O rošťáckém kotěti, aneb jedno moje pracovní odpoledne

Z přepravky se ozývá rachtání kočkolitu a srdceryvný nářek nešťastného kotěte. Otevřela jsem dvířka a nic. Po kanceláři se rozhostilo hrobové ticho. Po kotěti ani stopy. Musela jsem sama na všechny čtyři, abych toho malého tvorečka v přepravce lokalizovala. Kotě úplně splývalo s bílými granulemi. Bylo namáčknuté na zadní stěně, podivně přikrčené a koukalo na mě výrazem, který odrážel směsici zvědavosti, strachu z neznámého a čehosi, co naznačovalo notnou dávku lumpačení.

Na vratkých nožkách se vypotácelo ven a keclo si na zem. Nad tlapkami, nyní ledabyle rozprostřenými na našem šedivém koberci, nemělo jak se zdá ještě úplnou kontrolu. Jako by se divilo, k čemu vlastně jsou.

Vešel klient. Koutkem oka jsem zahlédla jen šedavý stín - i přes neposlušné, motající se tlapky kotě vzalo neuvěřitelnou dráhu a schovalo se pod nejbližším stolem. Tak takhle to nepůjde. Příště by taky mohlo zatoužit po azylu na naší rušné ulici. Čapla jsem kotě, čímž jsem si vysloužila několik drápanců a jeden poměrně vydařený stisk malými ostrými zoubky.

Trochu jsem se s kotětem pomuckala, z pod drápků vyprostila pár vytažených ok z mé oblíbené vesty a s pozvdechem usoudila, že je čas jít něco dělat.

Kotě putovalo do krabice.

´Mně se ale v krabici nelíbí! Já chci prozkoumávat své nové teritorium. Je tu takové množství skvělých schovávaček.´ Kotě mě počastovalo ukřivděným pohledem, máchlo tlapkou a ladně vyskočilo z krabice. No tak jo, vzdávám se, práce počká. Koneckonců mám s roztomilým chlupáčem jen několik hodin, protože pak poputuje prozkoumávat své nové království.

´Co to je? Takový divný chumel? Dá se tím skvěle prolézat a nechutná to vůbec špatně. Jéé, a tady to končí....´ V tom se ozval kolega s tím, že má černý monitor. Kotě, nezbeda, zvládlo uvolnit kabel. Tak tohle taky nepůjde. Kotě jsem dostrkala doprostřed koberce, ale to se mu moc nezamlouvalo. Třemi ´přískoky v před´ se opět přesunulo do přítmí kolegova stolu. 

Úplně jako bych slyšela ´proč mě tu nenecháš? Tam u tebe nic není. Za to tady jsou ty ´úžasné pohyblivé provázky´, se kterými si můžu hrát´.

Pestrý život ulice, aneb lákavý svět za dveřmi

´Ten se taky musí pořádně prozkoumat. Ještě předtím si ale pohraju s mravencem na rohožce a zaskotačím s mouchou´. Kotě sotva chodí, ale skákat umí dokonale. Naše kotě právě levituje ve výšce nějakých dvaceti třiceti centimetrů s tlapkami vlajícími všemi směry.

Další klient. Mávám a gestikuluju, abych upozornila na našeho zvědavce zaparkovaného těsně za našimi dveřmi.

Kotě vrní v mé dlani a cumlá mi palec. Je čas oběda. Kotě přebírá kolega a já jdu pro proviant.

Po obědě naše kotě konečně odpadlo. Stočené v krabici na ručníku pěkně pochrupuje.

Asi po čtvrt hodině, kdy jsem se ani zdaleka nestačila prokousat hromadící se kupou lejster, se náš spáč probudil. A vše začalo nanovo.

Nespokojené mňoukání, uražený výraz ve tváři (říkajíc ´co zase dělám v tý krabici?´) se mísí s potutelným. ´Já vám ukážu! Já vám dám! Za všechna ta příkoří na mně napáchaných.´

Šikla by se nějaká hračka. Z šuplíku jsem vyhrabala starou myš (nebojte, neskladuji v zásuvce tlejícího hlodavce) a snažila se kotě trochu unavit. Myš měla úspěch. No, zhruba tak na pět minut.

Kamarádka vždycky svou kočku ´ukolíbala´ neustálým drbáním. I ve spánku se naučila hýbat prsty, aby kočka spokojeně předla a neskákala jí po hlavě (doslova) ve snaze vyburcovat ji k nočním hrátkám.

Za zkoušku nic nedám. Pravou rukou zvládnu kotě a pomocí levé aspoň zkouknu maily. Uvidíme, jak to půjde. Kotě tlapkou posouvá tubu s lepidlem, očuchává hrnek s kafem a ladně se proplétá mezi kytkou v květináči a telefonem.

´Čas na pomstu za ty krabicové útrapy´

Kotě se promenáduje po mé klávesnici. Nadšeně sleduju kotěcí výtvor. Na monitoru přibývá kotěcího textu ´kkkkkkkkkkkkkllllllllllmmmmmmmmmmm kkkllllmm....´Počítač kvičí, něco se mu nelíbí. Kotě uskočilo, čímž tlapkami rozhýbalo navršené papíry, které se teď houpavým pohybem snášejí k zemi. Zvuk ustál a kotě se bázlivě vrací zpět. Monitor se přepnul na můj Inbox. Nevím, jestli kotě prošlo nějakým počítačovým rychlokurzem, ale šlo zcela najisto a ´natlapkovalo´ kombinaci CTRL, klávesy ´a´ a ´delete´. Seznam mých emailů zmodral a zmizel. Ještě že jde všechno napřed do ´smazaných položek´, jinak by mých několik desítek emailů bylo nenávratně pryč.

Nakonec můj plán vyšel. Kotě uznalo, že čtvrthodina spánku po obědě opravdu nestačí. Poslušně se nechalo položit na ručník a s výhledem na mou myš, bohužel opět jen tu počítačovou, začalo spokojeně vrnět a po několika minutách upadlo do spokojeného kotěcího spánku.

Den je u konce, čas jít domů. Téměř se slzou v oku se loučím s plyšovým uličnickým klubíčkem, které stále pravidelně oddychuje na mém stole. Škoda, že si ho nemůžu vzít s sebou....

(fotky nejsou dokonalé, omluvou mi budiž jedno neposedné kotě a půjčený foťák)