekonomiky a to zase nejen v sovětském Rusku a Německu, ale i v USA. Nic jiného v roce 1950 známo nebylo. Tak o co vlastně odpůrcům komunismu šlo? Zde dochází k největšímu překrucování dějin po roce 1990.

Přitom pro komunisty bylo odstranění hladu a bídy klíčovým programem.

Pro ně byl boj proti hladu a bídě nosným programem i během druhé světové války. Tento politický program komunistů např. nastínila A. Hodinová v londýnské Státní radě v březnu 1942, kdy přednesla obsáhlý projev pod příznačným názvem „Nikdo nesmí v novém Československu hladovět, nikdo nesmí vydělávat na bídě lidu“. Uvedla v něm mj. že proces obnovy osvobozené ČSR nemůže vycházet ze situace, „kde jsme v roce 1938 přestali“, a že bude vyžadovat „mnohem více nežli pouhé opravy …rozhodující řešení.“   

A když nedávno byla souzena dělnická prokurátorka Polednová, málokdo si asi všimnul jejího vyjádření:  … nechtěli jsme tu bídu, aby se vrátila... (Což samozřejmě není argument pro justiční vraždy). Ale komunisté – a nejen komunisté - byli touto ideou zřejmě posedlí, ale právě to určovalo atmosféru poválečné doby. Ostatně i nekomunistický odboj za války odmítal obnovu prvorepublikových pořádků. Dnes je to těžko chápat,  zejména v podmínkách různých současných propagandistických kampaní.

Samozřejmě, historie dělá někdy naschvály.

Ale tehdy nikdo nemohl vědět,  že v následujícím půlstoletí – po prvé v dějinách – vzroste ekonomika (alespoň v západní Evropě a v severní Americe) tak, že nemalého blahobytu dosáhnou i proletářské vrstvy. (A jaký vliv měl na to rudý strašák ve východní Evropě? A tento vliv na sociální únosnost společenského řádu trvá v Evropě vlastně dodnes! A nejen v Evropě, ale třeba i v Izraeli.). V takovém roce 1950 nebyl ještě žádný náznak,  že k takovému vývoji dojde.

A nejtěžší na práci historiků je vykládat dějiny z informační základny zkoumané doby – a ne z pohledu doby o 50 let pozdější, kdy už je jasné, jak se všechno dále vyvíjelo. Právě toto neovládají všelijací pisálkové, kteří se dnes konjunkturálně přiživují na momentálních módních kampaních.

A byl socialistický experiment ve východní Evropě úspěšný? V podstatě ano. I když byl protivný a ekonomika samozřejmě nebyla tak výkonná, jako v západní Evropě, přece jen se všichni dosyta nejedli. A přijetí naší země do OECD v polovině devadesátých let je možno poťouchle definovat téměř jako triumf „socialistické výstavby“. (Tehdy se pan profesor V.K. chlubil cizím peřím. Ale to nebyla jeho zásluha). A divím se dodnes, že toho domácí komunisté propagandisticky nevyužili.

A zajímavá je otázka zemědělství.  Je možno klást otázku,  zda vůbec soukromé předválečné a poválečné zemědělství bylo schopno řádně nasytit tento národ. Vždyť ještě řadu let po válce byla situace v zásobování potravinami žalostná (a to v podmínkách stále ještě soukromého zemědělství). Ostatně tehdejší nízká produktivita práce v soukromém zemědělství je dostatečně známá (aspoň někomu).         

A kolektivizace (či lépe násilná industrializace) zemědělství později skončila také vlastně úspěchem – přinejmenším měl konečně tento národ vykrmené tváře. Dokonce v osmdesátých letech, kdy u nás kulminovala produkce potravin a zejména masa, se už vysloveně přejídal. Od té doby už produkce a spotřeba zejména masa už jen klesá. Ostatně násilí páchané na našich zemědělcích v období kolektivizace není ve světě zas tak ojedinělé. Vcelku málo je u nás známo, že v USA byl farmářský stav také v podstatě zlikvidován. A také násilím, a to za použití buldozerů a střelných zbraní (jak je v USA obvyklé),  sice ne jako politická akce, ale většinou jako akce bankovních koncernů. A tak v USA statistická skupina soukromých farmářů se neustále zmenšovala, až už téměř  úplně vymizela.

Nemalým zklamáním se pro mě stali domácí disidenti.  Vždy jsme měli (my, tzv. mlčící segment národa) tendenci považovat disidenty za lidi mimořádně ušlechtilé. Jaké pak zklamání, když se někteří z nich po roce 1990 začali projevovat  krajně neušlechtile, někdy jen jako žvanilové, někdy jako servilní lokajové Washingtonu – namísto dřívějších servilních lokajů Moskvy, a někteří i jen jako obyčejní fašisté.

