Psychodrama

Šplouch, šplouch. Vzduté vlny Indického oceánu omývají fregatu Martinu. Kapitán Fred, zvaný bouřlivák škrtá poslední sirkou a třesoucí se rukou uklidňuje své nervy cigaretou. Ohníček Feminy jako jediný živý bod svítí do tmy. Kolik je hodin? Kapitán se dívá na hodinky, blíží se půlnoc.

Niveou si natírá zpocené čelo. Je proč. Kolem lodi zuří bouře. Kapitán zažil už mnoho bouří, ale takovou jaká zuří dnes, tento otrlý mořský vlk ještě nezažil. Vlny nadzdvihávají loď a v kapitánově nitru zuří bouře, téměř stejně velká jako kolem lodi. Sevře se mu kolem krku úzkostí a bolem. Nemá čas ani náladu rozepnout si knoflík kolem krku. On ho přímo trhá a rve. Dělá se mu špatně od žaludku. Spraví to láhev vína? Ani neví, jaké víno bere z police. Náhodou je to Šampaň. Špunt vystřelí, prorazí okno kajuty a mizí ve vlnách rozbouřeného oceánu, jako osamělý trosečník když s posledních sil lapá po dechu, zavalen přívalem slané vody. Kapitán leží vyčerpán na svém lůžku, hlavou mu jdou černé myšlenky, které se nedají zahnat ani vínem. Sahá do zásuvky svého nočního stolku, blesklo mu totiž hlavou, že ještě nečetl dopis od své milované manželky. Potěší ho jeho milovaná v té hrozné bouři, z které není východiska? Rozechvělý otevírá obálku, vytahuje list. „Miláčku“, jeho oči jako kdyby se v té chvíli dívaly do očí jeho milované. Kolikrát mu tak řekla „miláčku“, vzpomíná. Naposledy před dvěma lety, kdy vyplul pro koření do Macaa. Od té doby ji neviděl. Šampaňské se rozlévá po podlaze, ale kapitán nevnímá, pořád vidí ty krásné oči a rty, které šeptají „miláčku“. Nemyslí na alkohol, Femina uhasne na podlaze. Dočte dopis a vychází na můstek ke kormidelníkovi. Pozdraví ho „hello“ kormidelník zachroptí „hello“. Kapitán se svěřuje s dopisem. Ema píše, že se že se ocitla v psychiatrické léčebně, dva roky osamění se na ni podepsalo. Jestli přežijeme tuto bouři, už se od ní ani nehnu. Tu udeří blesk do stožáru, loď hoří a potápí se. Rychle spusťte záchrannou loďku. Skáče do ní Fred i ostatní námořníci. „Země, země“, volá nejmladší plavčík. Loďka naráží do útesu. Ústa plná slané vody, plíce se dusí, jenom ruce zoufale bojují o maličké naloknutí vzduchu. Fred ani neví, jak se ocitá na mělčině. Kašle slanou vodu, je vyčerpán na smrt, ale uvědomuje si, jak má vlastně ten život rád. Vlny vyplivly vedle na břeh láhev od šampaňského a zkrvavená těla dvou námořníků. Oba se ještě chvějí. Fred jim masíruje srdce, pleská je jako zoufalý po tvářích. Oba blábolí nesmysly, ale vstávají a usmívají se. Usínají na břehu moře a probouzí se, až když slunce vystoupilo na vrchol horizontu, po bouři ani památka. Kapitán zatouží po cigaretě, ale krabička Femin je beznadějně promáčená. Je to jedno, vždyť nemá ani zápalku. Vylézají na první palmu a shazují dolů kokosový ořech. Opice z palmy se jim drze chechtají do tváře. Počkej, ty potvůrko. Kapitán si rozepíná knoflíky od košile a sápe se na sousední palmu, z které se šklebí ten drzý opičák, leze, leze na ni. Větev se láme. Bžuch!

V tom se probouzím. U mé postele leží láhev vypitého šampaňského. Dopis, který jsem dostal od přítele psychiatra z léčebny, leží vedle mě. Těší se na mě. Zapaluji si sirkou Feminu a říkám si v duchu, ne příteli, ještě není ten správný čas na návštěvu v tvé ordinaci, to až bude na hodinkách 25 hodin a nabídnu nohu k sňatku své milované, natřu se niveou a půjdu se v lednu opalovat na severní pól.

Zapnu knoflík na svém čele, celý zmatený odletím na své lodičce nazvané „Schizofrenie“ do přístavu Naděje.

Ahoj, zdraví Fred. V občance mám napsáno Daniel, ale to nevadí, stejně jsem Fred a Bouřlivák. :))

Vytvořeno před osmnácti lety.