Kolik je vůbec historií?

Na to je jednoduchá odpověď: mnoho. Dokonce velmi mnoho.  Stovky?  Tisíce?   V podstatě každý člověk prožívá za život svou vlastní historii.  Ale abych to nepřeháněl,  určitě by se dalo vytřídit a kategorizovat  za našich posledních sto let několik set různých historií. 

Připomněl se mi tento problém nedávno, když zase někteří autoři vypěnili nad některými událostmi, byla a stále je ta Ukrajina, bylo výročí „Vítězného února“,  pak nějaká komunistka cosi vykládala v České propagandistické televizi atd.  Jeden autor na blogu rozhodnými slovy odsoudil teroristický puč komunistů ve čtyřicáté osmém, dokonce dodal s podporou ulice.  Málo!  Kdyby napsal s podporou  lůzy nebo chátry, bylo by odsouzení ještě razantnější. A měl pravdu? Samozřejmě měl svou pravdu. 

Ta komunistka to zase viděla jinak.  Také měla svou pravdu. Všichni měli své pravdy. Rozesmává mě,  že bojovníci za Svobodu a Demokracii  teď vlastně uplatňují diktát ve svém Jediném Správném Pojetí historie  a co je mimo jejich obzor, na to se snaží uplatnit trestní zákoník!  Historie z moci úřední?  Prostě povstali noví bojovníci – proti bolševismu.

A kteří bojovníci padli? Např. pan Hitler.  Jak pravil po jeho smrti poslední Vůdce velkoadmirál Dönitz: „Adolf Hitler včas rozpoznal strašné nebezpečí bolševismu a věnoval se plně boji proti němu. Myšlenka ochránit národy Evropy před bolševismem ho provázela celým životem a za ni také život hrdinně položil“.

To dnešním novodobým bojovníkům proti bolševismu přece jen nehrozí.  Dokonce to může být výnosná činnost, když  si „bojovníci“  působící v Topolánkově Institutu Pro Překrucování Dějin přihrnují statisícové prémie.  Anebo si aspoň různí ti pražští autoři publikující své blogy intelektuálně uleví, když někdo projeví jiný názor.

A co by ti rozhorlení autoři dělali, kdyby např. sledovali německé zpravodajství a shledali, jak honosně byla v půli letošního ledna v Berlíně uctěna památka zavražděných zakladatelů komunistické strany Německa Rosy Luxemburg a Karla Liebknechta, od jejichž zavraždění fašistickou bojůvkou uplynulo polokulatých 95 let.

O víkendu v polovině ledna totiž v Berlíně špičky levicové strany LINKE  položily  několik  obrovských věnců s rudými růžemi k památníku zavražděných. A ve městě pak asi 10 000 účastníků se zúčastnilo masového manifestačního průvodu. Nesli mnoho rudých vlajek a také transparentů odsuzujících kapitalismus (takovou záplavu rudých vlajek jsem snad ještě v životě neviděl – a to už jsem se chechtal, protože něco takového se teď už v Evropě opravdu málo vidí). A u památníku zavražděných jednotlivci navršili ohromnou hromadu z rudých karafiátů.  V Německu ovšem nemusejí mít z rudých praporů paňickou hrůzu – na počátku března, kdy jsme se tady bavili jen Ukrajinou, zase Brusel káral Německo, že má příliš velký přebytek z exportu, a Berlín zase oponoval, že tím nikomu neškodí. Zkrátka kde je blahobyt, tam si lůza a chátra neškrtne.  A tam tihle demonstranti ani nespáchali trestný čin, jako by tomu bylo u nás. 

Ona totiž historie je daleko složitější. Pořád oceňuji Tolstého, kterého považuji za geniálního historika. On si totiž uvědomoval:

1.že každý člověk má a žije svou vlastní historii, neboť pro každého jsou osobní zájmy v běžném životě daleko významnější, než zájmy obecné

2.že historie se nedá pojímat z hlediska doby daleko pozdější, když už je vše známo a víme jak všechno dopadlo

3.a že je chybné vybírat z historie jen ty příčinné události, které tvoří dojem, že formovaly nějakou dějinnou linii.  Příčinných událostí jsou spousty a drtivá většina z nich se pro formování dějinných linií neuplatní a upadnou v zapomenutí – ale to neznamená, že nebyly, dokonce ve své době připadaly důležité.  Ale jak snadno se na ně zapomene!

