Fackována slovně - doslovně

Jdeme z hospůdky. Lehce ´ovíněni´, dobře naladěni. Procházíme ´dobrou´ čtvrtí naditou obrovskými, několika milionovými nemovitostmi. Čtvrtí, kde se člověk nemusí bát. Míjíme ne zas až tak podivně vyhlížející osobu. Tedy alespoň na první pohled.

Osoba zahalená do jakéhosi umudlaného vaťáku nabrala kamaráda ramenem. Ten se otočil a jen tak utrousil něco ve smyslu ´hej, co blbneš?´ Jen tato nevinná poznámka ovšem onu osobu rozlítila natolik, že se chlápek obrátil, vycenil zuby a začal startovat. Do toho jsem se vložila já se slovy, ať se uklidní, že se vlastně nic nestalo. Doslova ´hrabal´ kopýtkem, z nozder mu vycházela pára a hlučně funěl. ´Holku snad neuhodíš, nebo jo?´ A v tom se jeho pravačka vymrštila směrem k mému obličeji. Mám rychlé reflexy, prostě rychle reaguji a to mě zachránilo od pořádné facky. Uhnula jsem do strany a ruka svištící kolem mě minula. To ovšem dotyčného vytočilo ještě víc, a tak svůj máchanec rukou zopakoval. Tentokrát jen lehce zavadil konečky prstů o mou bradu. To už kamaráda dovádělo k nepříčetnosti a poskakoval za mnou, že mu dá pořádně do nosu. Nedal, neb jsem ho odtáhla pryč.

Nebudu přece v neděli večer někde po chodníku sbírat zuby a trávit dlouhé hodiny na pohotovosti.

Co tomu člověku ale dává právo se do někoho bezdůvodně navážet? Možná pomyšlení, že my večer zaplujeme čistí do peřin a on si ustele na mokré trávě v parku. V lepším případě na rozložené papírové krabici u vchodu nějakého obchodu, kde je o poznání tepleji.

I takové potkávám. Denně, před samoobsluhou, kam chodím nakupovat. Střídají se tam tři. Dva mladí kluci, kteří prodávají časopis ´Issue´ a jeden pán ve středních letech, který nedělá ani to. Prostě žebrá. Oba kluci vypadají úplně normálně. Mladí, zdraví, v relativně pěkném oblečení akorát špinavém. A tak si říkám, co se stalo - má dvě ruce a dvě nohy, tak proč nepracuje? Mě taky nikdo nic zadarmo nedá. Ale jak říkám, alespoň prodávají onen zmíněný časopis, čímž si vydělají pár liber na jídlo. Třeba je to pro ně opravdu začátek, jak se vymanit ze spárů ulice. Občas si ho koupím. Moc nepřemýšlím, co si za ´vydělané´ peníze koupí, jen doufám, že něco potřebného. Na druhé straně je tam chlápek, který tam jen tak sedí, zabalen do deky bloumá do prostoru a před sebou má pletenou čepici s pár mincemi. I jemu občas někdo něco přihodí. Tuhle jsem šla okolo a chlápek, opět zabalen do deky, na rozložené papírové krabici, karbanil s kamarádem. Mezi jednotlivými ´líznutími´ si přihnul z láhve australského červeného. Z láhve, jejíž etiketa hlásala ´jihoaustralský Shiraz´, jež se běžně prodává za něco kolem osmi liber. Byl mírně ´líznutý´ a vypadal spokojeně.

Když jsem šla zpátky, tak mě požádal o drobné. Dělá si legraci? Mám podporovat jeho zlozvyk? Kdybych věděla, že si koupí něco k jídlu, něco teplého, co ho zahřeje, polévku, kafe nebo čaj, tak mu možná taky něco přispěju. Ale takhle? Odmítla jsem a slízla posměšek a poměrně nelichotivý komentář.

Na BBC nedávno dávali zajímavý dokument. Známé osobnosti se převlékly za bezdomovce a vyrazily okusit život na ulici. Celá akce byla zorganizována vlastníkem již zmíněného časopisu ´Issue´, který pomáhá lidem bez práce a domova postavit se zpět na vlastní nohy. Všichni aktéři (dvě ženy a dva muži) se bez výjimky snažili pochopit, proč a jak lidi takhle můžou žít. Na ulici, kde je jim často zima, mají hlad, kde i to málo co mají a co je pro ně nějcennější, jako třeba deka, je jim často v noci zcizeno. Překvapivě nikdo z nich se z ulice dostat nechtěl. Všichni aktéři se se zlou potázali, vše se obrátilo proti nim. A to se jim jen snažili nastínit možnosti jaké mají, o nichž oni sami do té doby neměli ani tušení.

Je mi jasné, že pokud se někdo ocitne bez prostředků a nemá kam hlavu složit, že z takové situace se člověk jen těžko dostává. Ale jsem přesvědčena, že kromě pomoci ostatních lidí musí člověk hlavně CHTÍT.

Proč bych měla zažívat pošťuchování s nějakým pobudou ve šlušné čtvrti (některé oblasti Londýna jsou opravdu velmi divoké), kde si člověk ´viditelně´ nekoleduje o potíže, nebo snášet úšklebky nějakého násosky nad obsahem mé nadité tašky s týdenním nákupem? Od někoho, kdo žádnou pomocnou ruku nechce? Býti fackována slovně (to se ti to kráčí, když máš plnou tašku jídla!) a doslovně, kdyby člověk včas neuhnul.