Vancouver – dvě podzimní odpoledne (fotoblog)

Každé ráno mě tahá z postele řev racků. Čilé konverzaci se většinou oddávají kolem šesté ranní. Dneska nic neslyším. Zvláštní.

Vykoukla jsem z okna a ani výhled nebyl jako každý všední den. Polovina města zmizela v hustých mracích, které se houlily těsně nad okolními domy a ty vzdálenější schovaly úplně. Racci nepoletují. Nehybně visí v prostoru, jako by byli uvázáni na neviditelných nitkách a jen tak plachtí. Z olověného nebe padají provazce vody, zleva svisle dolů a z mraku napravo, zcela proti zákonům zemské přitažlivosti, téměř vodorovně. Snažím se otevřít okno, ale nápor větru mi to nedovolí. Moře, které se tu nikdy ani nevlní, je nezvykle rozbouřené. Na ulici se po chodníku honí chuchvalce barevného listí. Jediné, co přehluší poryvy větru je hejno štěbetajících kanadských hus, které prosvištěly kolem.

Od západu se ozývá hřmění. Mraky po obloze plují neuvěřitelnou rychlostí. Nad horami na severu se klene krásná duha. Nebe se protrhává, déšť pomalu odeznívá,…

Štiplavě ledový vítr s krůpějemi vody se mi zapichuje do tváří. Napěněný oceán se tříští o skály. Tu a tam na vodě poskakuje nějaká zbloudilá bílá loďka…

Dnes mě opět budí racci. Jejich ryčné chechtání poletuje na vlnách mírného podzimního vánku. Hladina oceánu je klidná a v ranním slunci se blyští jak zrcadlo. Mrazivé noci zbarvily okolní krajinu do neuvěřitelných odstínů. Zatímco tady dole to hraje všemi barvami, okolní kopce pokryté hustými smrkovými lesy jsou temně zelené se sněhem pocukrovanými vrcholky.

Podzim pomalu odeznívá. A zima jak vidno už klepe na dveře……