Dokonce i u nás vzniklo v Akademii věd pracoviště pro tzv. orální historii (neplést si s orálním sexem!).  Na takovém pracovišti nahrávají vzpomínky tzv. obyčejných lidí,  a pak je dokumentačně zpracovávají – a ejhle: ony z toho vycházejí daleko pestřejší historie a ukazuje se také, kolik tzv. obyčejných lidí mnoho z toho, co tak horlivě propagují omezenci s černobílým vidění světa, ani nezajímalo.  A vedoucí tohoto pracoviště popisuje tuto koncepci v pojetí dějin téměř shodnými slovy, jako Tolstoj ve Vojně a míru – ten si toho ovšem byl vědom už před 150 lety.  Ale publicita těchto prací je bohužel velmi malá,  různé propagandistické zjednodušující „pravdy“ jsou daleko hlasitější.  A ostatně je příznačné, že někteří fanatičtí antikomunisté skončili v blázinci (J.McCarthy,  J.Forrestal,  jeden pražský senátor k tomu má blízko teď, a našli by se určitě i další adepti, v Praze i v Liberci. A kdoví, jestli Liberec není zamořen nějakou geopatogenní zónou, protože v tomhle městě i na první pohled vzdělanci zřetelně ztrácejí soudnost).

Já sám jsem po čtyřicátá léta ještě dění okolo moc nevnímal, kromě všeobecného poválečného nedostatku, ale padesátá léta už si pamatuji – a označuji je za léta, kdy se u nás snad nejvíc tancovalo. Nikdy u nás nebylo tolik plesů, tanečních a nedělních tanečních čajů jako tehdy – i  baráčníci měli své bály, i sokolové svoje šibřinky. A mám pravdu?

Samozřejmě že ano – to skutečně bylo, to byla moje historie.  Už jsem také psal o některých masových akcích tehdejší doby: pamatuji se na rozjásané davy na 1.máje 1955  a o 1.spartakiádě 55 (já jsem prosím nejásal, nebyl jsem na to nikdy dost spontánní),  a jak lidi stáli tehdy fronty na lístky na Krále Šumavy.  A  ten film byl natočen v r.1959, tedy už poměrně pozdě, kdy už mohla komunistická diktatura začít lézt lidem krkem. Přitom kritické hlasy se už ozývaly: Literárky jsem odebíral a zaujatě četl od roku 53 až do jejich zániku, a ty byly vždy kritické,  a dobře se pamatuji na legendární II. sjezd spisovatelů v r. 56. To všechno není jen věcí vzpomínek (vždy zkreslených), mnoho z toho je zdokumentováno, přinejmenším nafilmováno.  A ani v těch padesátých letech jsem nežil ani ve vzduchoprázdnu ani nebyl zcela tupý. V mém pražském okolí nevím o případu nějakého komunistického teroru a na venkově, kam jsme jezdili na prázdniny, vím o dvou. Jeden mládenec ze sousedství někde přišel k pistoli,  chlubil se s ní přede mnou i ve vesnici, a tak si zato odseděl asi 2 roky.  A do blízkého statku byla přestěhována, tedy násilně vystěhována z vlastního domova, jedna selská rodina z vnitrozemí, která nechtěla vstoupit do JZD.  Tehdejší prožívání historie bylo proto také otázkou  dimenzí.

Ale s pobavením vzpomínám na roky  56  a 57, kdy jsem dělával letní brigádu v jedné STS (strojně – traktorové  stanici, dnes fungují i v USA). Ti pracující tam nebyli ani nespokojení ani nešťastní, oni žili nepochybně v pohodě – byl to prostě jejich tehdejší život a jejich prožívání historie.  Byla tam dobrá parta chlapů,  měli hodně srandy, dělali práci která je bavila a měla smysl – a především neměli starost o živobytí, tedy o přežití (což je základním zájmem každého živočicha). Se dvěma traktoristy (jeden 27 svobodný, jeden asi 35 ženatý s děckem) jsem strávil 3 týdny na žňové výpomoci u Terezína – a do dneška se musím smát, jak měli jen jedno životní téma: ženské a souložení.  Jak moudrý životní zájem! To by také měli na pracovišti orální historie nahrát, ale oni už budou nejspíš mrtví.  To ve fabrikách byla tehdy atmosféra jiná a podstatně protivnější.

Nějaký pocit nesvobody nebo diktatury tam ty chlapy rozhodně netrápil.  A nevím, co si pomyslili několik let předtím, když doktorka Horáková při procesu řekla cosi takového, jako že si přála třetí světovou válku jen aby byl zničen komunismus (na to se velmi matně pamatuji i já,  asi jsem ji slyšel v rádiu, nebo jsem to zahlédl v žurnálu v kině).  To prostě nevím,  jak to tehdy tzv. obyčejní lidé prožívali, a to už nikdo nezjistí, pamětníci z té doby už jsou většinou mrtví.

