Cesta do práce - hotový boj o přežití

Ráno to vypadalo jako další normální den. V 7 hodin jsem se zkutálela z postele a poslepu se odpotácela do koupelny. Pak jsem na sebe, za soustavného usrkávání horkého kafe, více méně úspěšně napatlala bojové barvy a v 8 hodin byla připravená k odchodu.

Na autobusovou zastávku se obvykle šinu ještě v polospánku, rychlostí hlemýždě. Dneska jsem si asi do hrnku nasypala toho kafe o trochu víc. Nezvykle briskním krokem si to vesele mašíruju ulicí.

 Začalo to už v autobuse. Má hlava byla odpálena kriketovou pálkou. Studentík s brašnou, z níž trčela otenciální (srmtící) zbraň, v tom jel ale nevinně. Pán stojící vedle do něj drcnul, což studentíka lehce pootočilo a já dostala políček dřevěnou kriketicí. Po výstupu z autobusu můj krok už tak rázný nebyl. Celá mátožná jsem se došourala do metra, kde za normálních okolností sbíhám schody, ale tentokrát jsem docela uvítala eskalátorový zázrak moderní techniky.

Metro stálo ve stanici. Posbírala jsem všechny síly, pár metrů popoběhla a jedním skokem ladně přistála ve vagonu. No, ne tak docela, ale plán to byl pěkný. Mamloun přede mnou se totiž zastavil ve dveřích. Rozvalitý pán, který zabírá celý dveřní prostor, se rozhlíží a usilovně přemýšlí, kam se usadí. Váhá mezi místem napravo, kde leží noviny. (Lákavé. S ranním tiskem přece jen cesta uteče rychleji.) Nebo místem nalevo, kde sedí pěkná prsatá blondýnka. Následuje další dilema, a to jestli si sednout vedle ní a připlácnout své tučné stehno na její pěkně tvarovanou útlou nožku, nebo zatnout zuby, postát, ale zato si užít jejího kyprého dekoltu. Pán zvažuje pro a proti a mě zatím dveře drtí paty. Pán zvolil variantu ´d´. Čapnul noviny a postavil se nad blondýnku. Ta příští stanici vystoupila, tak pán usedl a ponořil se do čtení.

Blíží se má stanice. Hurá, budu vystupovat. U dveří stojí paní obklopená nákupními taškami. Má jich asi osm, z každé strany čtyři. Vlak vjíždí do stanice, staví, dveře se otvírají. Paní se nehýbe. Zato lidi za ní, včetně mě, by rádi vystoupili. Někdo v předu utrousil ´z dovolením´. Načeš babizna zařvala na celé metro ´já nevystupuju!´ a nehla se ani o píď. Je tohle normální? Vagon poloprázdný, všude spousta místa a ona se utáboří hned u dveří, takže šance vystoupit či nastoupit není minimální, ale naprosto nulová.

Mým ranním rituálem je zajít do samošky pro vodu a nějakou tu mňamku na později. I dnes jsem zašla. Vzala jsem to najisto k ´vodnímu´regálu. Schýbám se, beru rovnou dvě láhve, pomalu se dostávám zpět do vzpřímené pozice. Když člověk vzpírá dvě dvoulitrové láhve a ještě drží tašku, nejde to zrovna rychle. Slyším, jak někdo říká ´z dovolením´. Netuším komu je to určeno. Přece jen několik lidí kolem mě je. Taky se snaží ukořistit nějakou tu láhev. Už jen několik se jich krčí v útrobách regálu. Řítí se na mě kovový nákupní koš a s přehledem mi strouhá moje metrodveřmi již dosti pohmožděné paty. Zatínám zuby bolestí, ztrácím balanc a spočívám na paní vedle mě. Ženská s vozíkem na mě zírá s nevinným výrazem na tváři a povídá: ´´sem říkala z dovolením´. ?!?!?! No jo, řekla, ale komu? A hlavě že ji nenapadlo počkat než uhnu z cesty a ne jet hlava nehlava, i když vidí, že prostě nemá šanci projet? Z druhé strany to taky nějak nevybrala. Zemské gravitaci podlehla lahev červeného. Velkolouže se zvětšuje. Jestli rychle neuskočím, tak to schytají mé bílo střevíčky.

Dokulhala jsem k pokladně, zaplatila a namířila si to směrem ke kanceláři. Jako správně vychovaný chodec jsem zastavila na přechodu. Rodiče mi už v dětství vtloukli do hlavy, že na červeného panáčka se prostě nepřechází. Stoupla jsem si vedle paní a spolu trpělivě s ní čekala na toho zeleného. V tom mě náraz vymrštil do vozovky, jen na kraj, díky pánu bohu. Kolem mě prosvištělo auto. Minulo mě jen o fous, teda aspoň tak mi to přišlo. Mám mžitky před očima. Nechápu, co se stalo. Pomalu přicházím k sobě a začínám zuřit. Po všech těch předešlých událostech, které se během poslední hodiny stačily udát, je moje trpělivost u konce. Sjíždím slečnu na dvě doby. Nána pitomá, se sluchátky na uších, zabraná do výběru hudby na svém iPodu, prostě nedávala pozor na cestu a vrazila do mě. To že stačilo málo k tomu, abych skončila pod koly auta, ji nevzrušilo ani natolik, aby se omluvila?!?!? Já bych skončila při nejmenším ve špitálu a chudák řidič by k nehodě přišel jak slepej k houslím. Asi by mu to nepřišili, neb on měl zelenou a já mu tam vlítla, ale celý život by musel žít s pocitem, že někoho přejel.

Posledních pár set metrů jsem už zvládla bez úhony. Je 9 hodin a já celá zhmožděná (nejenom fyzicky) usedám za počítač.