Jak to vlastně bylo s Werichem o spartakiádě 1960?

V současné rušné atmosféře, plné afér korupčníků, mafiánů, politiků  a všelijakých dalších lumpů  je nešikovné přicházet s tématem jiným, a dokonce časově tak odlehlým. (A proč teď najednou tolik povyku, když korupce tady bují už přes 20 let a v daleko větších finančních objemech? A bude bujet dál, jen si budou zúčastnění dávat větší pozor. A budou třeba v těch vilách prošpikovaných odposlouchávací technikou raději diskutovat o Eliotově Pustině nebo o Stylech radikální vůle od Susan Sontagové, zcela po vzoru povídky W.Allena Děvka z menzy.)

Ale opakovaně se v propagandistických pořadech vyskytuje tvrzení, že Werichovi zakázali o spartakiádě 1960 hrát. Naposled počátkem března v pořadu o W + V na ČT. Také Halina P. se před časem do takové propagandy zapojila. Já si pamatuji ale něco jiného.

V roce 1960 jsem byl druhým rokem na vojně a právě do spartakiády nebo těsně před spartakiádu mě vyšla asi týdenní dovolená z vojny. Takže jsem jel domů do Prahy, Praha byla plná spartakiádních účastníků z venkova, tramvaje jezdily přecpané, pamatuji se na pěkné počasí, a samozřejmě první moje cesta vedla do divadla ABC pro lístek na Wericha a Horníčka – a to na bidýlko ke stání, jak jsem byl zvyklý z padesátých let. Ostatně jiné lístky ani nebyly. Nepamatuji se už, co to hráli, ale jednu z těch svých klasických her s těmi legendárními předscénami, kterou jsem už předtím viděl mnohokrát. 

Ona tehdy hrála mnohá pražská divadla,  kvůli spartakiádě měla prodlouženou sezónu. A distribuce lístků zřejmě směřovala ke spartakiádním návštěvníkům Prahy.

A právě v tom byl problém. A právě proto si to tak přesně pamatuji. To představení v ABC bylo sice vyprodané, ale nebylo moc vydařené – divadlo bylo plné spartakiádních návštěvníků z venkova, bylo tam mnoho mládeže, ale ti všichni prostě nebyli na tenhle styl hraní zvyklí, v podstatě příliš nevěděli o co jde. Samozřejmě jsem se pokoušel roztleskávat sál, jak jsem to rád dělal z bidýlka už před tím v padesátých letech, ale obecenstvo reagovalo líně. To v padesátých letech divadlo bouřilo okamžitě.

Nepamatuji se, zdali hráli W + H ještě další představení – po nevalném zážitku z tohoto představení jsem už o další představení v ABC ztratil zájem. A říkal jsem si, že počkám na podzim, až budou mít W + H v divadle zase „své“ obecenstvo.  Čehož jsem se už bohužel nedočkal. Na podzim, když jsem se vrátil z vojny, už Werich do nové sezony nenastoupil. Říkalo se tehdy, že má problémy se zdravím, něco mu našli, chodil pak na ozařování, a v divadle už nehrál, jen ve filmech a v TV. Což bylo mým největším zklamáním po návratu z vojny.

Ale s tím spartakiádním hraním či ne – hraním to není rozhodně tak jednoznačné: nějaké nebo nějaká představení byla.  A v padesátých letech tuhé diktatury byli W + H zářivými hvězdami na pražském divadelním nebi a nic lepšího v Praze už od té doby nebylo. A to do dneška. I když pak už v roce 60, pokud si matně pamatuji, už začala v Praze působit nějaká ta malá poetická divadélka, také Jiří Suchý už myslím začal.  A když dnes vyrážím se seniorkami na turistické trasy, závidí mi, že jsem ještě  dvojici W + H zažil.  (Samozřejmě nevím, jak moc tehdejší diktatura Wericha omezovala. Já jsem na něj chodil asi tak v letech 54 až 58. Tehdy byla historie Osvobozených ale dost živá. Holzknecht vydal tu pěknou knížku Jaroslav Ježek a Osvobozené divadlo, začaly vycházet knižně všechny jejich hry, byly pořady v Divadle hudby, kde přednášel Holzknecht a objevil se tam i Werich i Ježkova rodina. A matně si pamatuji, že někdy v těch letech měl Werich v literárkách celostránkovou stať, kde se trochu obhajoval – a to ne před komunistickou diktaturou – ale asi před nějakými intelektuály, kteří mu snad předhazovali, že to co si může dovolit na scéně on, to jiní nemohou).

A při té spartakiádě 1960 byly v Praze ale ještě jiné hity: a tak jsem hned potom vyrazil do kina Alfa na americký dvoudílný film Vojna a mír. Ten film mě tehdy okouzlil, a když jsem se vrátil z dovolené zpátky k útvaru, hned jsem si půjčil v knihovně celý Tolstého román, a pustil se do čtení.  Kluci mě napsali na směnu až za několik dní (v dobré víře, že si nějaký ten den dovolené přidám – což jsem neučinil, protože přelidněná Praha mi neseděla),  a tak jsem za 3 dny volna celý román přelouskal. Četl jsem v sedě, v leže i ve stoje, snad 10 hodin denně,  a zmáknul jsem ho tak říkajíc jedním dechem. A od té doby patří Tolstoj k mým nejoblíbenějším autorům.

Na tom románu Vojna a mír jsem pak postupem doby čím dál více oceňoval ne ty románové příběhy, ale Tolstého úvahy a výklady lidského chování, dějin a jejich výkladu.  To je tak úžasné pojetí, že by to mělo být dnes povinným čtením pro každého, kdo se chce nějak k něčemu vyjadřovat.

A když se o pár let později začalo v české inženýrské branži rozvíjet systémové inženýrství včetně nakonec i problematiky tzv. fuzzy systémů,  kolikrát jsem si pak říkal: sakra, vždyť toto ovládal Tolstoj už v 19. století. A kolik je dnes polovzdělaných nebo nevzdělaných politiků, kteří jedné nahodilé příčině přisuzují libovolně vybrané následky, obvykle podle momentálních propagandistických zájmů. To už Tolstoj věděl, a napsal (dovolte mi citovat): „Lidský rozum není sto chápat příčiny jevů v celé jejich složitosti. Přitom však je lidskému duchu vrozena potřeba domýšlet se příčin. A tak se lidský rozum – poněvadž nemůže proniknout do nekonečného počtu a složitosti podmínek jevů, z nichž každá může být sama o sobě příčinou – chápe nejbližší shody a říká: toto je příčina.“ K tomu není co dodat.

Josef Komárek, květen 2012.