Já bych byl zdrženlivý v tom označovat nějaký režim za zločinný a někoho za vrahy. Ona se spíš vnucuje otázka, kdy v naší republice nebyl(!)  zločinný režim.  Za první republiky bujela korupce a v letech 1920 až 33 četníci každoročně stříleli do hladových pochodů a demonstrací nezaměstnaných – což mně připadá jako mimořádně odporné.  A bylo mnoho mrtvých a ještě více zraněných. Za 2. republiky vypěnil domácí fašismus včetně antisemitismu.  Protektorát sám byl jedním obrovským zločinem,  umocněným ještě kolaboranty a udavači. A to vše vytvořilo živnou půdu pro nastolení komunistické diktatury po válce.  A ta zase přešla skokem do současného zločinného společenského řádu, kdy jsou lidé okrádáni,  různými podvody přicházejí o střechu nad hlavou a počet zavražděných za rok vysoko přesahuje všechna minulá poválečná údobí.  Takže označovat  jenom jediný poválečný režim za zločinný mně připadá hloupé. Což teď někteří autoři dělají, převážně městští hošíčkové, kteří o té době vědí jen pár propagandistických výkřiků.  Tu poválečnou atmosféru v letech  45 až 55 si dnes může těžko někdo představit – samozřejmě ani já.  A panovala všude, zejména v USA.  Nemusí si člověk zrovna připomínat popravu Rosenbergových, kteří byli popraveni ne proto, že špiónili, ale protože při vyšetřování a procesu  „nespolupracovali“, tj. neudávali další.  Byla to také justiční vražda? V USA při onom zfašizovaném  tažení proti neamerické činnosti se také děly podivné věci – lidé ztráceli práci, páchali sebevraždy a někteří se chovali (vybrali si to) hrozivým způsobem, tj. udávali blízké lidi. Všímám si, že američtí filmaři si troufají natáčet polit-thrillery z oné doby až v posledních letech, tedy 50 až 60 let poté.  A když natočili s W.Allenem nepříliš rozhněvaný film Na černé listině v r. 1976, tak mu ještě tehdy udělala FBI razii v bytě. W.Allen jen suše konstatoval: Zdálo se, že se v mém bytě vyznají.

Ostatně  v které zemi s tzv. západní civilizací bylo spácháno tolik justičních vražd, jako v USA (a páchají se tam nejméně po 2 století,  u nás se páchaly jenom pár let – jak  povznášející!).  Někdy v r. 1990, když v USA asi 1000 odsouzenců čekalo i léta na popravu, bylo po zvládnutí analýz DNA propuštěno asi 200 odsouzenců k smrti (tedy kandidátů na justiční vraždy), když se zjistilo, že se zločinem nemají nic společného (ta čísla si už přesně nepamatuji, ale přibližně odpovídají).  A je to způsobeno jen neuvěřitelně primitivním justičním systémem.  Samozřejmě chápu, že je to také způsobeno přetížením tamních orgánů, neboť podle dat z různých zdrojů je denně v USA zavražděno něco mezi 60 až 100 lidmi.  Bóže, tolik svobody!  (A málokdo u nás ví,  že v době kdy  tady u nás v procesu s Omladinou byly za „velezradu“ vynášeny až tříleté rozsudky vězení,  tak v téže době byly v USA někteří vůdci dělnických stávek odsuzováni k smrti a popravováni – pokud už nebyli zavražděni  najatými gangstery.  Ony „západní hodnoty“ trvají v USA už dlouho).

A pokud bychom měli společenský řád posuzovat podle množství vražd u nás, tak nepochybně žijeme v nejzločinnějším poválečném řádu teď.  A pro mne to nejsou jen statistická čísla: v okruhu známých nezapomínáme na Jirku Š.,  který byl před pár lety zastřelen při přepadení benzinové pumpy, když si chtěl o prázdninách přivydělat na studium.  Bylo mu 20 let a na náhrobku má Wolkerovy verše: Vyřiďte pozdrav každému, kdo mě měl někdy rád, mně už se nikdy nerozední, budu teď věčný spánek spát. A ten pachatel  zavraždil čtyři lidi než byl dopaden.  Není nic povznášejícího, že si dnes každý může svobodně a demokraticky pořídit tolik zbraní kolik se mu zamane a povraždit tolik lidí kolik se mu zamane.