A velice jsem byl pobaven akcí restituce, neboť vyšlo najevo, kolik normalizačních komunistů najednou restituovalo bůhvíjaké majetky. Ostatně už dříve bylo zřejmé, že mnoho normalizačních komunistů bylo ve druhé nebo třetí generaci potomky bývalých majetných lidí. To je ostatně segment populace, který se vždy uchytí – a je stále mezi námi.

Za zcela zvláštní střípek historie považuji pronásledování tzv. západních pilotů komunistickou diktaturou. Celá léta jsem to považoval za neospravedlnitelný a hnusný projev komunistické nevraživosti.  Svěrák na tom dokonce postavil celý film – Tmavomodrý svět. Teprve zcela nedávno jsem objevil v jedné knize (věnované historii DC 3) řadu zajímavých informací k tomuto tématu, které mě přiměly k určitému zamyšlení. Samozřejmě, tzv. západní piloti vytvořili po válce základní kádr vojenských i civilních pilotů – vždyť nikdo jiný vlastně létat neuměl. A samozřejmě pro západní piloty byl v řadě případů nástup komunistické moci těžko snesitelnou událostí. A tak někteří použili k útěku z této situace to co měli k dispozici – tj. letadla. A to jak vojenští tak i civilní piloti. A začali s útěky a únosy hned v dubnu 1948. Jak toto nazvat, kdybychom to byli ochotni pojmenovat pravými jmény. Byli to dezertéři?  A trvalo to dost dlouho a skoro se dnes divím, jak dlouho to komunistická moc snášela.  Legendární byl pak domluvený únos tří letadel i s cestujícími v jednom dni v březnu 1950. Ale protože nebyly domluvené celé posádky, byly už použity zbraně a výhružky s namířenými zbraněmi, aby byli zpacifikováni ti příslušníci  posádek, kteří se na spiknutí nepodíleli.  Jak toto nazvat? Byl to už terorismus a byli někteří západní piloti prvními teroristy v civilní letecké dopravě?  Každopádně, tohle už bylo na komunistickou moc přespříliš, a teprve pak došlo k rozhodnutí o postupném vyřazení (a později i pronásledování) tzv. západních pilotů. Ale pravděpodobně to nepostihlo loajální piloty. K poslednímu úletu došlo až v roce 1953.  Tyto události by určitě stály za historické zpracování: kolik pilotů to postihlo, kolik zůstalo loajálních, atd. Takhle jsme jen zaplavováni překroucenými mýty. Ostatně Tmavomodrý svět se mi nelíbil, ten pro mě představuje typickou čecháčkovskou splácaninu.  Naši piloti v Anglii by si zasloužili lepší dílo – vždyť také generál Peřina si stěžoval, že sice dělal tvůrcům filmu poradce, ale že ho moc neposlouchali. To vlastně Nebeští jezdci natočení v šedesátých letech daleko skromněji byl hodnověrnější film.

A před časem jeden hošíček ve funkci ministra školství hlásal potřebu zpracovat do školních dějepisů novodobou historii.  Ta už je ale zpracovaná.  Jmenuje se Křižovatky dvacátého století, napsali ji už dříve čtyři disidenti, ale není pojednána konjunkturálně jako antikomunistická propaganda.  Což je asi dnes na závadu.

 A na závěr bych chtěl shrnout, že mi tedy není dnes jasné, o co vlastně šlo odpůrcům komunismu v padesátých letech, když:

- v tomto státě byly miliony proletářů, kteří za života nezažili nikdy nic jiného, než bídu a podvýživu, a život v obydlích čtvrté kategorie (a dokonce střelbu do svých řad)

- pro tyto proletáře neměla slova jako svoboda a demokracie žádný význam

- standardně se kolapsy kapitalistického systému řešily státními zásahy – a řeší se tak dodnes! Mohl být tedy oprávněný dojem, že by stát mohl hospodářství řídit lépe.

- ještě řadu let po válce nebyl žádný náznak, že v následujícím půlstoletí kapitalistický systém alespoň v zemích  západní Evropy a severní Ameriky vytvoří slušný blahobyt pro všechny.

A úplně na závěr sluší připomenout, že těch pár teroristických akcí v padesátých letech samozřejmě nijak komunistickou moc neohrozilo, spíše ji podpořilo – jakože teroristické akce ještě nikdy žádnou diktaturu nesvrhly.

Tu svrhly až aktivity intelektuálů, o mnoho let později, a až tehdy, když se diktatura v širokých vrstvách národa sama přežila. (A to je také příznačné: bez masové podpory velké části národa v poválečných nějakých patnácti letech by se ani komunistická diktatura neprosadila. A když komunistická moc tuto masovou podporu nakonec ztratila, tak se rozpadla, a diktatura jí nebyla nic platná. Takže proti komu vedli tzv. „odbojáři“ svůj tzv. „třetí odboj“: proti komunistům, nebo proti velké části národa?).

Josef Komárek, září 2011