My jsme vždy slavili

Proč se dneska v podnicích neslaví MDŽ? Když jsem pracoval před revolucí v našem Kulturním domě, byl osmý březen odpoledne v našem podniku nadšeně oslavován. Tedy do roku 1985. Po nástupu M. Gorbačova se ujala nová móda oslavování – bez alkoholu. To nás muže otrávilo, odmítali jsme na našem soudružském dýchánku tančit, scházela nám totiž odvaha.

Tento neblahý vliv měl kupodivu negativní vliv na emancipované ženy, bojovné kolegyně ve vedoucích funkcí (což byla většina), díky nízkým platům jich tam byla také většina. Některé dámy pospíchaly domů k rodinám, ovšem po mírném nátlaku ze strany kolegyň rády zůstávaly, povídaly až už ani mluvit nemohly. Atmosféra oslavy MDŽ v roce 1986 byla zcela jiná. Nalévala se limonáda a mošt, parket k tanci byl prázdný, oslavenkyně dostaly kytičky, ale místnost nešuměla hovory. Ředitel divoce pobíhal od stolu ke stolu a snažil se dámy pobavit. Anička, jedna z vedoucích, projevila svůj názor: ,,Teda tahlenta ,,Glasnost“ nestojí za nic, kam to všechno povede?“ Jak jsem jí tenkrát odpověděl lze snadno domyslet. Vypadala zamyšleně. ,,Co tady budeme dělat?“ Sáhla do tašky pod stolem. Podíval jsem se a ejhle, lahvička vodky. A tak jsme popíjeli upravenou limonádu. Vodka rychle zmizela, ale další z emancipovaných kolegyň měla další lahvičku alkoholu. Naše společnost byla náhle veselá, pořád jsme se nahlas smáli, budili jsme úžas u ostatních stolů. Nevím jak to tenkrát skončilo, to už znám jenom z vyprávění. Prý jsem líbal všechny dámy okolo včetně ředitele. Díky MDŽ a předvídavým kolegyním jsem se stal v podniku známým a oblíbeným. Že prý umím dobře tančit, trsal jsem údajně nejvíc s tou naší stokilovou paní účetní , všechny naše dámy byly dračice. Postoupil jsem ve společenském podnikovém žebříčku. Ani Gorbačov nás tenkrát nezastavil.