Čtvero ročních období - podzim - setkání s jelenem paroháčem

Usedám na bobek a kochám se třemi krásnými hříbečky vykukujícími z dubového listí. Někdo za mnou si pěkně krknul. Pěkný prase, říkám si. Zhnuseně se otáčím. Žádný prase, ani prase člověčí, ale pěknej statnej paroháč.

Asi jsem mu vlezla na jeho území. Napřímil hlavu a upřeně se na mě zadíval. Já jen konsternovaně zírala na jeho špičaté parohy, kterými mě bez pochyby za chvíli nabere a ani se nehla. Jelen si odfrkl. To mě probralo z tranzu a dala jsem se pomalu na ústup. Nechala houby houbama a pomaličku polehoučku jsem couvala do bezpečí. A v tom přiběhl takový malý rozcuchaný jezevčík a začal stěkat jak o život. Za ním ´běžela´ úplná paní Kadrnošková, která honí svého psa Jonatána. Vařilo se to ve mně, neb všude po stromech byly vývěsky, že v podzimním období mají majitelé psů držet své miláčky na vodítku a vyvarovat se tak ´nehodám´ s jeleny a daňky. No jo, ale poučovat paní Kadrnoškovou teď, když už jsme i s Jonatánem v ohrožení všichni tři..... na to už bylo pozdě. Stála jsem jak přikovaná. Paní Kadrnošková vzala teď už třesoucího se Jonatána do náruče a držela mu tlamu, takže se ozývalo jen tlumené kňučení. Z Jonatána vyprchala jakákoliv odvaha jako pára nad hrncem, když při ohledání zblízka zjistil, že na jelena prostě nemá. Z obrovského kapradí se vynořila další jelení hlava, tentokrát bez parohů. Asi paní Jelenová. Zafrkala, obrátila hlavu k rybníku, pak zase zpátky na manžela, a pak spolu pokojně odkráčeli. No řeknu vám, krve by se ve mně nedořezal. 

Tentokrát jsem si dávala majzla a pořádně koukala kolem sebe a skupinky jelenů a daňků pozorovala z úctyhodné vzdálenosti a území s přerostlým kapradím, kde se minule schovávali, jsem se obloukem vyhla.

Dlouho netrvalo a na obzoru se vynořila skupina daňků. Dřepla jsem na trávu a chvíli pozorovala. Okolo byli tři dospělí samci, dva postarší, zkušení, světem protřelí a jeden mladík puberťák. Jeden hodně dominantní, věkem zešedlý, který pobíhal kolem, zle mručel, pohazoval parožím a jako by domlouval svému ženskému harému, ať je ani nenapadne někam jít. Občas se sehnul a čumákem podrbal na hřbetě nějakou ze svých manželek. To se nelíbilo jeho kolegovi. Začali se trochu dohadovat, ale na souboj nedošlo. Šedosrstý daněk svému o něco mladšímu kolegovi domluvil a ten jen s ocasem mezi nohama odběhnul. Ne na dlouho. V nestřežené chvíli si odvedl tak třetinu jeho příslušnic ženského pohlaví. Šedosrstý chvíli přemýšlel, rozvážně pokyvoval hlavou a překvapivě se vůbec nerozčiloval. Nic neudělal, prostě to nechal být. Asi mu došlo, že když se začne prát, tak mu postupně odskotačí i ten zbytek.

A pak to začlo. Jen co měl mladší samec trochu větší soukromí, kdy šedosrstý rival nebyl nablízku, obskočil doslova co se dalo. To bude příští rok roztomilých mláďátek. Mladík puberťák se taky snažil ze sebe udělat muže, ale moc se mu to nedařilo. Šel na to něžně. Cudně se příbližil ke své vyvolené, dal jí pusu za ucho, polaskal na hřbetě, a pak se jal přistoupit k aktu samotnému. Slečna mrskla zadkem, z ostra se odpíchla kopýtkem a s triumfálním výrazem na tváři odskákala do bezpečí. Mladík puberťák to zkusil ještě párkrát, se stejným výsledkem, a pak jen zničeně klesl na trávu a usnul. Měl se poučit od daňka seniora. Ten se s tím moc nepáral. Přiskočil, obskočil, odskočil. Jakýpak copak, že jo....

Kolem běhalo nezpočet malých dančat, která vesele mečela, poskakovala kolem a i když byla už odrostlejší stejně mi připadalo, že se pořád nějak snaží zvládnout své nemotorné uzoučké dlouhonožky.

Vzduch je provoněn spadaným listím. Z pod březového mlází se na mě usmívají červeňoučké mochomůrky a někde v dáli (naštěstí) řve jelen....