Do sluchátek mi řve ´Ai, se eu te pego´, šest let starý hit, který bodoval i u nás. Piluju naladění se na brazilskou notu. Před sebou mám skoro 12 hodin letu...
No co, zkouknu pár filmů, chvíli budu hypnotizovat letadýlko na malé mapce na displeji přede mnou, naordinuju si pár hodin spánku, abych se přehodila na brazilský čas, a než se naděju, tak budou hlásit ´welcome to Rio de Janeiro´, nebo možná spíše, ´bem-vindo ao Rio de Janeiro´.
Je těsně před Vánocemi 2015. Peču cukroví. Jako kulisu si pouštím už po x-té pohádku Rio. Místo vykrajování koleček jsem přilepená k obrazovce. Zase.... Kéž bych mohla být papouškem Blu a ….
Střih.
Je polovina května, letadlo právě prořízlo duchnu hustých mraků a pod námi se rozprostřelo moře světýlek. Je půl 8 večer a je tma jak v ranci. Jsem v Riu, splnil se mi sen.
Ač pro mě je půl hodiny po půlnoci, jsem svěží jak rybka a na tváři mám blažený výraz. Bez problémů procházím pasovkou, kontroluji, že v pase mám numero končící číslicí 1, tedy číslem pro vstup, a ne dvojku, což je číslo pro výstup ze země. Je to prý častá chyba a při odjezdu by mi mohla trochu zkomplikovat život…. Mediální masáž ohledně viru Zika, která propukla asi týden po nákupu letenky, je hodně vzdálená. Na letišti nevidím žádné velké varovné tabule, ani bannery ´vítejte v pekle´ tu ještě nejsou, v květnu asi ještě policisté zaplaceno dostali…tak snad nějakého ve městě potkám, když je to tak nebezpečné město, od jehož návštěvy mě všichni mí necestující kamarádi tak zrazovali. Zatím se není čeho bát, zatím nemám vlastní zkušenost, i když to se po pár dnech změní. Autobus projíždí liduprázdnýma ulicema strašidelně vypadajích čtvrtí (no co, ve tmě to prostě všechno vypadá hůř), s pouze sporým pouličním osvětlením,…do hodiny jsem na jihu, u oceánu, v turistické Zoně Sul. Projíždíme podél známé pláže Copacabana. Tady to žije…i když tu je turistů nepoměrně míň než obvykle, přeci jsem tu tak trochu mimo sezónu. Na plážích jsou takzvané ´postos´, budky pro plavčíky záchranáře, podle kterých se dá orientovat. Bydlím na posto 10, na pláži Ipanema, jež je podle místních, Cariocas = pocházející z Ria, místem milionářů, posto 11, v sousední čtvrti Leblon, pak místem miliardářů. Něco na tom bude…jsou tu krásné rezidenční budovy, s předzahrádkami chráněnými masívním plotem z kovových tyčí, sklem, všude jsou nainstalované kamery a u každého vchodu sedí sekuriťák. Je půl 11, světelná tabule hlásí 25 stupňů. Autobus mě dovezl skoro až k hostelu, na bloku a půl míjím osůbky, posedávající na židličkách, schoulené, ve fleeskách! Pod hustými stromy je hodně velké šero, lampy jsou z půlky schované v hustém listoví. Všude je klid, který narušují kolečka kurfu skákajících po nerovné dlažbě, a vzdálené houkání sirén. Hledí na mě usměvavé tváře, které mě pozorují a zdraví ... ´boa noite´, ´olá´.
V hostelu od kluka na recepci fasuju povlečení, identifikační náramek - zakládají si prý na maximálním dodržování bezpečnosti - do hostelu nemá přístup nikdo cizí, člověka bez náramku okamžitě odlapí a do budovy naproti, kde jsou jednotlivé pokoje, vás pustí přes zvonek, kdy si vás recepční napřed prohlídne přes kameru. Pak ještě drink na přivítanou – takhle mi pivo už dlouho nechutnalo – nespočet rozzářených úsměvů, rad, informací, otázek, co všechno mám v plánu,.. Prý ale tou úplně nejdůležitější věcí je, že každý den tu mají hodinu jejich národní drink Caipirinha zadarmo. Je půlnoc...jsem ´na nohách´ nějakých 26 hodin….boa noite….a zítra, podle plánu, hurá na Ježíše!