Té komunistky v TV jsem byl samozřejmě ušetřen.  Už zase asi 15 let naše televize  vůbec nesleduji, ČT jsem sledoval jen asi 10 let v 90. letech a to jen občas,  a asi  poslední zprávu jsem zachytil někdy v roce 99, kdy v onom roce u nás spáchalo sebevraždu upálením asi 14 lidí – kolik Hořících keřů bude ještě potřeba natočit? 

Informace lovím z cizojazyčných TV kanálů, v ČT si přečtu jen TXT, a zprávy lovím už jen z netu. (Na teletextu ČT např. neopomněli uvést,  že 16.3. v Rize manifestačně uctili památku lotyšských esesáků, kteří za války bojovali na německé straně – no není to roztomilé? Však také domácím esesákům teď postavili v baltských zemích památníky).   A že jsem za posledních asi 15 let vyhodil na 20 000 na poplatcích téměř bez užitku – no co s tím? To za minulé éry jsem poplatky aspoň neplatil,  to už si teď vzhledem k agresivitě ČTV netroufnu.

I já jsem se radoval z pádu komunismu, chodil jsem okamžitě manifestovat na Václavák, ale na rozdíl od řady městských autorů si uvědomuji, že tzv. obyčejným lidem, zejména pracujícím lidem v továrnách a na venkově a zejména lidem živícím se prací rukou, se život nijak zvlášť nezměnil. Pokud vůbec dnes práci mají.  Snad jen potud, že pásovou výrobu v jedné továrně, která běžela za minulé éry v taktu 3,5 min, jsme v 90.letech přeprojektovali a přebudovali na takt 90 sec.  Změnil se jim život vlastně jen pokud se týká možnosti cestování – ale to zrovna tzv. pracující lidi někdy ani moc nezajímá.  I když vzpomínám, jak jedna inteligentní dělnice na Moravě (a všechny Moravanky jsou okouzlující a inteligentní)  pravila v 90.  letech, že kdyby komunisti nedělali takové ciráty s cestováním, tak by nám byl býval ten socialismus ani příliš nevadil.  A to bylo její prožívání historie.

Bohužel z řady statí městských autorů úplně čiší, že nemají o životě tzv. pracujících lidí ani potuchy.  Proto se občas diví, že tolik lidí není dnešním společenským řádem nijak nadšeno.  Což jim ovšem nepřekáží v pohrdavých a nenávistných  výpadech proti nim.

A tak jsem nebyl nijak překvapen výsledky jarního průzkumu, jak lidé hodnotí změnu společenského řádu u nás i v bývalých soc. zemích. Zas je to jen následek toho, že každý prožívá svou vlastní historii a nepřihlíží k propagovanému Jedinému Správnému Pojetí historie (čili propagandě).  A shledávám, že mnoha lidem u nás je dnes lhostejné,  že ti největší kritici minulé éry, tj. převážně pražští (pseudo)intelektuálové mohou teď volně publikovat svá nikomu nepotřebná pojednání.  Tak ti nám ale blahobyt nevytvoří.

Uvědomuji si však také, že nějaké plánované hospodářství by nám také už  nepomohlo. Neuniklo mé pozornosti technika, že i v průmyslově vyspělých socialistických  zemích průmysl vždy jen následoval se zpožděním průmysl vyspělých kapitalistických zemí.  Vlastně vždy jen „opisoval“,  nevytvářel nové koncepce nebo nové produkty, nebo jen zcela výjimečně. A ta situace se jen zhoršovala.

Horší je, že je nevytváří ani teď.  Žvanilů  a korupčníků máme dost – ale  průmyslníci nám chybějí.  A tak se tady většinou vyrábí to, co nám sem cizáci strčí.  Následek je tristní! Podle Bureše  odvádíme cizákům jen na dividendách a podobných platbách přes 230 mlrd. ročně – a to je údaj už asi 2 roky starý (byl uveden na teletextu ČT).

Závěrem: tento příspěvek není srovnáním společenských řádů.  Snaží se jen upozornit na to, co dnes příliš mnoho lidí – zejména mladších – přehlíží.  Jednak na to, že historie jsou daleko pestřejší, než se obvykle uvádí,  a pak na to,  že  v různých dobách různé segmenty populací a dokonce i různí lidé různým způsobem prožívali a prožívají své historie.  To co se obvykle vydává za historie a tiskne, to bývají jen zlomky všech těch prožitých historií – zkrátka aby se to vešlo do školních dějepisů (pokud vůbec)  a někdy jen posloužilo propagandě.   

Josef Komárek,  duben 2014.