K čemu vlastně potřebujeme církve?

Nad usnesením o církevních restitucích by se dalo mávnout rukou. Konec konců vydávat na všelijaké obskurní církve (někdy i jen sekty – ale jaký je v tom vlastně rozdíl?) nějaké ty 2 miliardy ročně z kapes daňových poplatníků ještě další desítky  let by se mohlo v tom moři plýtvání ztratit.

Samozřejmě kulturní národ se musí starat o své kulturní dědictví, tedy také o sakrální stavby (kostely apod.). A to mám dojem, že ty peníze nebudou stačit, a že stejně bude potřeba dalších výdajů. Ale spíš kroutím hlavou nad přetrvávajícím sentimentálním postojem k náboženstvím a církvím. Co je vlastně na církvích  tak záslužného nebo dokonce ušlechtilého? Přitom je známo, že  většina národa o církve vůbec nestojí.  

Jedno je jisté: všechny víry a všechna náboženství jsou lidským výmyslem – a podle toho také vypadají. Ale lidstvo mělo vždy tendenci k nesmyslům.  A proč by zrovna tyto výmysly měly být hodny větší úcty, než výmysly jiné.  Konec konců, za určité náboženství lze považovat i komunismus. Ostatně, Keynes upozorňoval na religiózní charakter komunismu už někdy v roce 1920!  Právě v důsledku náboženského charakteru napáchal komunismus tolik zločinů – jak je pro fanatická náboženství typické, a to do dneška. A za minulé éry se posměšně říkalo, že prvním komunistou byl Kristus. Vždyť ani přesně nevíme, co hlásal – žádné písemné dědictví nezanechal. Evangelia byla psána jinými lidmi a dlouho po jeho smrti, a křesťanská ideologie narůstala a bobtnala celá staletí. Co v ní zbylo z Krista? (A víme ze současné zkušenosti, jak rychle se dá vše překroutit).  A kolik náboženství sklouzlo v průběhu věků do pustého modlářství (např. tibetská forma buddhismu – ale to se teď nehodí říkat).

O monoteistických náboženstvích, která vznikala kolem středozemního moře po postupném rozpadu mnohobožství v Egyptě a Řecku se vyjádřil jeden anglický vědec v jednom britském seriálu o středozemních civilizacích, že měla jeden základní rys společný: pokoření a zotročení ženy ve společnosti. Mluvil přitom o judaismu, křesťanství a islámu. Prostě, ta náboženství si vymysleli muži,  aby vyhovovala mužům. Pro ženy v nich nebylo místo. Ty měly jen trpně sloužit. Následky trvají dodnes: a tak v křesťanské Evropě ženy  už přes 150 let bojují o vymanění se z tohoto postavení, postavení žen v islámských zemích je všeobecné známo a budí odpor ostatního lidstva, a postavení žen v ortodoxním judaismu není o mnoho lepší. A zřejmě ve staroegyptském a starořeckém mnohobožství nebylo zakódováno tolik nenávisti, jako v těchto nových náboženstvích

Asi si idealizuji starořeckou a starořímskou civilizaci – mám na mysli filosofii, dramata, lázně, hygienu, první medicínské přístupy, geometrii,  mechaniku, atd. – ale připadá mi, že křesťanství uvrhlo Evropu na 1000 let do doby temna (kdy se lidé ani pořádně neumyli). Sice se šířily znalosti  písma,  ale k čemu? Ale znalosti písma se šířily i v jiných částech světa a bez křesťanství.

Jako školák jsem byl zapsán s většinou třídy na římskokatolické náboženství, takže jsme po roce 45 tupě memorovali „počala z ducha svatého“ aniž bychom chápali co to vůbec znamená, zažil jsem ještě ty bláboly o duších a životě na onom světě, o očistci atd., ale už tehdy mě to všechno bylo dost proti mysli. A zejména mě bylo protivné nucení a nátlak od katechety a několika bigotních katolíků ve třídě chodit každou neděli do kostela na mši. Však tehdy byl kostel v oné části Prahy, kde jsem žil, plný. A vlastně mě přineslo úlevu, když komunistická diktatura nejdříve zatlačila náboženství do odpoledních vyučovacích hodin, a později vyřadila ze škol úplně. Ale určitě jsem chodil na náboženství ještě v devětačtyřicátém roce, a pamatuji se dodnes, jak jeptiška tehdy vykládala, že při onom číhošťském zázraku se ten křížek neotáčel, ale prohýbal. (A estébáci pak faráře Toufara utloukli, a tak namísto aby ho ztrapnili, tak z něj udělali mučedníka.) Tehdejší náboženský  psychický nátlak už dnes asi bude někdo těžko chápat, zejména ne ti mladí konjunkturální pisálkové, ale existoval.

