....přistihl jsem se, že historky z minulosti vyprávím se zářícíma očima. Mohly za to vzpomínky. Falešné, ale lidské. Pomáhají usmířít se s minulostí, lhostejno, jak byla šílená. Pojednávám paradox: Můžete krásně vzpomínat na blbé časy.´ (Citace z článku o jednom východoněmeckém spisovateli).
Odjakživa se ráda brodím regály s jídlem. Hledám nové ingredience, zkouším nové exotické recepty. I po dvaceti letech si pamatuju své výlety do místní ´sámošky´. Akorát tenkrát to nebylo o cizokrajném koření, ale především o sladkostech.
Zbožňovala jsem lízátka. Taková ta placatá. Stála 45 haléřů a na obalu byly obrázky z Večerníčků. Můj nejoblíbenější byl s Rumcajzem, Mankou a Cipískem. Jednou jsme byly s mámou v obchodě a já strašně to lízátko chtěla. Máma říkala, že čokoláda Milena (za 3 Kčs) mi stačí a ať tam to lízátko vrátím. Nechtěla jsem se ho vzdát. Nechtěla jsem ho ukrást...... Žádné detektory tenkrát nebyly, takže si nikdo nevšiml, že jsem lízátko pronesla. Dostala jsem tenkrát pěkně vynadáno.
Milovali jsme Vitacit. Koupili jsme vždycky několik pytlíků citrónového a jahodového, a pak soutěžili, kdo bude mít nejžlutějčí či nejčervenější jazyk. Pak jsme sice měli překyselené žaludky, ulepené dlaně, ale že jsme si užili legrace. Nebo jsme si do pusy nacpali tak pět žvýkaček Pedro a soutěžili, kdo vyprodukuje největší bublinu. Žvýkačka se kolikrát rozplácla přes celý obličej a pamatuju si, že dostávat ji potom z řas už taková sranda nebyla.
Nejoblíbenější byly bonbóny Slavie (k dostání dodnes), a pak ještě jedny bonbóny, také s fotbalovým míčem na obalu, s čokoládovým vnitřkem rozplývajícím se na jazyku. Ty už se ale bohužel nevyrábějí.
Pamatuju na malé kruhové perníčky s rybízovou náplní. Prodávaly se jednotlivě a byly úžasné. Vždycky jsem napřed snědla perník okolo. V ruce mi pak zbyl tlustý rybízový kotouč, který na tom byl to nejlepší. Nejprofláknutější čokoládou byla Barila s arašídy, malá za 4 a velká za 8 korun. Docela láce na tehdejší dobu.
Chodila jsem nakupovat. Chleba za 4,20, rohlíky za 40 haléřů (předtím za 30, ale to si už nepamatuju) a mléko v igelitovém pytlíku. Máma mi vždycky kladla na srdce, abych pytlík pořádně prohlédla, jestli není děrarý. Chvíli jsem se přehrabovala v přepravce a po chvíli přece jen jeden neporušený v mléčné lázni našla. No jo, ale ty zpropadený drátěný nákupní košíky!! Než jsem došla k pokladně, pytlík byl propíchnutý a za mnou se táhla cestička bílých krůpějí. Když jsem někdy přece jen to mléko v síťovce domů donesla, hned jsem si udělala své oblíbené Malcao.
Hodně jsme tenkrát sladili, takže u nás doma vždycky byla velká spotřeba kostkového cukru. Cukr jako cukr, říkala jsem si. No, ne tak docela. Jeden se provával v modré krabičce, na které byl namalovaný šálek čaje (8 Kčs). Kostky ve tvaru kvádříků, které se hezky rozpouštěly. Jednou jsem přinesla jiný. Ve fialové krabici, která se po otevření už nedala pořádně zavřít. Běloučký cukr slisovaný do pravidelných krychliček se ale špatně rozpouštěl a taky jsme najednou nevěděli kolik kostek do hrnku, aby byl sladký tak, jak jsme zvyklí. Hotová pohroma!
V porovnání s dnešní nabídkou toho tehdá v mrazících boxech člověk opravdu moc nenašel. Ale i tak se dalo vybrat. ´Komunistický´ polárkáč byl prostě úžasný. Ten ve čtvercové krabičce, ne Rondo v té kulaté. Nebo nanuky. Čokoládové Rolo a vanilkové Jumbo. Tenkrát nám nevadilo, že ´čokoládový´ povrch byl mazlavý a do kvalitní křupavé čokolády, kterou známe dnes, měl hodně daleko. Nabídka byla velmi omezená a kromě základních příchutí čokoládové a vanilkové vlastně nic jiného nebylo. Takřka jediným ovocným zástupcem byl můj oblíbený Táboráček, jahodová dřeň v malém upatlaném kelímku.
V koupelně jsme měli ´kvalitnější´ šampon Schwarzkopf, prací prášek Azur a Pan Vajíčko dělal v televizi reklamu na kulaté mýdlo Femina (máma ho pak dostala pod stromeček) nebo to bylo na zubní pastu Perlička? V nemožné plechové tubě, která hned někde praskla?!
Od ´Listopadu´ je to neuvěřitelných dvacet let a já stále čas od času zvzpomínám na staré ´dobré´ časy mého pohodového dětství, kdy jedinou starostí bylo naučit se na písemku a nezapomenout na domácí úkol. Časy bez hrůzného politického podtextu. Časy z pohledu dítěte, které na chatě sbíralo s kamarády poházené zálohované pivní lahve, abychom měli na další kolo zářivě barevných jazyků a ulepených řas.
