Paříž - elegantní, sofistikovaná,....a vytříbené chuti

Táta říká, že mám toulavé boty. Brity svrbí chodidla (having itchy feet) a mě s nimi. Tentokrát svrběla natolik, že o mém dalším výletu bylo rozhodnuto během několika minut. Po mírném osobním boji, boji se šéfem, lehkém přemítání a zvažování pro a proti, opět zvítězila Paříž. Tentokrát ta letní, prosluněná a hlavně zelená! Má narozeninová.

Paříž je mi hodně blízká. Připadám si tam doma. Hodně mi připomíná Prahu. Historie našlapaná na každičkém kousíčku. Každá (druhá) budova je unikátní. A nemusí jít zrovna o Louvre nebo další položku na seznamu ´Deset nej z Paříže´. Obyčejný obytný dům s dřevěnými okenicemi a železným okrasným ´žbrdlením´ je svým způsobem architektonickým skvostem. Pár takových činžáků rozesetých kolem malého náměstí s několika stromy, pár stolečky s proutěnými židlemi a máte obrázek jak vystřižený z profláklého Montmartru.

Na každém rohu pouliční kejklíř. Zdánlivě nesourodá banda hudebníků (nejenom zevnějškem) vytváří neodmyslitelnou atmosféru bohémské ´Hory mučedníků´ nad Seinou. Rytmus i zapálenost jednotlivých členů místního kvarteta je nakažlivé. Přidávám se k hloučku nadšených diváků a najednou i já podupávám do rytmu a ´velmi neochotně´ přebírám fotoaparát, abych zvěčnila roztančený zamilovaný pár.

Čtyři dny brouzdání romantickou Paříží. Uličkami, které ukrývají další úžasná místa, která člověk při první návštěvě nemá šanci vidět. Kdy s mapou zuřivě běhá od jedné památky ke druhé a na to ostatní už nezbývá čas.

Je půl jedné ráno. Stojím na mostě kousíček od nasvíceného Notre Dame. Cpu se palačinkou a opět podupávám do rytmu. Tentokrát vyhrává marocké či alžírské (?) duo. Libozvučná francouzština se telelí spolu s horkým nočním vzduchem. Je pozdě, ale vůbec se mi nechce spát. A nejsem sama. Přilehlé nábřeží a most jsou plné lidí, kteří si vychutnávají koncert pod širým nebem.

Do Paříže jsem jela sama, ale přesto jsem sama nebyla. V hostelu jsem byla obklopena stejně fláklýma lidma jako jsem já. Lidma, kteří čapnou batoh a prostě jedou.

Lidma, kteří nic neřeší. Itinerář se jim mění podle toho, koho potkají a kdo je zlanaří, aby pokračovali právě s nima. Proč mi není dvacet, nemám konto nadité penězma a jedinou starostí není, kam pojedu zítra? Když jsou peníze, jde všechno. Google najde, plastová kartička zaplatí, tiskárna vyplivne,...sbalit bágl a jede se dál.

Latinská čtvrť je hned po Montmartru mým dalším oblíbeným místem. Je to směsice kultur promítnutá do chuťových buněk. Ideální část, kterou projít, když má člověk hlad a nějak neví na co má chuť. Najdete tu všechno. Malebné restaurace nabízející typickou francouzskou kuchyni - sýrové fondue ze Savojských Alp toulouskou klobásu či pestrý výběr sladkých/slaných palačinek, exotické marocké restaurace s typickým tajine a kuskusem či řecké, kde si pochutnáte na kuřecích souvlaki či se pořádně našťouchnete porcí musaky. Hodně restaurací nabízí akční menu, které začíná zpravidla na deseti eurech.

Já zvolila šneky a cosi, co bylo výtečné chuti a připomínalo český guláš se sypavým hovězím masem a zeleninou. Julia Roberts měla pravdu. Jsou to ´svině klouzavý´. Po prvním neúspěchu jsem kleštičky odložila, neposlušného hlemýždě chytla za ulitu a nemilosrdně ho vydlabala vidličkou. Omatlala v bylinkovém máslíčku a slupla jako malinu. Doslova.

Na Francouze neplatí ustálený názor světových dietologů, kteří tvrdí, že po paté (?) hodině by se nemělo jíst. Francouzi ´žerou´. Dopřávájí si do časných ranních hodin. Sedí venku, pokuřují a cpou se. Uždibují delikatesní sýry ze sýrových tabulí, vidličkou napichují tenoučké plátky pikantních klobásek, ukusují ze slaných koláčů a vše hojně prolévají královských mokem. Nábožně vychutnávají. Po desáté večerní stůl neseženete. Odchází se se zavírací dobou (Na Montmartru je to zpravidla ve dvě hodiny ráno nebo podle zákazníků, prozradil místní sdílný číšník, když jsem si objednala druhý džbánek mého oblíbeného cideru - lehce perlivého alkoholického jablečného ´moštu´.)

Paříž žije. Místní se mísí s turisty, jež by si stejně jako já nejradši tuhle jedinečnou atmosféru natočili do láhve, zazátkovali a odvezli s sebou. Všichni vypadají tak uvolněně, bezstarostně.

Pro ty, co mají ´hříšné´ myšlenky je tu kolébka svůdného tance kankán. Hned pod kopcem (Montmartre) v srdci pařížského ´Red light district´ najdete proslulý Moulin Rouge.

Praví Pařížané jsou elegantní. Jakoby vystřižení z módního žurnálu. Okopané boty člověk nevidí. Jsou upravení, švihácky oháknutí. Vytahaný svetr a džíny v šatníku jak vidno místo nemají.

Paříž nepůsobí snobsky, spíš tak nějak ..... sofistikovaně. Prostě na úrovni.

Narozeniny jsem oslavila s neuvěřitelnou směsicí národností. Zastoupení měla Austrálie, Spojené Státy, Turecko, Brazílie, Argentina,... S láhví výborného beaujolais, na schodech u baziliky Sacre Coeur s výhledem na rozsvícenou Paříž. 

A kdyby tam nestál ten strom, i ta osvícená Eiffelovka by mi o půlnoci blikala do rytmu spolu s ´Happy birthday´ songem, který mi všichni zazpívali.