Mami, já chci psa, kočku,... Můžu mít aspoň křečka?

Morče? Papouška,....?? Škemrala jsem doma pokaždé, když mi bylo smutno. Touha po domácím zvířeti se stupňovala, když jsem byla nemocná, a to přímou úměrou se stoupající teplotou. Bylo-li to jen běžné nachlažení, většinou jsem se nechala uchlácholit pouhou domluvou. Měla-li jsem ovšem nějakou zákeřnou chřipku, moje lítostivost se stupňovala a většinou vyústila v srdceryvný brekot, přoč taky nemůžu mít nějaké domácí zvíře jako všichni ostatní.

Měli jsme ovšem malý byt a i kdybychom se tam nějak všichni vmáčkli, pes by byl chudák. Pes do bytu nepatří. Maximálně nějaká kapesní variace na psa typu Jorkšír nebo nějaký Krysařík. Cokoliv větší než přerostlý hlodavec v bytě nemá co dělat. Ale to jsem pochopila až mnohem později.

Jediné, co mi rodiče v útlém dětství dopřáli, byly rybičky. Kulaté akvárko stálo v pokoji na peřiňáku. Rybky jsem zaujatě pozorovala, jak se proplétají vodním žabincem a pravidelně jsem přisypávala krmivo z bílomodré trojhránkové krabičky. To aby holky neměly hlad. Po nějaké době jsem opět podřepla, abych zkontrolovala, jak se rybkám vede. Hm, je jich tam nějak málo? Že by se mnou hrály na schovku? Nijak jsem to neřešila, nasypala z krabičky a šla si po svých. Rybky mě omrzely, nic s nima nebylo. Raději jsem šla do parku s kamarádkou venčit jejího psa.

Po pár týdnech jsem zjistila, že krmím prázdné akvárko. Záhada! Kam se ty rybky poděly? Že by tam byl nějaký rybí predátor, který se přimotal do pytlíku ve Zverimexu? Všechny rybky snědl, a pak sám pošel na přežrání? Dále jsem to neřešila a prostě jsme si užívali pohledu na zelené rostlinky v naší skleněné kouli. Když jsme o Vánocích stěhovali peřiňák, abychom mohli ke zdi plácnout stromeček, byly rybky, jedna vedle druhé, vyrovnány podél pokojové zdi. Asi chudinky z toho plavání kolem dokola zblbly a vyskákaly ven.

Nové rybky jsem nepořídili ze strachu, že by dopadly stejně a investovat do obdélníkového akvárka se našim evidentně nechtělo. Ale jak jsem říkala, rybky byly stejně nudný, takže jsem se jejich obnovu ani nesnažila protlačit.

Když mně bylo asi deset, táta z papírové krabičky vysypal na koberec v předsíni cosi malého, hnědě flekatého, cosi, co se nehýbalo. ´Co to je?´, optala jsem se. ´To je želva. Suchozemská želva´, odvětil táta s vítězoslavným úsměvem na tváři. ´A to je živý? Vypadá jak kdyby byla gumová...´ V tom se to malé pískově zbarvené stvoření s pravidelnou hnědou mozaikou na krunýřku probudilo. Vystrčilo hlavu, natáhlo krejzlem obehnaný svraštělý krk a jalo se bez jakýchkoli skrupulí, že je v novém neznámém prostředí, prozkoumat naši předsíň. Do naší domácnosti tak přibyl další člen, naše želva Boženka.

Naše Božka s námi byla po celý rok. Někde v nějakém pořadu lehce poinformovali o pěstování želv a jejich zazimování. Ovšem také zmínili, že někdy se taková želva ze zimního spánku ve sklepě či v lednici neprobudí, že vyschne, ...prostě samé katastrofické scénáře. O Božku jsme nechtěli přijít. Spala kdy chtěla, jedla, kdy chtěla... a byla součástí naší rodiny po dlouhá léta. Byl to nespoutaný živel. Na trávníku na naší chatě jí táta udělal takový výběh. Ohrádku řekněme metr na metr. Vyrobila jsem jí domeček (ptačí budku, jejíž výrobu jsem se naučila v rámci předmětu ´dílny´), kterou jsem zkušeně upravila potřebám takové želvy. Naše Božka ráda spala ve sklonu 45 stupňů, tak jsem jí tam udělala nakloněné zdi.

Výběh o rozloze metr čtvereční ale naší Božku neuspokojoval. Ač měřila asi 10cm a plochu měla tedy dostatečnou, usilovně se snažila překonat zdi ohrádky a mít tak možnost prozkoumat nekonečnou divočinu, která se dozajista nacházela za ní. Tak jsme Božku občas pustili. Seděla jsem na lavičce a hlídala našeho malého bezbedníka. Na svých vratkých nožkách totiž běhala neuvěřitelně rychle. ´Dobrý den´, pozdravila jsem souseda. ´Ahoj´, ozvalo se zpátky. ´Na prázdninách?...A jedeš letos zase na tábor?...´Pár minut uběhlo a já s hrůzou zjistila, že jsem úplně zapomněla na naší Boženu. Hrůza, kde může být? Nastal problém. Na psa zavoláte a je šance, že přiběhne. Na želvu můžete volat celý den a odpovědi se samozřejmě nedočkáte. Navíc je malá, takže není vidět a její ochranné zbarvení taky zrovna nepomáhá. Hlavně jsme měli strach, jestli se neprotáhla okem našeho pletivového plotu a neprozkoumává sousedovic zahradu. Už jsme málem naši Božku obrečeli, když ji táta objevil spící v našem rybízovém keříku.

Naše Božka měla ráda ovoce. Na krunýř jí tuhle spladla ze stromu velká třešeň. Tak ji potrestala a celou, až na pecku ji spořádala. Švestka měla podobný osud. Po melounu se mohla utlouct. Měla hrozně ráda jetelové kvítky a ze salátu nejvíc holdovala šťavnatým řapíkům. V televizi říkali, že taková želva nepohrdne ani vajíčkem na tvrdo. Naší Božence náramně chutnalo. Ale takový zápach, jaký vyprodukovalo to naše malé stvoření.... to by člověk nezvládl ani po konzumaci tří plechovek fazolí. Ač Božce chutnalo, raději jsme jí ho už nedali, abychom jí ješte nepřivodili nějaké zažívací problémy. I když Božka vypadala docela normálně, až na obrovskou smrdutou světle žlutou pěnu u ocásku.

Někdy jsem jí krmila. Tenoučký plátky okurky jí člověk musel přidržet, sama by to zvládala hůř. Kolikrát se stalo, že poslední kousíček, který si Božka rozhodně nehodlala nechat ujít, ať to už šlo o okurku či salát, měla i s notnou dávkou proteinu v podobě kusu masa z mého prstu. Teď jsem to trochu přikrášlila, ale řeknu vám, že zrohovatělé dásničky naší Boženky měly pořádný stisk a zarudlý trojúhelník na mém prstu šeredně bolel a blednul několik dní.