A o mnoho let později jsem rád na poměrně svobodomyslném pracovišti říkával (s černým humorem sobě vlastním), že mě byli bigotní katolíci daleko protivnější než komunisté, neboť  katolíci mě nutili chodit do kostela každou neděli, kdežto komunisté do prvomájového průvodu jen jednou za rok.! Jaká to úleva!

Dnes se katolicismus a víra a náboženství vůbec značně idealizují, ale ono to nic svobodomyslného nebylo. Konec konců každá víra je  vždy určitou formou vymývání mozků. Uvědomil jsem si to naplno někdy v devadesátém pátém roce, když jsme (konečně!) navštívili na pár dní naše německé přátele v kopcích Odenwaldu.  V tom městečku stál nahoře nad městem obrovský protestantský kostel (stavěný z toho červenavého pískovce, z kterého stojí i mnoho staveb v Heidelbergu a v celém tamějším okolí). Bylo léto, spalo se při otevřených oknech. A každý den v 6 hodin ráno se z protestantského kostela rozhlaholily motoricky poháněné zvony na plných 5 minut - asi aby si občané uvědomili, že bůh je přítomen.  Což muselo vzbudit každého. V 7 hodin pak hlaholily zvony z katolického kostela, ale ty už bylo slyšet méně, katolický kostel stál už trochu níže v údolí. Těch lidí tam jsem litoval. Ti nemají šanci ani v neděli si přispat. Taková hluková agresivita! A jestli jim to nevadí? Ale samozřejmě to tam mnohým vadí, jak nám potvrdil hostitel, ale nikdo ani necekne!  (A to je právě ten problém toho vágního pojmu svoboda. Existuje taková ta vysoká svoboda, která zajímá zejména ty velkoměstské intelektuály či pseudointelektuály, a pak taková ta nízká přízemní svoboda, která zajímá a ovlivňuje život těch obyčejných pracujících lidí a v tom pojímání mohou být velké rozdíly).

Jistě vyvolává ušlechtilé myšlenky, když člověk vyjde do přírody, a začne  rozmlouvat s Hospodinem, ale když vám Hospodin leze okny do ložnice každý den ráno v 6 hodin, tak je to velmi rychle nesnesitelné. Tak jsem z toho byl po několika dnech úplně  zuřivý, a s úlevou jsme se vrátili do našich neznabožských Čech.

A popouzí mně, když dnešní katoličtí hodnostáři v TV s takovým nabubřelým přehledem a arogancí označují ateisty více méně za mentální ubožáky ... jací jsou to chudáci, že nevěří v boha.  I když zrovna já jsem byl huba nevymáchaná, a někdy v osmdesátých letech jsem na onom dosti svobodomyslném inženýrském pracovišti dost často ráno po příchodu do práce provokativně zdravil křesťanským pozdravem: Pochválen pán Ježíš Kristus.  A při odchodu z práce: buďte s pánem bohem. Až mě pak někdy jeden starší kolega napomínal, abych neblbnul, že se to donese k vrchnosti. A jsem dnes pobaven tím, že podle mého soudu nikdo – ani komunisté -  tak nepoškodil katolickou církev tolik jako kardinál Vlk s tím stupidním sporem o katedrálu.

A baví mě výroky Woody Allena, který v jednom svém filmu říká, že náboženství je opium mas (koho že to cituje?), a v jiném, že příslušnost k náboženské skupině vám definuje, koho máte nenávidět.

