Hotový zvěřinec v pražských ulicích

Tuhle jsem někde četla článek, že naše městské děti, zejména pak ty pražské, ztrácejí kontakt s přírodou a mnohdy ani nikdy neviděli domácí zvířectvo v reálu, nemají-li babičku někde na venkově, kde se sem tam ještě někde najde nějaký ten vepřík v chlívku či králík v králíkárně.

Když nejde Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi

Děti na vesnici nemusí, neb vesnice se přestěhovala do města a běžně se producíruje na místech veřejných.

Metelím si to přes park. Spěchám, takže nekoukám napravo ani nalevo a v tom zaslechnu torzo konverzace - ´No, to je děsný. Viděl jste to? Je to tam celý rozrytý. Hotová ornice!!´, rozčiluje se paní. A pán přitakává se slovy - ´To máte pravdu, je to hrozný. Náš Beník na to prase vždycky strašně vrčí….´

Prase???? Asi jsem se přeslechla.

´Já nechápu, jak si někdo takovou špinavou potvoru může natáhnout do baráku…´

To už mi nedalo. Otočila jsem se a opravdu, trávník vzal za své. Náporu prasečího rypáku neodolal. Beník začal vrčet a najednou se ze křoví vynořil obrovský černorůžový vepř. Naštěstí na vodítku. Pokýval hlavou, jako by na pozdrav a rázným krokem si to namířil k plácku zatím ještě kompaktního pažitu.

Paní s fenkou Barčou musím dát za pravdu. Taky nechápu, jak si někdo může do baráku natáhnout takovou potvoru. Velké, nevzhledné, špinavé, černochlupaté, pravděpodobně ne příliš vonící stvoření bych doma v obýváku opravdu mít nechtěla. Ani to malé zakrslé, ale tohle byl minimálně metrákový vepř.

Včera jsem jela tramvají. Čtu si. Někdo vypne a soustředí se na čtení. Já nevypnu, ani kdybych chtěla.

´Ňu ňu, ťu ťu. No počkej….nemel se. Počkej….hele, koukej, támhle je pejsek.´ Asi byste čekali tatínka nějakého neposedného mimča v kočárku. Tak ne, prosím vás. Pán se muckal s fretkou. Fretce se v dlaňovém sevření evidentně moc nelíbilo. Ani pes ji neuchvátil natolik, aby se zklidnila. Mě to ovšem totálně odrovnalo a nebyla jsem zdaleka jediná.

Klečícího bezdomovce většinou potkáte ve společnosti nějakého psího čtyřnožce. Poslední dobou se do módy dostala evidentně méně finančně náročná alternativa. Stále více potkávám skloněné jedince u kelímků s pár drobnými, kdy jim na rameni sedí vypasený hlodavec. 

A nejenom vepříči si užívají městské zeleně.

Jeden den se to opravdu sešlo. Po potkanovi s dlouhým tlustým ocasem vinoucím se kolem bezdomovcova krku, jsem v parčíku u Botiče potkala dvojici, co venčila kocoura. Vypasený kočičák bázlivě našlapoval, čumák zabořil do chmýří rozkvetlé pampelišky a promptně si kýchnul. Opodál na vodítku hopsal králík. Připosražený, v barvě popela, plyšový,kulato-ušatý. Ty uši mi tu fakt nehrály. ´Je to králík? To není králík, že ne?´, ptám se zhruba patnáctileté slečny. ´Ne, ne, to je činčila. Ale králíka jsme měli taky.´

 Kočku na vodítku jsem už ve městě potkala, ale prase a činčila měli premiéru. Tak jsem zvědavá, co potkám příště.