Původní plán byl vydrápat se nahoru hory, ale po nepříliš příjemné epizodce s místním obyvatelstvem z předešlého dne, jsem změnila plán.
K soše se dá dojít po cestě, která začíná v parku Lage, nedaleko Botanických zahrad. Nezávisle na sobě mi ovšem pár lidí potvrdilo, že tato trasa je oblíbená nejen u turistů, ale i u místních, jejichž jediným cílem je vás obrat o cennosti. Peněz nosím minimum, telefon je takřka bezcenný, ale foťák bych odevzdávala nerada. Navíc už to na mě za bílého dne zkoušel jeden urostlý ramenatý teenager, který se na mě přilepil a čekal, kdy mi v nestřežené chvíli bude moci utéct s taškou. Byl to amatér (naštěstí), takže ho trochu rozhodilo, že jsem na něj začla křičet (v angličtině), udělala myšku, a doběhla do otevřeného prostoru, abych byla vidět, kde opodál řídila dopravní policie ten chaos na silnicích.
No co, jízda lanovkou bude taky zážitek, netřeba nic pokoušet, že. Naskočit na bus můžete prakticky kdekoliv, každý druhý jede do zastávky Cosme Velho, kterou neminete, neb je tam dav lidí, který míří do fronty k pokladnám. Organizace je úžasná. Paní obrovskou frontu kouskuje k jednotlivým pokladnám, kde v mžiku vydávají lístky s konkrétním časem odjezdu. Další možností bylo jet nahoru soukromým dopravcem, jež své služby nabízel přímo u zastávky autobusu – prý za stejnou cenu a bez front. Hm…jsem obezřetná…volím plán A, a navíc chci jet stylově, červenou lanovkou.
Nakonec to není tak hrozné…než jsem prolezla obchody se suvenýry, vybrala pohledy, a zdlábla svačinu, tak byl skoro čas se seřadit u turniketu, kde postávala skupinka s mým časem. Nahoru to jede zhruba půl hodiny. Lanovka projíždí bujnou vegetací, lesem národního parku Tijuca, kdy tu a tam stromy ustoupí, a člověku se naskytne krásný výhled na oceán.
Je to tu jak na Václaváku – neumím si představit, jak to tu vypadá v sezóně – ale stejně člověk nějak ty davy přestane vnímat, když se před ním objeví mohutná záda Ježíše, s obrovskýma rozpaženýma rukama a mírně skloněnou hlavou.
Pak už jen stačí sochu obejít, sejít po schodech dolů a otočit se.
Člověk tak trochu neví, co dřív. Jestli koukat po okolí – dole je vidět Laguna, na které se jely vodní olympijské soutěže, pláže Ipanema a Copacabana a v neposlední řadě Cukrová homole.
Vše pod námi je protkáno zalesněnými kopci, k jejichž vrcholům se tu a tam pnou chudinské favely, které připomínají hromádky rozsypaných kostek Lega. Jedna pestrobarevná kostička vedle druhé. Zoomuju na Ježíšovo srdce… Zezadu podstavce se dá jít dovnitř, je zde kaple, ale samozřejmě člověk nemá šanci. Chtějí ji vidět všichni. Na cestě dolů je sice také fronta, ale nevadí, chvíli si krátím focením neposedného savce, který pobíhá po větvích nad námi, a klábosím s Ekvádorcem, který měl za přítelkyni Češku, byl v Praze, no a ten hrad, co tam máme – páni! Ty jsi ještě nebyla v Ekvádoru, no, tak to musíš přijet! Něco naplánujem. Legrační je, že jsem na pokoji s holčinou s Argentiny, která chodila s klukem z Čech, byla v Praze, no a ten hrad, co tam máme! Páni! Byla jsi v Argentině? Ne? No, tak to musíš přijet! Něco vymyslíme... Dole naskakuju na bus a jedu do centra. Klimka jede na plné obrátky, je mi pekelná zima. Další zastávkou je Lapa, kde je krásný akvadukt a také Selarónovyschody (Escadaría Selarón).Známé barevné kachličkové schody. Místu bezprostředně pod oblouky akvaduktu se tentokrát vyhnu, neprahnu po dalším nepříjemném setkání s místními zlodějíčky. Lapa žije. Večer se tu chodí do barů. Procházím místní trh, všude kopce ovoce, chilli papriček,…a copak nám to tady voní? Přes chumel lidí nic nevidím…na deseti pánvičkách se pečou tapiokové palačinky – je libo naslano se šunkou a sýrem, nebo raději kombinaci šunky, rajčete a bylinek? Nebo snad nasladko s banánem a …
sbíhají se mi sliny, ale zatím nemám hlad, tak to stáčím směrem k místu, odkud by měly jet busy do čtvrti Santa Teresa, která je hned nad kopcem. Starou žlutou tramvaj jsem bohužel neviděla ani jednu, tak nevím, možná je zase nějaká odstávka. Podle informací na internetu by měly omezeně jezdit…hm. Ráda bych se projela žlutou tramkou přes akvadukt, ale není mi přáno. Ve chvíli, kdy vidím osazenstvo busu a vlastně i lidi na zastávce, měním názor. Santa Teresa se vypouští. Jsem široko daleko jediná turistka a budím pozornost. Zvláště pak u mužské části populace, i když paní ověšená taškami na mě taky nějak podezřele zírá. Zato v suvenýr obchůdku jsem si získala veškerý personál – zaujalo je focení mého cestovatelského kamaráda – malého žlutého Káchněte, které se mnou jezdí už neuvěřitelných 18 let. Je sranda pozorovat lidi, kteří se na vás zprvu koukají s úžasem, kdy Káchně aranžujete s něčím pro danou destinaci typickým, a za chvíli je to strhne a ještě vám vymýšlejí různá zákoutí. Kupuju odznáček na lednici Selarón schodů, Káchně mám zvěčněné, v tašce mám banánový likér a trošku pod vlivem – těch ochutnávek bylo poměrně dost – nemohla jsem se rozhodnout mezi banánovým a kávovým a prodavač hojně doléval – takže chůze po schodech bude patrně trochu vrávoravá.
Vypadá to, že turisti pochodují z jednoho turistického místa na druhé, nebo se spíše nechají vozit, a to mezi, je vůbec nezajímá. Škoda, přicházejí o hodně. I když chápu, proč to tak je. Masáž, jak je tohle město nebezpečné, je poměrně vydatná. Ano, může být. Pokud si člověk nedává pozor a ´leze´, kam nemá. Jako já, která jsem na chvíli zapomněla, kde jsem, a snažila se do sebe načerpat krásu tohohle nespoutaného pulsujícího místa. Zkrátka se vyhnout odlehlým místům ve dne i v noci, všeobecně místům bez lidí, favelám – pokud nejdete do těch, které jsou na seznamu Rio atrakcí. Zejména favela Santa Marta je turisty vyhledávaná – dokonce se tam pořádají organizované výlety – točil se tam totiž klip Michaela Jacksona, They don´t care about us, a od té doby tam má sochu, což je jasný turistický cíl. Bohužel z nedostatku času jsem to nestihla – snad příště. Jako obvykle je to na kopci, kdy si člověk může prohlédnout město zase z jiného úhlu…ale to jsem zase odběhla. Ježíše i schody si můžu odškrtnout....