A také vzpomínám jak na Velký Pátek 1990 – tedy po „vypuknutí“ svobody –  ČT zaplnila večerní program se sentimentálním dojetím náboženskou tematikou, zatím co ve stejný večer  první program německé TV (ARD) uvedl v programu GOTT UND DIE WELT značně kritickou reportáž o tom, jak obě německé církve – katolická i protestantská – po válce pomáhaly nacistickým válečným zločincům prchat z Evropy, a to finančně i falešnými doklady atd. Prostě: odlišné pohledy na svět. A vztahy Vatikánu k nacizmu jsou dodnes ostudnou stránkou katolické historie.  Ostatně prezidenta slovenského klerofašistického státu Tisa objevili  Američané ukrytého v nějakém rakouském klášteru.  Ale byl vydán, odsouzen a zemřel arteficiální anémií  mozkovou, tj. na šibenici (jak uvádí Vondráček).

A na západ od naší hranice, i když tam má církev mnoho příznivců, je dosti brutálně  katolická církev označována za největší světovou organizaci, sdružující devianty a prznitele dětí. V kolika katolických zařízeních v Rakousku, Německu, Irsku, a USA docházelo k příšernému zneužívání dětí.  Vždyť ten celibát je už dnes naprostou zhovadinou, ale zabedněnost těch starců ve Vatikánů dosahuje až do nebes. Co to má společného s Kristem? A nedá se s nimi hnout – proto také v sousedním Německu mohutní občanské protivatikánské hnutí pod názvem : My jsme církev! a trvale tam věřící opouštějí katolickou církev a přestupují k protestantské. Česká církev si v tomto ohledu zachovala tvář možná  jen díky tomu, že ji diktatura odstavila.

A když osvícený císař Josef II zrušil spoustu řádů a klášterů, tak po odeznění josefínské osvícenské doby myslím k žádnému povyku na téma církevní restituce nedošlo. I když pak v následujícím 19. století došlo opět k úplnému prolnutí katolické  církve a rakouské  monarchie. A myslím že z té doby pro český národ platí téměř formule: katolicismus= germanizace.

Tak proč dnes tolik povyku kolem církevních restitucí a navíc ještě miliardových odvodů nějakým církevním parazitům.  A těch církví je údajně 17! Hrůza!

Samozřejmě je možné klást stěžejní otázku, zda jen s vírou a náboženstvím se může stát člověk slušným člověkem? Jsou nějaké důkazy pro takovou domněnku? A  nemusíme hned snášet protidůkazy v odkazech na náboženské války (které trvají do dneška), na mučení a upalování hříšníků a kacířů a čarodějnic, na pálení kacířských knih, a jiné projevy náboženské nesnášenlivosti.  Konec konců dřívější tzv. mlčící většinu  národa je možno povětšinou považovat za slušné lidi: necpali se ani do partaje, ani nechodili do kostelů, neudávali, nedonášeli, žili si svým spořádaným životem. Ono se vůbec ukazuje, že slušným nedělá ani vzdělání (kolik zločinů komunismu páchali právníci, tedy  tzv. lepší lidé, kteří původně ani komunisty nebyli, a účastnící Wannseekonferenz byli také z větší části nacisté s humanitním a právnickým vzděláním), a dokonce nezušlechťuje ani klasická hudba (kolik nacistů holdovalo klasické hudbě, Karajan byl přímo aktivním nacistou a chudák Furtwaengler musel dirigovat Beethovena ke každým Hitlerovým narozeninám).

Podle mého soudu jsou církve případně sekty nanejvýš jakési společnosti s ručením omezením ( a to pořádně omezeným, protože nějaká božstva nebyla nikdy prokázána) a podle toho by se měly chovat. Komu se hodí, tak ať si je financuje. Nač je máme vyplácet ještě tolik dalších let?

Závěrem bych rád shrnul:

1. Ty sjednané peníze podle mého soudu nebudou stačit na uchování kulturního dědictví a to je prvořadé. A nedělám si velké iluze o tom, kolik bude možno vybrat na vstupném za návštěvy kostelů.  

2. Přitom bude většina národa odsouzena k ještě dalšímu mnohaletému financování činností nevelkých skupin, o které ta většina v podstatě nemá zájem.

3. Bylo by už na místě zbavit se toho sentimentálního postoje k vírám a náboženstvím.  Není na nich nic ani záslužného ani ušlechtilého. A vůbec je potřeba rozlišovat pojmy VÍRA – NÁBOŽENSTVÍ – CÍRKEV.

Jenom bych se nechtěl dožít toho, aby sem po nějakých nešikovných  formulacích v nějakých zákonech vítězně nevtáhnul Řád Německých Rytířů. Jen nato čekají.

Josef Komárek, leden 2012.