Austrálie - přes poušť až do Alice Springs (4/4)

Z repráků ryčí střídavě ´Time of your life´ od Green Day a ´Better be home soon´ od Crowded House. S tím prvním se dá souhlasit, s tím druhým leda tak polemizovat.

Nezadržitelně se blížíme. Na výfukové plyny, s vypnutou klimatizací a magneťákem na plný kule. Týdenní jízda z Adelaide do Alice Springs je téměř u konce. Na tachometru naskákalo přes dva tisíce kilometrů. Toužím po sprše, posteli a jídle bez příměsi všudypřítomného písku. Jsem mrtvá, uvařená a růžová. Přesto chci zpátky, do oázy klidu, do země nikoho uprostřed ničeho.

Ještě včera jsem se procházela mezi červenými skalami Kata Tjuta. K druhé místní ´atrakci´, mohylovitým skalním útvarům, jsem vyrazili opět za svítání, abychom si ještě trochu užili relativně chladného rána (8 ráno, necelých 30 stupňů). Stejně tak jako u Uluru hrozí, že by nás tam nemuseli pustit. Hladký povrch skály se po poledni dokáže rozpálit až na šedesát stupňů a člověk by se mohl lehce spálit.

´A tohle je spinifex. Pro Aboridžince má tahle tráva velmi důležitou úlohu. Když doroste do určité výše, je čas na organizované požáry´, povídá Sandy.

´Klidně si sáhni. Je taková jemňoučká!´

Mělo mě to trknout a radši na ni nesahat. Pozdě. Na dlani mi bleskově vyskákalo několik krvavých krůpějí. Ta zatracená tráva byla jak trs tenoučkých jehliček. Sandy rozdrolila pár lístků z vedlejšího keříku, nasypala mi je do dlaně a s kulišáckým výrazem na mě sykla, ať si zákeřnost Spinifexu nechám pro sebe. Probudila ve mně mé zlomyslné já. No co, když už jsem takhle blbě naběhla, tak ať si ´užijou´ i ostatní. Lístky voněly přesně jako moje antiseptická tea tree emulze. Do té doby jsem tea tree keřík neviděla. Vždy jen ve výsledné podobě jako mléko či olej.

Procházeli jsme se Kings Canyonem. Obrovské načervenalé skály se tyčily všude kolem nás.

Voda v zátoce vypadala jako kolomaz.

Černá, hustá, neprůstupná. Děvčata smočila paleček, ponořila prstíček a rozjímala. A já s nimi. Kluci svlíkli triko, skopli botky a bez větších cavyků, střemlav zahučeli do hlubin. Po malém vnitřním boji ´mám či nemám´ jsem se taky osmělila a zlehka zaplula. Jen jsem doufala, že mi něco neuchramstne nějakou z mých ceněných končetin. Bylo krátce po poledni a meteorologické stanice pravděpodobně zaznamenávaly další teplotní rekordy. Voda byla ale překvapivě chladná a při bližším ohledání také neuvěřitelně čistá.

Na tachometru se odlupují poslední kilometry. Z hrbolaté písečné cesty jsme najeli na úhlednou asfaltku. Kručí mi v břiše a těším se na večeři, i když bude naše poslední. Zítra se všichni ´rozutečou´, každý jiným směrem.

Všechno, včetně batohu, jsme naházely do pračky, abychom naše věci zbavily růžového (písečného) nádechu. Než jsem všechno rozvěsila na šňůru, z druhého konce jsem sundavala suché věci. Během našeho putování Severním teritoriem jsem myslela, že větší horko už snad být nemůže. Může, v Alice Springs.

Ukrajuju další sousto ze steaku šťavnatého vačnatce.

´Já fakt vůbec nechápu, jak jste mohli na Uluru spát pod širákem, jen tak, kdy se v noci kolem potlouká takové havěti!´, prohlásila Sandy s rozzářeným výrazem ve tváři. Za souhlasného pokyvování Mikovy hlavy.

Prý tu noc byla opravdu zima a tudíž byla klika, že se někomu nějaká ta několikametrová potvora nezabydlela na noc v teple našeho spacáku. Kromě jiného samozřejmě...pavouků, ještěrek,...Když si vzpomenu na to, jak jsem měla dokořán oba spacáky a cokoliv mohlo klidně napochodovat dovnitř, ještě dnes mě zamrazí.

Poslední taneček, zamáčknutí slzy, prázdné sliby o tom, že se ještě někdy potkáme.... Je po půlnoci a my jsme galantně eskortovány naším rakouským spolucestovatelem do našeho hostelu. Všichni nám kladli na srdce, že po setmění je tu nebezpečno a jako příslušnice něžného pohlaví bychom neměly riskovat a chodit samy.

Ve dne jsme potkaly pár skupinek Aboridžinců. Vesměs byli špinaví, bosí a někteří podnapilí. Různé nelichotivé zkazky se bohužel potvrdily a původní obyvatelstvo si u nás trochu pocuchalo reputaci.

Dvě noci tu uplně stačily. Nic moc tu nenajdete. Cyklón nad severovýchodním pobřežím se vyřádil a zítřejší let by měl být bez problémů. Ze suchého vedra se odporoučíme do tropů, města Cairns, kde panuje stoprocentní vlhkost. Tak nevím co je horší. To zjistíme zítra....

(A tím mé vyprávění o putování po Austrálii končí - náš okruh je ucelen. Další články najdete v sekci ´Austrálie´)