S holým zadkem, v podřepu nad jámou, zírám na dvě svítící oči. V hlavě mi zuřivě bliká ´máš křičet, máš křičet!´, ale přestože mám pusu dokořán, žádný zvuk nevychází. Asi jsem v šoku. Srdce mi buší šílenou rychlostí a přestože je horko, polil mě studený pot. Pes dingo. Ve dne poměrně neškodně vypadající psík, ale o noční randevouz s ním nikdo nestojí.
I v takovéhle nešťastné situaci, má lidský strach dvě polohy, alespoň u mě. Obavu z toho, jak si zachovat důstojnost se staženýma kalhotama a strach ze čtyřnohé potvory, která se ne a ne hnout. Důstojnost je křehká věc. Býti přistižena v takovéhle delikátní situaci je něco, po čem opravdu netoužím. Takže jednou rukou se snažím vytáhnout kalhoty a tou druhou, stejně rozklepanou, přepnout svou multifunkční baterku z decentní zářivky na bodové světlo a přesně zamířit. Oblečení evidentně dodává odvahu, neb jsem byla schopna vyloudit alespoň jakýsi zvuk, či spíše skřek, což dinga ´vyděsilo´, nebo možná znechutilo natolik, že odhopkal pryč. Asi mě vyhodnotil jako podprůměrného soupeře, který pro něj není dostatečnou výzvou. Naštěstí!
Váhavým krokem jsem se vrátila zpět do kempu, kde mí spolucestovatelé vše horečně uklízeli do stanů a našeho terenního vozu. Podělila jsem se o svůj nevšední (nezáviděníhodný) zážitek a přiložila ruku k dílu.
Na Fraser Island panují přísná pravidla. Vše, ale opravdu vše, se musí na noc uklidit. Od mokrých plavek či bot, po takové samozřejmosti jako je jídlo či použité nádobí. Tohle všechno totiž uchvacuje veškerou místní zvířenu, v čele s výše zmíněným zlatosrstým psiskem. Na záchod taky nemůžete kamkoliv do křoví, ale musíte vykopat (tuším, že to byl minimálně metr) hlubokou jámu, nádobí můžete umýt jen na vyhrazených místech a to speciálním eko jarem.
Není to buzerace, ale naprosto úžasný respekt k přírodě, kterým jsou Australané pověstní. Na vše dohlížejí takzvaní Rangers, kteří se čas od času zjeví, aby všechno zkontrolovali a uvedli popřípadě na pravou míru, protože někdy prostě člověk něco udělá neúmyslně, z holé nevědomosti. Jednou jsme museli přesunout naše tábořiště, protože jsme podle mapy špatně odhadli naší cestovkou doporučené tábořící místo. Zkontrolovali nám papíry a poslali nás o kus dál. Řeknu vám, že není jednoduché odhadnout, kde je táboření na pláži bezpečné a kde ne. Mě to připadá všude stejný, pláž jako pláž. My jsme ale prý moc blízko vody a tamhle za těmi vysokými keři to pro nás bude lepší. Písek tam není tak hluboký a stany tak budou stabilnější.
Zajíždíme do vnitrozemí. Naším cílem jsou jezera Wabby, Basin a modroučké McKenzie Lake. Opět jsem řídila. Tentokrát na cestě - písečném, hrbolatém, kořeny protkaném cosi, co se rozhodně nedalo nazývat silnicí. Křečovitě jsem držela volant a snažila se to nějak uřídit, ale i tak si auto chvílema dělalo, co chce. A najednou vidím, jak se k mé pravé ruce pomaličku, na tenounké nitce, spouští černooranžová osminohá obluda. Angličan Andrew vedle mě to viděl a okamžitě mě instruoval zastavit a vypnout motor. Zastavila jsem, ale vypnout motor byl trochu problém, protože pavouk se zrovna houpal hned vedle klíčků v zapalování. Skupinka vzadu zpozorněla a co prý se děje, proč stavíme. Angličanka vedle mě (z druhého místa spolujezdce) doslova ´zešílela´ a začala hystericky vřeštět ´pavouk, pavouk, obrovskej pavouk!!!´, což člověku na klidu moc nepřidá. Jedna holka zezadu houkla, že o nic nejde, že ti, co jsou vidět, přeci jedovatí nejsou. (To jen ti malí, kteří vás ďobnou aniž byste to zpozorovali, a pak už akorát celkově ochrnutí v nemocnici mrkáte své ano či ne - nemrknete-li znamená to ´ne´, jedno mrknutí znamená ´ano´ - tolik černý australský humor.)
´Ale o to přece nejde, že tenhle pravděpodobně jedovatej není´, houkla jsem zpátky. ´Rozhodně to nehodlám zkoušet. Pořád je to hnusná potvora, která v našem autě nemá co dělat!´ Pavouk zatím došplhal na úroveň okýnka, takže jsem vypla motor, foukla do pavouka, zavřela okýnko a to už byl Andrew venku a pantoflí zpřelámal pavoukovi všech jeho osm noh včetně vazu. No a pak jsem zešílela i já, vyběhla z auta, zhnuseně se otřásla a donutila kamarádku, aby se podívala, jestli na mě neuvízl nějaký kamarád našeho, teď už, nebožtíka.
Úspěšně jsme dojeli ke všem jezerům. U Wabby nafotili písečné duny a u McKenzie nádherný běloučký písek v kontrastu s tmavomodrou vodou jezera.
Na vyhrazeném místě s dřevěnými stoly a lavicemi jsme poobědvali společně s obrovským varanem, který nepohrdnul ani naším proviantem.
Svištím si to po pláži, v autě s náhonem na čtyři kola. Jedu osmdesátkou, ač povolená rychlost je pouze 60 km/h. Já, coby protřelá tábornice, dokážu sbalit stan raz dva. Ne tak slečny Angličanky pionýrskými tábory nepoznamenány!! A tak jsme vyjeli pozdě. Přišli jsme o téměř dvě hodiny drahocenného času, kdy člověk může bez úhony jet po pláži, jediné možné cestě k ´Champagne Pools´ na severu ostrova. Před sebou jsme měli ještě pěkných pár kilometrů a moře se nezadržitelně přibližovalo. Příliv holt nepočká. Buď nás oceán vytlačí do vysokého písku, kde uvízneme, nebo auto namočíme ve slané vodě, což nás všechny připraví o tučný deposit, který jsme zaplatili. Jednou z podmínek je, že nesmíte auto namočit. Stane-li se tak, peníze vám nevrátí. Jen jsem se modlila, aby nás nezastavili Rangers nebo aby mě nesnímla rychlostní kamera. No jo, v Austrálii je možné cokoliv....i kamery na plážích Fraser Islandu.
Tři dny na ostrově byly naprosto nezapomenutelným zážitkem. Nádherný oceán, dlouhé kilometry žluťoučkých pláží, běloučký písek v okolí jezer, vrak lodi Maheno,...
Vracíme se do Hervey Bay. Odevzdáváme auto, se všemi se loučíme, protože zítra každý vyráží opět jiným směrem.
