Kdykoliv můžu, ujíždím do přírody. Té naší, jedinečné. Plné lesů, luk, rybníků,.... a skal. V těch Adršpašských jsem ještě nebyla.... A tak hurá na výlet!!
Adršpašské skály jsou oblíbeným místem už od začátku 19. století. Rodina Nádherných vlastnila Adršpašské panství od roku 1828 až do roku 1945 a vytvořila z něj místo vskutku nádherné. Právě za jejich vlády došlo k četným úpravám, kdy byly vybudovány první místní turistické stezky.
Názvy některých skalních formací se tradují už od prvních návštěv turistů. Mezi nejstarší patří například Homole cukru, jež je obrovský balvan podivuhodného tvaru a mně osobně homoli cukru vůbec nepřipomíná. Pod homolí bych si asi představila spíše skálu tvaru kužele a ne neforemnou ´bramboru´, která se naopak odspodu rozšiřuje, a to ze tří na neuvěřitelných třináct metrů objemu v nejvyšším bodě. Návštěvníci skalního města mají viditelně strach, že by se balvan mohl jednou zřítit, a tak ho podepírají klacíky. Myslím, že to mají lidé/klacíky pod kontrolou a ´brambora´ ještě chvíli vydrží. Klacíků je tam požehnaně.
Za vstupné pro dospělého zaplatíte šedesát korun. Parkovné (na celý den) vás přijde o desetikačku dráž. U bodré paní pokladní jsme vyfasovali informační letáček s mapkou a vyrazili.
U zatopeného lomu bývalé pískovny, kde můžete smočit palec, projet se na loďce či se podělit o pár drobků z vaší svačiny s místní kachní rodinkou, jsme se napojili na turistický okruh.
Kolem Džbánu a Rukavice jsme došli k již zmíněné Homoli cukru.
Gotickou brankou, kteru nechal postavit Ludvík Karel Nádherný a která byla původním vstupem do skal, jsme prošli na Sloní náměstí. Kromě několika jednotlivě stojících slonů tu najdete i sloní mámu s několika slůňaty.
Příroda se tu opravdu vyřádila. Je rozhodně co obdivovat. A to nejenom skalní formace, které něco nápadně připomínají.
Pokud si budete chtít prodloužit procházku, u Malého vodopádu se vydrápejte do schodů. Dojdete k bustě Johanna Wolfganga Goethe a Velkému vodopádu, kde voda padá z výšky šestnácti metrů. O kousek výše je Jezírko, které dříve sloužilo ke splavování dřeva. Dnes se na měm můžete projet na pramici a pokochat se okolím z vodní hladiny.
Na vrcholu protější skály leží želva. Želva s otevřenou pusou, pod níž při troše fantazie uvidíte ještě jednu. Že by želví samec zrovna... to... no víte, co..?
Nejvyšším sousoším jsou Milenci. Poznáte kdo je kdo? Chlapec střízlík a korpulentní ženština? Nebo je to naopak?
Jedním z posledních pojmenovaných útvarů je Starostová a Starosta.
Jak říkám, příroda je tvořivá. Sluníčko deroucí se skrz úzkou skalní štěrbinku...
Myší dírou, uzoučkou uličkou mezi dvěma skalními masivy, jsem se sotva protáhla. Mít ještě pár kilo navíc, nevím nevím. Celý okruh končí tvz. Ozvěnou. Pár dětí tu zapištělo, zahoukalo, ale nic se neozvalo. A to se tu prý dříve pro potěšení turistů hrálo na lesní rohy a střílelo z moždíře, kdy se zvuk sedmkrát vracel od stěny Křížového vrchu. Asi pouhé zahoukání nestačí.
Navzdory tomu, že zde denně projdou stovky návštěvníků, je zde neuvěřitelně čisto. Na zemi jsem neviděla jediný papírek. Všechno bylo spořádaně odhozeno do košů, které lemují dobře upravené chodníčky. A co víc, ani děti neměly tendenci ´scházet na scestí´ a držely se vyhrazené trasy. Vzácná květena, která se tu nachází, tak dozná jen minimální úhony. Jako malá jsem četla atlasy rostlin jako zábavnou knížku, takže ledacos poznám. Musím uznat, že roztodivné rostlinstvo, které bujelo podél říčky Metuje, jež se klikatí kolem skal, nebyla jen tak obyčejná lopuchovitá foliáž.
Adršpašské skalní město nezklamalo. Možná i o trochu předčilo Prachovské skály. A co následovalo po notném výdeji energie v podobě procházky v parném letním odpoledni? Odměna. Tekutá, pěkně vychlazená, dvanáctistupňová.
